Da 7,9–10.13–14

⁹Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec – plameny ohně, jeho kola – hořící oheň.¹⁰Řeka ohnivá proudila a vycházela od něho, tisíce tisíců sloužily jemu a desetitisíce desetitisíců stály před ním. Zasedl soud a byly otevřeny knihy. ¹³Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. ¹⁴A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.“

Milí bratři a sestry,

dnes slavíme poslední neděli v církevním roce, příští týden už bude první neděle adventní. Poslední neděle roku otvírá výhled k naplnění věků, k hlubině času, k věčnosti. Na rozdíl od adventního očekávání věcí budoucích má být dnešní nedělí více zdůrazněno, že již v této době, ať už pro Boží lid znamená rozkvět nebo úpadek, stojíme pod Kristovou vládou, která potrvá navěky.

Ve viděních knihy Daniel jde o dovršení Stvořitelova plánu v dějinách. Toto dovršení bude mít podobu všeobsahujícího a věčného Božího království. Všechna světová panství v dějinách budou nakonec překonána Božím královstvím. Lidské světovládné říše jsou v Danielových viděních charakterizovány obrazem dravých zvířat a jejich vláda je ukončena Božím soudem. Soudem „Věkovitého“. Boží království, které nastává po tomto soudu, je věčné, nepomíjející a je dáno „Synu člověka“. Máme tu tedy vedle sebe srovnání dočasných lidských království, která ovšem mají bestiální rysy, a Božího věčného království, kterému vládne pravý člověk, jehož vláda vyniká lidskostí.

Daniel poté, co vidí světové veleříše, popsané v první části 7. kapitoly, spatří Boží trůn. Při jeho popisu používá stejné obrazy jako prorok Ezechiel. Je to ohnivý trůn, který stojí na ohnivých kolech. Tento trůn znázorňuje úchvatný obraz Hospodinovy slávy. Daniel je tímto obrazem tak zaujat, že pro vyjádření tohoto dojmu používá množné číslo: „trůny“, ekumenická bible říká: „stolce“. Ne proto, že by jich bylo víc, ale je to způsob jak vyjádřit něco mimořádně úchvatného, naprosto nevídaného. Vidění nám následně objasní, že na trůn usedá jen jediná osoba – „Věkovitý“. Věkovitý je označením pro Boha, které má vystihnout jeho vládu nade všemi časy.

V Bibli se s tímto Božím označením nikde jinde nesetkáme, ale v kanaánské literatuře je nejvyšší bůh El často nazýván právě jako „Otec věků“. Sousedé Izraele představu o Elově časovém primátu nad ostatními božstvy dále rozvinuli a rozpracovali ve dvou ohledech. V prvé řadě ze svého nejvyššího boha učinili jakéhosi pána času, boha, který vládne jeho uplývání a koloběhu. A za druhé, s věkovitostí byla spojena představa o nabytí cenných životních zkušeností, vědomostí a potažmo „rozvážnosti“ a „moudrosti“. Proto mohl být El logicky uctíván i jako jakýsi patron moudrosti. Kupříkladu v jednom kanaánském mytickém textu oslovuje nejvyššího boha jeho choť následujícími slovy: „Velká je zajisté moudrost tvá, ó Eli, tvůj šedý vous zajisté připomněl ti slitování, jež spočívá v náruči tvé“. V tomto pohledu je tedy Elova moudrost jakoby přímo úměrná jeho věkovitosti.

V Danielově vizi je to velmi podobné, věčnost a moudrost „Věkovitého“ je představena jeho bílými vlasy: „vlasy jeho hlavy jsou jako čistá vlna“ (v. 9). Jedna pasáž v Talmudu naráží na tuto Danielovu zmínku, když uvádí, že vlasy Boha jsou černé, když odchází do boje a bílé, když zasedá na soudu. Tedy Bůh bojuje jako silný mladý muž a soudí jako muž starý a moudrý.

Boží věkovitost představuje také záruku, že jeho soudní rozhodnutí bere do úvahy všechny okolnosti, že zná příčinu každého skutku, proto je schopen vše posoudit a spravedlivě rozhodnout.

Ve starověkém Izraeli byl vrcholný soud královskou funkcí, král byl nejvyšší soudce. Proto když Bůh usedá na trůn, znamená to začátek soudu, ale také to, že se ujal kralování. Boží posazení k soudu předjímá to, že se už brzy prosadí jeho královská vláda nad celým světem. Podobně otevření knih vyjadřuje, že soud ukončuje dějiny světa a začíná věčné Boží království.

Další etapa Danielova vidění je ještě fantastičtější než ta předchozí o soudu. Někdo jako „Syn člověka“ přichází s nebeskými oblaky. Křesťané ztotožnili tohoto přicházejícího „Syna člověka“ s Ježíšem, neboť Ježíš, když mluví sám o sobě, tak na sebe vztahuje právě titul „Syn člověka“. Např. v rozhovoru s veleknězem. Velekněz říká Ježíšovi: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ A Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ (Mt 26,63–64).

Ježíš ve své odpovědi zmiňuje právě Danielovo vidění o příchodu Syna člověka s nebeskými oblaky. Na základě této pasáže se mezi prvními křesťany, kteří očekávali brzký příchod svého Pána, používal pozdrav „Maran ata!“ – „Pán přichází!“ (1Kor 16,22). Aramejské slovo „ata“ – „přichází“ je převzato přímo z Da 7,13. Podobně Jan v Zjevení říká třikrát o Bohu, že je „ten, který jest a který byl a který přichází“ (Zj 1,4.8; 4,8).

Přicházející Syn člověka je spojovacím článkem mezi Božím soudem a věčným královstvím. Cesta od Božího soudu do Božího království vede přes tuto postavu. Touha po spojení nebes a země, o které snil už praotec Jákob, když viděl žebřík spojující nebe a zemi, se naplňuje na konci dějin v události příchodu Syna člověka. Jemu je na věky daná vladařská moc, sláva a království (Da 7,14).

Všimněme si, že tímto vyznáním končí také modlitba Otčenáš: „Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.“ Slova, kterými se modlí všichni křesťané, mají svůj původ v Danielově vidění, ve vidění příchodu Syna člověka, kterému je dána moc, sláva a království. Předání moci, slávy a království Synu člověka jsou totožné s konečným zjevením a prosazením věčného království Božího.

V modlitbě Otčenáš začínáme prosbou „přijď království tvé“ a končíme vyznáním „neboť tvé jest království i moc i sláva“. To znamená, že svrchovaný Bůh, který již nyní kraluje všemu stvoření, na závěr svého vstupu do dějin ustanoví namísto sebe vyvoleného Syna člověka a povýší jej na představitele svého věčného království. A toto království pak plně přijde a prosadí se mezi lidmi v okamžiku příchodu Syna člověka.

Pohled na tento okamžik, na vyústění velkého dramatu věků, byl Danielovi darován ve chvíli velké nouze a úzkosti. Boží soud nastává ve chvíli, kdy lidská zpupnost a rouhání dosáhly svého vrcholu, jak to popisuje závěr naší 7. kapitoly: „Jiný král bude mluvit proti Nejvyššímu a bude hubit svaté Nejvyššího. Bude se snažit změnit doby a zákon. Svatí budou vydáni do jeho rukou až do času a časů a poloviny času, avšak zasedne soud a vladařskou moc mu odejmou, a bude úplně vyhlazen a zahuben. Království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího. Jeho království bude království věčné a všechny vladařské moci ho budu uctívat a poslouchat. Zde končí to slovo. Já, Daniel, jsem se velice zhrozil těch myšlenek, barva mé tváře se změnila, ale to slovo jsem uchoval ve svém srdci.“ (verše 24–28).

Daniel se zhrozil toho, co má nastat, ale Boží slovo uchoval ve svém srdci. To je také smysl toho, proč nám sděluje to, co viděl. Abychom to podobně jako on uchovali ve svých srdcích a neděsili se toho, co se děje a co se ještě stane. Víme, jak to všechno dopadne, víme co je do času a co je trvalé. A především víme, komu patří království i moc i sláva na věky. Amen.