Dt 30,1–5

Dt 30,1–5

Milí bratři a sestry,

většinou neradi slyšíme nějaké napomínání. Většinou se mu bráníme, hledáme nějakou vytáčku, výmluvu nebo omluvu. Nechceme uznat svoji vinu, svoji chybu nebo nějakou svoji nedostatečnost. Nechceme se konfrontovat se slovy, která jsou pro nás nepříjemná. Proto je velkým uměním napomenout někoho tak, aby z toho měl užitek. Aby si to vzal k srdci a napravil se, aby z napomenutí nevznikla jen nepříjemnost, napětí a rozvrácení osobních vztahů.

Sám si často uvědomuji, že neumím napomenout a usměrnit ani svoje děti tak, aby jen naštvaně neodešli, neudělali to, co po nich chci, se zlostí, s mrzutostí a se znechucením. Vést a vychovávat tak, aby člověk poznal a uznal, že napomenutí je k jeho dobru, že mu to má přinést prospěch, to je velké umění.

Nejvíc napomenutí k oddanosti vůči Bohu, k nápravě života podle Boží vůle, která je zjevená v Písmu, k poslušnosti vůči tomu, co Bůh říká – nejvíc takovýchto výzev, napomenutí a nabádání v rámci celé Bible najdeme patrně v 5. knize Mojžíšově.

Zároveň v této knize je poprvé Hospodinův vztah k jeho lidu vyjádřen slovem „láska“ (7,8). „Z lásky vás Hospodin vyvedl z Egyptského otroctví.“ Poprvé je zde naplno řečeno, že motivem Hospodinova jednání vůči jeho lidu je láska. A potom ještě šestkrát je v rámci celé knihy použito sloveso „milovat“ pro vyjádření Hospodinova vztahu k člověku. Tedy celkem sedmkrát tato kniha přímo sděluje, že Bůh miluje člověka.

Ukazuje se na tom známá skutečnost, že člověk je schopen přijmout napomenutí, když ví, že mu ho říká někdo, kdo ho opravdu miluje. Proto Bůh v této knize mnohých napomenutí a nabádání také sedmkrát, tedy dokonale, ujišťuje o své lásce.

O tom, že není snadné někoho napomenout tak, aby to skutečně vedlo k jeho mravnímu pozvednutí, je také historka o rabínu Izraeli Salanterovi. Ve 2. polovině 19. století se v rámci judaismu zformovalo hnutí, které vybízelo k jednání podle nejvyšších mravních zásad, tak jak jsou zjevené ve svatých Písmech. Toto hnutí se hebrejsky nazývá „musar“. Musar znamená morálka, mravnost, sebekázeň. Zakladatel tohoto hnutí morální obnovy byl právě rabi Izrael Salanter, který žil a působil na Litvě a pak také ve Francii a v Německu. Tento rabi mluvil o třinácti osobnostních rysech, jejichž kultivaci se má každý člověk věnovat. Jeho kázání, která byla zaměřena tímto směrem, vzbudila velký ohlas, ale měla také své odpůrce, kteří přijímali jeho snahy o mravní obrodu Božího lidu se skeptickým cynismem.

Jeden takovýto posluchač se po jeho kázání na něj obrátil a pohrdavým způsobem mu řekl: „Rabi, já jsem během vašeho kázání sledoval posluchače a musím vám říct, že vaše nabádání neměla v publiku žádný ohlas. Vaše slova šla lidem jedním uchem tam a druhým ven.“

Rabi Salanter mu odpověděl klidně a laskavě: „Milí příteli, děkuju ti. Už dlouho se ptám, zda mají moje slova u posluchačů nějaký ohlas. Zda má vůbec smysl takto kázat. A díky tobě teď slyším odpověď. Moje slova, která jdou lidem jedním uchem dovnitř a druhým ven prochází přes jejich mozek, takže skutečně ovlivňují jejich myšlení a to jsem moc rád.“ A rabi Salanter mu vděčně stiskl ruku.

Kéž bychom poslouchali slova Božího naučení tak, že nám půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven a při tom budou procházet přes náš mozek a ovlivňovat naše myšlení. A to i ta slova, která jsou slovy napomenutí, i ta nepohodlná a nepříjemná slova, která nechceme slyšet. A kéž bychom zároveň věděli, že jsou nám tato slova řečena pro naše dobro, že jsou nám řečena z lásky. Ne pro naše ponížení, ale pro naše vyvýšení. Abychom žili životem, který se líbí Bohu a prospívá nám i našim bližním. Takovýchto slov je v 5. knize Mojžíšově spousta. Jsou řečena tak, aby nás motivovala pro živý vztah s Bohem. Aby v nás probouzela touhu po Boží blízkosti, touhu navrátit se k Bohu vždy, když se mu vzdalujeme, když se mu odcizujeme, jemu i našim bližním.

Slova z této knihy, z 5. knihy Mojžíšovy, která jsme slyšeli v úvodu, bývají vnímána jako výzva ze strany Mojžíše k „budoucí generaci“ Božího lidu, která má šanci být skutečně Hospodinovým svatým lidem, protože tato generace bude činit pokání, tedy navrátí se, doslova „až k Hospodinu“ a vybere si život s Hospodinem.

„Obrácení“ nebo „navrácení“ je klíčovým slovem tohoto oddílu. Je to výraz pro obnovení přerušeného vztahu mezi Hospodinem a jeho lidem. K tomuto obnovení dochází na několika rovinách. Tou vnější rovinou je návrat do zaslíbené země ze zajetí, z rozptýlení mezi národy, do kterého se Izrael dostal. Ale vedle této vnější roviny návratu je tady také vnitřní rovina návratu k Hospodinu, návratu celým srdcem a celou duší. I kdyby ta odcizující vzdálenost byla až na kraj nebes, tedy dosahovala takových rozměrů, které jsou pro člověka nepřekročitelné, tak Hospodin způsobí tvé navrácení.

Na tomto místě je zajímavé, že spíše než výzva k obrácení, k návratu, k obnovení vztahu s Hospodinem, je zde prosté konstatování toho, že se tak stane. Lid se navrátí k Hospodinu. A stane se tak v důsledku toho, že Hospodinův lid projde zkušeností exilu, zajetím, rozptýlením mezi národy. Přijdou na něj požehnání i zlořečení, o kterých mu Bůh řekl, která mu předložil. A pokud to poznamená jejich srdce, ta pozitivní i negativní zkušenost, kterou Boží lid vyhodnotí a vezme si z nich poučení, vezme si je k srdci, tak to v posledku způsobí jeho navrácení do plného společenství s Hospodinem. Až k Hospodinu. Tak to vyjadřuje předložka, která je zde v hebrejštině použitá. K takto dokonalému obrácení a navrácení dojde právě v exilu, v Babylonském zajetí, v rozptýlení mezi národy. Tam nastane to, že Boží lid porozumí tomu, co se mu stalo a proč se mu to stalo, doslova „obrátí si to k srdci“ a navrátí se k Hospodinu a bude ho poslouchat celým svým srdcem.

A Hospodin pak „navrátí tvé odvrácení“ (v. 3). Ekumenický překlad, který zde uvádí „Hospodin změní tvůj úděl“, je velmi volný. Jde o překonání vzájemného odcizení, které bylo mezi Hospodinem a jeho lidem, jde o obnovení přerušeného vztahu a to i z Hospodinovy strany. Hospodin sám se bude podílet na obnovení vztahu, na překonání odcizení, které se na straně lidu projevilo odvrácením od Hospodina. Sám Hospodin toto odvrácení napraví, slituje se a vytvoří podmínky pro dobrou budoucnost.

Někteří komentátoři vnímají tento oddíl jako Hospodinovu výzvu, která je formulovaná stylem: „Jestliže ty uděláš toto, tak já udělám toto“. „Jestliže ty se obrátíš a budeš poslouchat, tak já změním tvůj úděl.“ Tomuto porozumění nahrává i ekumenický překlad. Toto pojetí je v 5. knize Mojžíšově také přítomno, ale ne tady (srov. 30,10). Text, který jsme četli je pozoruhodný právě tím, že prostě konstatuje to, co se v budoucnosti stane. Stane se, že na tebe přijdou všechny tyto věci a ty si je vezmeš k srdci a navrátíš se k Hospodinu a budeš ho poslouchat a Hospodin napraví tvoje odvrácení. Prostě je to popis toho, co nastane. Tato slova je možné číst jako zaslíbení velmi nadějné budoucnosti.

Jestliže je to napomenutí nebo varování, pak je vyjádřeno velmi nadějným způsobem, který vlastně říká, dopadne to s tebou dobře. Bůh tě nenechá v odcizení, v zajetí, v rozptýlení. Myslím, že je to velmi motivující způsob Boží řeči, která nás zve k tomu, abychom se obraceli k Hospodinu a usilovali o vztah s ním a to i kdybychom měli pocit, že jsme se mu velmi, až nenávratně vzdálili.

Tento oddíl uvádí slova, která si máme vzít k srdci. Srdce je pro starověkého Izraelce orgánem, kterým je pro nás mozek. V srdci se utváří lidské myšlení a rozhodování. Rabi Salanter byl spokojený s tím, pokud jeho slova prošla jeho posluchačům přes mozek a Mojžíš by byl spokojený, pokud bychom si jeho slova vzali k srdci. Amen.