Dt 32,9-27

Dt 32,9-27

Milí BaS,

toto jsou slova z Mojžíšovy písně. Mnohé písně v našem evangelickém zpěvníku mají sloužit k našemu duchovnímu naučení. Nemají jen funkci oslavnou, nejsou jen oslavou Hospodina a jeho díla, ale mají být zároveň svědectvím, které vypovídá o Hospodinově věrnosti a lidské nevěrnosti. Tak je tomu např. u písně 607 - „Bůh je náš Pán a král“, kterou jsme zpívali před kázáním.

V knize žalmů také nacházíme některé žalmy, které jsou výslovně uvedeny jako „poučující“. Celkem je to 13 žalmů, které mají v nadpisu uvedeno, že jsou poučující. Jsou to písně, které mají čtenářům zprostředkovat nějaké důležité duchovní naučení.

Mojžíšova píseň, ze které jsme četli na úvod dnešního kázání, má podobnou funkci. Má být doslova svědkem (Dt 31,19.21). Lid se jí má naučit a ona ho má usvědčovat z nevěrnosti ve vztahu k Hospodinu. Tato píseň má zprostředkovávat poučení o tom, jak Hospodin o svém lidu smýšlí. Ale má také přinášet naději na zproštění viny a vysvobození z moci nepřátel.

Na počátku cesty pouští, po té, co Izraelský národ prošel Rákosovým mořem, zpíval Mojžíš píseň o záchraně z moci Egypta. Máme ji v 15. kapitole knihy Exodus. Je to píseň vděčnosti za vysvobození. Na konci putování pouští, na hranicích zaslíbené země, předkládá Mojžíš svému lidu jinou píseň. Píseň o Hospodinově péči, o lidské nevěrnosti a o Boží reakci na tuto lidskou nevěrnost. Tato píseň je pozoruhodná z vícero důvodů. Mimo jiné nám dává nahlédnout do Hospodinova smyšlení, do toho, co si Hospodin říká ve svém srdci. Zároveň je pohledem do budoucnosti Božího lidu.

První polovina této písně (v. 1 - 19) pojednává o Bohu ve 3. osobě. Říká se zde, jaký Bůh je a co učinil pro svůj lid. A také, že Boží lid opakovaně jednal vůči Hospodinu věrolomně. Je to poetické líčení některých dějinných událostí, ve kterých se prokazovala Hospodinova péče a lidské opovržení Hospodinem.

Ve druhé části této písně (od v. 20) se ujímá slova sám Hospodin a odhaluje budoucnost svého národa. Jedná se o Hospodinovu přímou řeč. V této části písně dojde k obratu od potrestání Izraele za jeho nevěrnosti k Boží odplatě jeho utlačovatelům. Tento obrat začíná ve verši 26. a 27. Jsou to slova, která vyjadřují to, co si Hospodin říká ve svém srdci: „Řekl jsem: »Rozpráším je. Učiním konec jejich památce mezi lidmi, ovšem kdybych se nebál urážky nepřítele, že to jejich utlačovatelé překroutí, že si řeknou: Naše ruka se vyvýšila a ne Hospodin způsobil toto všechno.«“

Tato slova na jednu stranu představují vrchol Hospodinovy výhružky. Hospodin hrozí svému lidu totálním vyhlazením, rozprášením, rozptýlením, vymazáním jejich památky. Ale zároveň je zde naznačeno, že to, co by Hospodin chtěl udělat, nakonec neudělá, protože se obává urážky nepřítele. Kdyby Hospodin vyhladil svůj lid, Hospodinovo jméno, jeho pověst, by byla urážena od nepřítele. To je pozoruhodný argument, který Hospodinu zabraňuje, aby dal volný průchod svému hněvu a skoncoval se svým lidem.

Tento argument se v Bibli vyskytuje na několika místech. Poprvé se s ním setkáme v Mojžíšově řeči, když jedná s Bohem po té, co si Izraelci učili zlaté tele. Hospodin chce se svým lidem skoncovat, ale Mojžíš mu namítá: „Proč mají Egypťané říkat: »Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země?«“ (Ex 32,12). Egypťané, tedy nepřátelé Izraelců, si budou říkat, že Hospodin měl vůči svému lidu už od počátku zlý úmysl. A Hospodin uznal tento Mojžíšův argument, a proto se svým lidem neskoncoval.

Podobně promluví Mojžíš k Hospodinu v krizi, kterou vyvolalo reptání lidu po návratu zvědů z průzkumu zaslíbené země: „Když tento lid do jednoho usmrtíš, pronárody, které slyšely o tobě zprávu, řeknou: »Protože Hospodin nebyl schopen uvést tento lid do země, kterou jim přísežně zaslíbil, pobil je na poušti.«“ (Nu 14,15-16). A Hospodin opět uznal tento Mojžíšův argument a svému lidu prominul.

Boží lid byl vyvolený proto, aby se jeho prostřednictvím Hospodin dával poznat ostatním národům. Hospodin spojil svatost svého jména se svým lidem. To znamená, že můžeme Boží jméno posvěcovat, způsobovat, aby je měli v úctě a vážnosti i ostatní lidé, nebo je můžeme znesvěcovat. Způsobovat, že lidé budou opovrhovat Bohem, kterého vyznáváme. Budou Boha urážet. Ale zároveň to znamená, že Bůh má osobní zájem na tom, aby se jeho lidu dobře dařilo, aby na něm bylo vidět jeho požehnání. Proto velmi váhá, když má svůj lid potrestat.

V Mojžíšově písni, kterou dnes blíže sledujeme, Bůh sám říká, že by se svým lidem, který ho opakovaně urážel, skoncoval. Je rozhodnutý to udělat. „Řekl jsem: »Rozpráším je, vyhladím jejich památku.«“ Ale pak si Bůh uvědomil, že by mu to způsobilo urážky od nepřítele a tak by si vlastně nepomohl. Používá sám proti svému rozhodnutí stejný argument, jako před tím dvakrát Mojžíš.

Hospodin se v této písni představuje jako ten, kdo je rozpolcený v tom, co má se svým lidem udělat. Má ho trestat nebo mu odpouštět? Je to dilema, které prožívají rodiče, když řeší, jak správně vychovávat své děti.

Hospodin je rozlícený urážkami svého lidu, ale pokud se svým lidem skoncuje, tak ho bude zase urážet nepřítel. Bude to znamenat, že Hospodin nebyl schopen splnit svá zaslíbení, která svému lidu dal. Bude to důvod k tomu, aby byl urážen. Slovo „urážet“, nebo ve jmenném tvaru „urážka“ (hebr. ka´as) je v této písni docela časté (v. 16.19.21.27). Boží lid Hospodina opakovaně dráždil, urážel ho svým modlářstvím. A Hospodin se rozhodl, že je za to potrestá. Rozhodl se, že je rozpráší. Už chce učinit konec jejich památce, ale pak se zarazí a říká si, co tomu řeknou nepřátelé. Oni to nepochopí. Nepochopí, že se jedná o Boží trest a budou si myslet, že jsou sami tak dobří, že přemohli Izrael. Budou se vyvyšovat a budou urážet Hospodina, který spojil svatost svého jména se svým lidem.

Co má Hospodin dělat? Vyjádří svoje pocity v písni, kterou má Mojžíš svůj lid naučit. Aby pochopili dilema, do kterého Hospodina svou nevěrností dostávají. Je to zajímavý způsob Boží pedagogiky. Lid si má uvědomit, že se pohybuje na tenkém ledě, na hranici mezi životem a smrtí. Dokonce, že tuto hranici překročil. Hospodin se rozhodl, že s nimi skoncuje. Ale pak se v něm něco pohne a on nemůže toto své rozhodnutí uskutečnit.

S tímto Hospodinovým dilematem se znovu setkáme v tom, co říká skrze proroka Ozeáše: „Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí.“ (Oz 6,4). Co mám s tebou dělat?  

Hospodine, odpusť nám, když tě urážíme tím, co děláme. Děkujeme ti za trpělivost, kterou stále máš se svým lidem. Amen.