Dt 26,1–11 (Neděle díkčinění)

Dt 26,1–11

Milí bratři a sestry,

nastal podzim, úroda z polí, sadů a zahrad už je sklizena a myslím, že i letos se můžeme radovat z dobré sklizně. Žalmista zpívá: „Země vydala své plody“ a dodává: „Bůh nám žehná, Bůh náš.“ (Žalm 67,7). Bůh nám žehná rozmanitými způsoby. To, že máme co jíst, že máme kde bydlet a nemusíme se obávat o svůj život, to všechno není samozřejmost. A dnes jsme přišli za to všechno Bohu poděkovat. Většinou máme takový dostatek prostředků k životu, že se o ně můžeme podělit a stále nám zůstane dost na to, abychom netrpěli žádnou hmotnou nouzí. To je myslím dobrý důvod k vděčnosti.

Izrael pro tuto příležitost používal text, který jsme četli na úvod. Tradičně se nazývá „malé dějinné krédo“. Je to takové krátké vyznání, které má zaznít v okamžiku, kdy Boží lid přichází děkovat Hospodinu za úrodu. Pro nás může být toto vyznání především upozorněním, abychom naše hmotné zabezpečení vnímali jako projev Božího daru. Stále znovu se zde totiž opakuje, že Hospodin ti něco dává. Celkem šestkrát se konkrétně říká, že Hospodin dává zemi a skrze zemi plodiny a všechno dobré k životu. Nejzávažnějším sdělením tohoto oddílu tedy je zpráva o Hospodinově činu, kterým je dar prostoru pro dobrý život. Prostoru pro život, ve kterém se můžeme radovat, proto je zde také nakonec výslovně řečeno: „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co ti dal Hospodin, Bůh tvůj…“

Dále zde pro nás vidím jako důležité tři další motivy. Jednak je to vědomí toho, že toto vyznání se děje před Hospodinem (v. 4–5a), potom je to důraz na živý vztah k vlastní minulosti (v. 5b–10) a nakonec upozornění, že naše radost má mít rozměr solidarity, má být sdílená s potřebnými (v. 11).

K tomu prvnímu motivu – veškeré jednání, které je zde popsané, se děje před Hospodinem, Hospodinu na očích. A zároveň to, že nás Hospodin vidí, nesmí být důvodem ke strachu, k obavám z nějaké naší nedostatečnosti, ale naopak, je to důvod k radosti. Nevím, nakolik si do dnes udržujeme představu, kterou měl starověký Izrael, totiž, že když jdu na bohoslužbu do chrámu, tak se jdu ukázat před Hospodina. Jdu se postavit před jeho tvář, jdu posílit svoje vědomí toho, že Hospodin mně vidí, že jeho oči jsou na mně upřeny. To je také součást požehnání, které se při bohoslužbě udílí: „Hospodin obrací k tobě svou tvář.“ A toto vědomí nás má naplňovat radostí a pokojem. A to i přesto, že jsme lidé všelijak chybující a hříšní, protože Hospodin nás zve k tomu, abychom přišli, my jsme tady na jeho pokyn.

Ty půjdeš k místu, které Hospodin vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno a budeš tam něco konkrétního vyznávat. Budeš vyznávat to, že podle dějinných zákonitostí jsme byli ztraceni. Neměli jsme před sebou žádnou dobrou budoucnost. Byli jsme jako uprchlíci, jako bezdomovci. V kralickém znění má tato část vyznání velmi aktuální podobu: „Syrský chudý otec můj sestoupil do Egypta… A když zle nakládali s námi Egyptští, trápíce nás… volali jsme k Hospodinu, Bohu otců našich, a vyslyšev Hospodin hlas náš, popatřil na trápení naše… I vyvedl nás Hospodin z Egypta… a dal nám tuto zemi.“

Boží lid má při děkování za úrodu říkat: „Byla doba, kdy jsme opustili své původní bydliště a octli jsme se v područí jiného, silnějšího národa, který zneužíval naši těžkou situaci. Neměli jsme nic než Boha našich otců. A tak jsme ve své nouzi k tomuto Bohu křičeli a on nás vyslyšel, viděl naší bídu a útlak, změnil náš úděl a vyvedl nás odsud.“

A jako odpověď na toto vyznání se pak dále uvádí: „Budeš se radovat z toho, že už nejsi v takto bídné situaci, nyní máš svou zemi a výtěžek z jejích plodů. Budeš se z toho radovat spolu s těmi, kteří jsou v nouzi, ve které jsi byl i ty a ze které tě Hospodin vyvedl.“ Připomínka vlastní minulosti má vést Boží lid k vděčnosti vůči Hospodinu a k solidaritě s potřebnými.

Izrael chápal utrpení a ohrožení života nanejvýš realisticky. Sám prožil a tedy dobře věděl, že je velmi zranitelný a proto ani vůči utrpení druhých nestavěl nějakou zásvětnou ideologii. Nezaujímal postoj – teď tady prožíváme utrpení a jde o to, nějak to vydržet, ale jednou, na onom světě, se budeme mít dobře. Ne, pomoc a záchrana se má uskutečňovat už tady a teď.

Izrael byl už od svého vzniku vpletený do neblahých dějinných události, nemá svůj počátek v nějaké slavné mytické prehistorii a proto byl velmi nadaný smyslem pro pozemskost. Neprožíval a nemyslel na svého Boha jako na někoho, kdo stojí někde mimo čas a lidské osudy bude řešit až jednou na věčnosti. Ne, základním rysem víry Izraele je Boží spásné působení v dějinách. Vznik Izraele jako národa souvisí se záchranou z otroctví. Tato záchrana má své konkrétní dějiny a ty si nejenom znovu a znovu připomínáme, ale v každé generaci znovu prožíváme, aktualizujeme je tím, že je vztahujeme na sebe.

V tomto textu se to konkrétně projeví ve slovech: „Můj otec byl syrský chudý, který sestoupil do Egypta.“ To nejsou jen nějaké dávné dějiny z doby praotce Abrahama, mně se to týká tak bezprostředně, jako by šlo o mého vlastního otce a o mně samotného, říká Izraelec v každé generaci. A proto můžu dobře rozumět tomu, jak se žije přistěhovalcům, kteří nemají svou vlastní zemi a jsou vydáni na milost a nemilost těch, do jejichž země přišli. K nám se v Egyptě chovali jako k otrokům, ale my se takto k přistěhovalcům mezi námi chovat nebudeme. Pro nás platí: „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh tobě a tvému domu, ty i přistěhovalec, který bude mezi vámi.“ Tak má tento text fungovat.

Proto, když slavíme neděli díkčinění, je velmi na místě, že synodní rada stanovila, aby sbírka této bohoslužby byla každoročně určena na fond sociální a charitativní pomoci. To je konkrétní způsob, jak můžeme i dnes sdílet aspoň malou část radosti z Hospodinova materiálního požehnání s těmi, kteří nežijí v takovém hmotném zabezpečení jako my. Pokud vnímáme, že jsme přijali od Hospodina požehnání, máme také sami dávat.

Přijímat a dávat jsou dva základní životní projevy, které se během bohoslužby symbolicky vyjadřovaly pohyby košem s prvními plodinami z úrody. Tato bohoslužba je blíže popsána v jednom talmudickém traktátu (mBik 3,1–7), díky čemuž víme, co se během ní dělalo. Košem s prvními plodinami z úrody kněží opakovaně pohybovali směrem k oltáři a tak ji symbolicky odevzdávali Hospodinu a pak zase nazpět směrem k obětníkovi, čímž se vyjadřovalo, že Hospodin sám obětníka obdarovává, až se nakonec koš definitivně postavil před oltář. A při tom se předčítala ta uvedená slova vyznání.

Přinášením prvotin z úrody a jejich odevzdáváním Hospodinu Izraelci vyjadřovali, že dávají z toho, co sami od Boha dostali. Takže člověk, když dává, tak vlastně vrací Bohu z toho, co od něj sám přijal. Klasický výraz tohoto rozpoznání je v 1Par 29,14–16. David se zde modlí nad dary shromážděnými k chystané stavbě jeruzalémského chrámu těmito slovy: „Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou. My jsme před tebou jen hosté a příchozí jako všichni naši otcové. Naše dny na zemi jsou jako stín. Hospodine, Bože náš, všechno toto množství, jež jsme připravili, abychom vybudovali dům tobě, tvému svatému jménu, pochází z tvé ruky. Tobě patří všechno.“

Bohoslužba má ztvárňovat tyto základní pohyby duchovního života. Bůh dává svému lidu zemi a přijímá od něj její první plodiny. Bůh daruje a obdarovaný odpovídá tím, že sám také daruje, to zároveň znamená, že člověk svým jednáním souzní s jednáním Božím, že žije s Bohem v souladu.

Hospodine, chceme žít v radosti a vyznáváme, že všechno dobré, co máme, je tvým darem. Nejen, že nám žehnáš formou úrody, ale sám se nám dáváš ve svém Synu. Chceme se proto i my dnes znovu odevzdat tobě a o dobré věci od tebe se dělit. Amen