Boží slovo na neděli 1. 11.

Vytrvalost ve víře

„Teď musí Boží lid osvědčit trpělivost a víru.“ (Zj 13,10)

„Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši.“ (Zj 14,12)

„Protože jste mi neuvěřili…“ (Nu 20,12)

Milí bratři, milé sestry,

myslím, že všichni rozumíme tomu, že občas nastávají situace, ve kterých je potřeba určitým mimořádným způsobem projevit svoji vytrvalost, trpělivost, stálost ve víře. Pro mnohé věřící lidi taková situace nastala v důsledku rozmáhající se coronavirové pandemie. U těch, kteří se nakazili a mají těžký průběh, je to náročný boj s nemocí, u mnohých je to izolace, pro někoho tato doba přináší ekonomické problémy, obavy z budoucnosti, obavy o své blízké, nemožnost plánovat si budoucnost, nemožnost setkávat se blízkými lidmi, prožívání ztrát různého druhu…

Jak tato nemocná doba působí na naši důvěru vůči Bohu? Modlíme se za zmírnění virové pandemie, ale ona se zatím stále rozmáhá a proti-pandemická opatření se stále přitvrzují. Můžeme to vnímat jako dobu zkoušky, jako dobu, ve které si člověk potřebuje uchovat „víru navzdory“ tomu, že před sebou zatím vidíme jen zhoršující se situaci.

V knize Zjevení se celkem 7x píše o vytrvalosti nebo trpělivosti (v řečtině je to stejné slovo – 1,9; 2,2.3; 2,19; 3,10; 13,10 a 14,12) Božího lidu. Ve 13. a 14. kapitole je tato vytrvalost ve spojení s vírou, je to vytrvalost ve víře, stálost v důvěře vůči Bohu a Ježíšovi.

To, že člověku dojde trpělivost, že už jaksi nemůže dál, že se mu určitá situace zdá k neunesení a jeho víra už nemá kapacitu na to, aby ustála určitý tlak, tomu také, myslím, dokážeme rozumět. Ve 4. knize Mojžíšově, 20. kapitole, máme příběh, který nám takto přibližuje Božího služebníka Mojžíše. Je zde mimo jiné naznačeno, jak se měla jeho víra v době krize projevit.

Krize byla tehdy vyvolána tím, že pospolitost Božího lidu neměla vodu a lidé se srotili proti Mojžíšovi a Áronovi. Takováto krizová situace nastala už po několikáté. Ve druhé knize Mojžíšově čteme o tom, že lid, podobně jako tady, vyčítal Mojžíšovi to, že nemají vodu. Mojžíš předkládá tuto situaci Hospodinu a Hospodin mu řekne, co má udělat, Mojžíš to udělá, udeří do skály a vyvede lidem ze skály vodu. Tak tomu bylo v příběhu, který je v Ex 17. kapitole. Nyní, po téměř 40 letech, se situace opakuje. Lid na Mojžíše velmi naléhá, je frustrovaný, dokonce si přejí zahynout. To znamená, že vytrvalost víry nejdřív došla lidu. Vyjadřují rezignaci, vyjadřují, že už nemůžou dál, že před sebou nevidí žádnou dobrou budoucnost. Mojžíš s Áronem reagují tak, že jdou za Hospodinem a Hospodin k nim promlouvá.

Hospodinova instrukce je v něčem podobná, jako byla tenkrát, když lid neměl vodu po vyjití z Egypta. Rozdíl je v tom, že tenkrát měl Mojžíš udeřit svou holí do skály (Ex 17,6), nyní má ke skále pouze promluvit. Tenkrát byl Boží lid tvořen otroky, kteří teprve před několika týdny vyšli ze svého otroctví, nyní je tvořen novou generací lidí, kteří se narodili ve svobodě během putování po poušti. Mojžíš už před sebou nemá otroky, kteří byli zvyklí na mlácení holí, má před sebou svobodné lidi, kterým je potřeba věci trpělivě vysvětlovat, promlouvat k nim, vzdělávat je a učit tak, aby se naučili přebírat odpovědnost.

Mojžíšova malá víra se v danou chvíli projevila tím, že jednal na základě toho, jak to fungovalo kdysi. Tehdy udeřil do skály a vyšla z ní voda. Lid se napil a všechno bylo v pořádku. Nejznámější židovský komentátor, Raši, doplňuje tento jednoduchý výklad. Říká: Mojžíš měl ke skále promluvit a ne udeřit do ní. To byla chvíle, kdy se lid mohl od Mojžíše naučit něčemu důležitému: Když skála, která nemluví, ani neslyší, ani nepotřebuje potravu, poslouchá Boha, čím víc bychom měli my.

Mojžíšova víra zakolísala v situaci krize, která se už po několikáté opakovala. Už to trvalo příliš dlouho, stále nové problémy a opakovaní reptání lidu. Byla to chvíle, kdy měl Mojžíš osvědčit svoji trpělivost a víru. Navzdory tomu, že v jeho reakci v danou chvíli víra nezvítězila, zůstává Mojžíš největším vůdcem a učitelem svého lidu. Spolu s porokem Elijášem povzbuzuje Ježíše na jeho cestě: „A když se Ježíš modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.“ (L 9,29-31)

Milí bratři a milé sestry, myslím, že se můžeme dostat do situace, kdy podobně jako Mojžíš nebudeme mít trpělivost s tím vším, co na nás doléhá. Kdy pro nás bude těžké správně zareagovat, uchovat si smysl pro přítomnost, nespoléhat na to, že kdysi v minulosti věci nějak fungovaly, a proto budou takto fungovat i nadále. Jsou to těžké chvíle, ve kterých je důvěra vůči Bohu něčím nesamozřejmým, něčím, o co musíme zápasit, možná znovu se pro ni rozhodnout.

Přál bych nám, aby důvěra vůči Bohu byla tím, co si jako Boží lid uchováme a prokážeme i tváří v tvář mnohým těžkostem a náročným změnám, které současná doba přináší.

Hospodine, ty víš o našich slabostech, o našich úzkostech i o našich nadějích. Prosíme, abychom ti dokázali důvěřovat navzdory tomu, co nás děsí a trápí. Aby naše důvěra vůči tobě byla silnější než to, co nás žene do zoufalství, zmatku, pocitu bezvýchodnosti, spoléhání na minulá řešení, která dnes nefungují.

Hospodine, děkujeme, že zůstáváme tvými dětmi i tehdy, když se nám nedaří zvládat všechno tak, jak by sis přál. Děkujeme za tvého služebníka Mojžíše, i za tvého Syna Ježíše. Jsou nám blízcí ve svých zápasech. Amen.