Dobrým dnem je šabat / Lukáš Klíma

Pro praktikující Židy je dobrým dnem jednoznačně šabat (den odpočinku). V následujícím článku přiblížím něco z hluboké tradice a bohatého přediva významů, kterými je šabat obestřen. Šabat má příchuť ráje a tedy i světa, který jednou přijde, příchuť mesiášského času. Rabín Izák Luria, zvaný svatý Ari (1534–1572), napsal hymnus, který se zpívá u slavnostně prostřeného stolu na začátek šabatu. V tomto hymnu jsou jabloně metaforou pro Hospodinovu přítomnost. Jeden řádek tohoto hymnu zní takto: „Budu zpívat chválu, abych vstoupil do středu brány jabloňového sadu.“ Tento řádek je patrně inspirovaný veršem z Písně písní: „Jako jabloň mezi lesními stromy je můj milý mezi syny.“ (Pís 2,3). Tímto milým je podle tradičního výkladu Písně písní právě Hospodin.

Přesto je pozoruhodné, proč se zde zpívá: „… abych vstoupil do středu brány…“? Izák Luria by přece mohl klidně napsat jen „… abych vstoupil do jabloňového sadu.“ Chasidský rabi Jehuda Arie Lieb (1847–1905) na to odpovídá: „Jabloňový sad je zajisté všude, jak čteme u proroka Izajáše 6,3: ‚Celá země je plná Hospodinovy slávy.‘ Ale právě jen o šabatu je otevřena brána k naplnění země Hospodinovou slávou, jak čteme u proroka Ezechiela 46,1: ‚Brána vnitřního nádvoří… zůstane zavřená po šest pracovních dní, ale v den šabatu… bude otevřená.‘ Ačkoli se zdá, že šabat je součástí času, vyvěrá z ráje a je pramenem budoucího světa.“ (Sefas Emes – Sefat Emet, oddíl 21).

V pozadí představy, že šabat vyvěrá z ráje, může být přímo přikázání o šabatu, které ukládá: „Pamatuj na ten den šabatu…“ (Ex 20,8). Není zde řečeno, pamatuj na každý šabat, nebo pamatuj na všechny šabaty, ale na jeden konkrétní den šabatu. Den šabatu je totiž jenom jeden. A který to je? Tento den šabatu odpovídá sedmému dni stvoření, máme tedy pamatovat právě na tento sedmý den v ráji, kdy bylo všechno dokončeno a posvěceno a požehnáno (Gn 2,2.3). Právě během tohoto sedmého dne se otevřela Boží žehnající a posvěcující přítomnost celému stvoření. Proto šabat zprostředkovává něco z původního rajského stavu, ze stavu před tím, než se člověk zapletl s hříchem. Ze stavu, kdy člověk žil v plné harmonii s celým stvořením.

Po pádu do hříchu je vyhlášeno nepřátelství a boj mezi člověkem a zvířetem (mezi hadem a ženou je položeno nepřátelství – Gn 3,15), mezi člověkem a půdou (kvůli člověku je země prokleta – Gn 3,17), mezi mužem a ženou (žena dychtí po svém muži, on nad ní vládne – Gn 3,16b) a mezi ženou a jejími přirozenými funkcemi (rození dětí v utrpení – Gn 3,16a). Místo původní harmonie nastupuje spor, boj a trápení. Šabat je vytržením z tohoto porušeného stavu světa a časem života v původní, rajské harmonii. Původním určením člověka je žít v harmonii se svými bližními, se zvířaty a se zemí. Proto nemá člověk během šabatu zasahovat do běhu světa. Mezi člověkem a stvořením má aspoň na tento jeden den zavládnout stav míru. Člověk má stvoření nechat nedotčené, nemá je měnit a utvářet tím, že by v něm něco změnil, něco nového zřídil nebo něco zničil.

Z tohoto hlediska lze pro šabat porozumět rabínskému zákazu i těch činností, které nevyžadují žádnou tělesnou námahu. Přikázání o šabatu říká: „Nebudeš dělat žádnou práci…“ (Ex 20,10). Otázka zní, co je touto prací míněno. Termín, který se zde vyskytuje (melacha), se vyskytuje také v souvislosti se stavbou svatostánku (Ex 35. a 36. kapitola). Proto jsou zakázané práce původně odvozeny od základních prací na svatostánku. Podle rabínské tradice ovšem může být touto prací i taková činnost, kterou nevykonat je v důsledku mnohem náročnější, než ji vykonat. Např. nerozsvítit během šabatové noci světlo může někdy vyvolat mnohem složitější situaci, než světlo rozsvítit. Logika takovýchto ustanovení pro šabat je pochopitelná pouze tehdy, pokud nahlédneme šabat jako den harmonie mezi člověkem a stvořením a práci jako formu narušení této rovnováhy. Aktivním nepodílením se na změnách ve stvoření je člověk během šabatu, na tento jeden den v týdnu, osvobozen z pout času.

Harmonie mezi celým stvořením je zároveň příznakem mesiášského času. Proto šabat nejen „vyvěrá z ráje“, ale je zároveň „pramenem budoucího světa“. Šabat anticipuje mesiášský věk, který je nazývaný dobou „věčného šabatu“. Během šabatu může člověk zažívat stav svobody, který nakonec nastane. Šabat tedy představuje částečnou aktualizací ideálního stavu budoucího světa: „Šabat je šedesátinou světa, který přijde.“ (Babylonský talmud, traktát Berachot 57b).

Před šabatem nebo v jeho průběhu se čte Píseň písní. Šabat je personifikována jako královna nebo nevěsta, kterou Izrael přijímá. Svatební symboliku šabatu nacházíme už ve starověkých židovských výkladech (midraších), např. ve výkladu Genesis raba říká Bůh šabatu: „Izrael bude tvým manželem.“ (GnR 11). Později, ve středověké mystické tradici, se „nevěsta“ z Písně písní pojímá jako narážka na Boží přítomnost v tomto světě (tzv. šechina), která má ženský charakter a šabat je nahlížen jako posvátné spojení mezi Izraelem a touto Boží přítomností. Šabat je tedy pro Izrael časem posvátné svatby, duchovním prostorem pro intimní setkání mezi Bohem a jeho lidem a sdílením Boží svatosti, což odpovídá Hospodinovým slovům z Druhé knihy Mojžíšovy: „Jen dbejte na šabaty, neboť to je znamení mezi mnou a vámi po všechna vaše pokolení, abyste zakoušeli, že já, Hospodin, vás posvěcuji.“ (Ex 31,13).

Psáno o šabatu 17. 1. 2015