Dt 8,1–10

¹Bedlivě dodržujte každý příkaz, který ti dnes přikazuji, abyste zůstali naživu, rozmnožili se a obsadili zemi, kterou přísežně přislíbil Hospodin vašim otcům. ²Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. ³Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. ⁴Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla. ⁵Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna. ⁶Proto budeš dbát na přikázání Hospodina, svého Boha, chodit po jeho cestách a jeho se bát. ⁷Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí do dobré země, do země s potoky plnými vody, s prameny vod propastných tůní, vyvěrajícími na pláni i v pohoří, ⁸do země, kde roste pšenice i ječmen, vinná réva, fíkoví a granátová jablka, do země olivového oleje a medu, ⁹do země, v níž budeš jíst chléb bez nedostatku, v které nebudeš postrádat ničeho, do země, jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď. ¹⁰Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal. Dt 8,1–10

Milí bratři a sestry,

dnes slavíme svátek Díkuvzdání, při kterém děkujeme Bohu za to, že máme dostatek obživy, že nemusíme mít hlad ani žízeň. Již starozákonní církev slavila svátek podobný našemu Díkuvzdání. Židé během svého svátku, který nazývali Sukot – svátek stánků, děkovali z kraje podzimu Hospodinu za úrody toho roku. Křesťanská tradice od nich tento zvyk převzala, a tak i my vzdáváme díky Bohu za to, že se nám letos urodilo a máme co jíst. Původně měl svátek Díkuvzdání čistě zemědělský charakter, šlo při něm o to poděkovat Pánu Bohu za plodiny polí a zahrad.

V městských sborech tato souvislost Díkuvzdání s časem sklizně a aktuální úrodou již není příliš vnímaná. Ale je myslím dobře připomínat si tuto souvislost a nebrat dostatek až nadbytek hmotných prostředků, které máme k dispozici, jako nějakou samozřejmost. Protože jenom ten, kdo je schopen vnímat souvislost mezi svým hmotným zabezpečením a Božím požehnáním, ten si také může uvědomit, že má ve svém životě za co děkovat. Dříve si to lidé uvědomovali bezprostředněji. Když se jim totiž neurodilo, nastal hlad a bída. A když se urodilo, tak za to Bohu děkovali.

Je asi dobře, že náš život už není tak bezprostředně závislý na přírodě, a když se u nás neurodí, tak se dovezou potraviny z jiných koutů země. Ale v dlouhodobé perspektivě jsme na tom v podstatě pořád stejně. Potřebujeme, aby se nám urodilo. Nejenom na polích a v zahradách. Ale v celém životě potřebujeme hojnost dobrých věcí. Potřebujeme mít nejenom dostatek chleba, ale všeho toho, co kdysi Martin Luther ve svém výkladu modlitby Páně nazýval „chlebem vezdejším“. Tedy ne jenom jídlo a pití, ale i ošacení, domov, rodinu, přátele, zaměstnání… To jsou všechno věci nesmírně důležité. A když je máme, tak máme za co Bohu děkovat.

Chléb náš vezdejší, tedy ten každodenní, věci běžné avšak nezbytné, každý z nás skutečně potřebuje. A starost o jejich zabezpečení, o zabezpečení života našeho a našich blízkých nám zabírá spoustu času, stojí nás spoustu úsilí a peněz. Ale při tom všem úsilí a obstarávání našeho života je dobré si připomenout slova Pána Ježíše: „Nejenom chlebem živ je člověk…“ Ježíš, když je pokoušen na poušti, tak cituje tato slova, která jsou převzata z našeho oddílu, z osmé kapitoly 5. knihy Mojžíšovi: „Člověk nežije pouze chlebem, ale člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.“ (v. 3). Jak tomu máme rozumět?

Celá osmá kapitola 5. knihy Mojžíšovi nás upozorňuje na fakt, že bohatý hospodářský výnos země v sobě skrývá pokušení věnovat se pouze materiálnímu rozměru života. Starat se jen o produkci a spotřebu, upadnout do obstarávání a spotřebovávání, ve kterém se Bůh z lidského života vytrácí a je zapomenut. Člověk, který se zabezpečuje hojností, snadno přestává Boha potřebovat.

A proto tato kapitola řeší, jak to mají Izraelci udělat, aby až vstoupí do zaslíbené země, kde budou mít hojnost úrody, na Boha nezapomínali. Aby neupadli do konzumní soběstačnosti. Aby nepodlehli iluzi, že člověk je živ pouze chlebem, a že když ho má dostatek, tak tím má zajištěn i svůj život.

Proti tomuto pokušení říká náš oddíl: „Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli.“ (v. 2). „Pamatování“, „připomínání“, „upomínání“ – to je jedno z klíčových slov biblického poselství. Je to jeden z ústředních prvků víry a proto také jeden z pilířů bohoslužby. Při bohoslužbě si připomínáme, co pro nás Hospodin vykonal. Dnes konkrétně to, že nám dal dostatek prostředků k životu, abychom veškerý svůj čas nemuseli investovat do zajišťování holého živobytí.

Nám to možná nepřijde nijak mimořádné, ale dokud lidé museli naprostou většinu svého bdělého času věnovat zajištění svých základních životních potřeb, tedy aby se najedli a nezmrzli, tak byl jejich život ochuzen o to, co si dneska můžeme běžně dopřát my. Totiž mít čas pro sebe, pro svoje zájmy, pro své záliby. A to je přece velký dar. Myslím, že většina z nás má tohoto volného času více, než měli lidé kdykoli dříve. Jistě jde také o to, jak tento volný čas využíváme. Ale to už je jiná otázka, zpátky k našemu textu, který říká:

„Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh vedl…“ Toto pamatování nebo připomínání vyjadřuje vzájemný vztah Božího lidu k Hospodinu, a také Hospodina k jeho lidu. My pamatujeme na Boha a on pamatuje na nás. Konkrétně si máme podle verše druhého připomínat situace, kdy jsme byli pokoření. Bůh vodil Izraelity pouští, aby je pokořil, vyzkoušel a poznal, co je v jejich srdci.

Jsou to situace, ve kterých se ukáže, jestli to s Bohem opravdu myslíme vážně. Jestli ho budeme poslouchat, i když nám není dobře, když jsme pokořeni, když hladovíme, když se nám prostě nedaří… To Bůh zkouší, co je v našem srdci. Budeme mu věrní navzdory tomu, že se nám nevede dobře? To je velká otázka. A odpověď na ni se ukáže, když obrazně řečeno „jdeme pouští“. Když nemáme tu dobrou a úrodnou zemi, která nám poskytuje hojnost všeho dobrého. Když nejsme zajištěni nadbytkem.

Pokud se Izraelci naučí poslouchat Hospodina po cestě na poušti, potom můžou vejít „do země s potoky plnými vody, s prameny vod vyvěrajícími na pláni i v pohoří, do země, kde roste pšenice i ječmen, vinná réva, fíkoví a granátová jablka, do země olivového oleje a medu, do země, v níž budeš jíst chléb bez nedostatku, ve které nebudeš postrádat ničeho, do země, jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď. Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu.“ (v. 7–10).

Pokud Izraelci nezapomenou na to, co s Hospodinem prožili na poušti, mohou vejít a žít v takovéto zemi. Tato země jim je od Hospodina přislíbena. Izraelci do ní mohou vejít, protože z Hospodinových úst vyšel slib této země. Jejich život v zemi je tímto slibem umožněn. Tedy oni žijí z toho, co vyšlo z Hospodinových úst: Slovo slibující dobrou zemi, ale také slovo přikázání, jak v této zemi žít. Jak žít v hojnosti a zároveň při tom na Hospodina nezapomenout.

V 10. verši jsme četli: „Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu…“ Proto také my dnes dobrořečíme Hospodinu, připomínáme si, že vše dobré, co máme, pochází od něho. I všechny naše schopnosti a síly, kterými jsme dosáhli dobrého zajištění svých životů, jsou jeho darem a jeho požehnáním. A chceme se také dnes posilnit v rozhodnutí zůstat Bohu věrní i ve chvílích pokoření. Naučit se poslouchat ho i „na poušti“, i v nedostatku. Jinak řečeno, poznat, že nežijeme jenom chlebem, ale vším, co nám Bůh říká, protože jeho slovo je životodárné.

Hospodine, pomáhej nám nezapomínat na vděčnost vůči tobě, neboť ty život tvoříš, udržuješ i obnovuješ. Chceme na tebe pamatovat v dostatku i v nedostatku. Amen.