Boží domino / kázání Pavla Juna z Čáslavi

1 Petrův 2,23  Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. 24  On `na svém těle vzal naše hříchy´ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. 25  `Jeho rány vás uzdravily.´ Vždyť jste `bloudili jako ovce´, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.

Jaký je smysl a dosah příběhu Ježíše Krista, jeho smrti a vzkříšení? Třeba se to může vyjádřit i takhle:

***

O lidském životě hodně vypovídají hry. Asi vznikají jako odraz, nebo spíš karikatura našeho života.

Jaké jsou Vaše oblíbené hry? (Jak to máte s životem?).

Běžná hra jsou karty… tam jde o to přebít druhého nějakou dobrou kartou, je to „kdo z koho“…

Mohli bychom ale dnes spíš mluvit o dominu?

Znáte: Jedna hrací kostka má dva obrázky (převážně různé). Ty vyneseš kostku na hrací stůl. Já najdu kostku, která má jeden z obrázků stejný jako tvoje a přiložím kostky k sobě tak, že stejné obrázky jsou u sebe. Pak zase Ty hledáš kostku s obrázkem k té mé, přiložíš ji… a vzniká řetězec…

Zvláštní hra. Ukazuje to, jak to spolu máme, že spolu něco máme. Domino je obraz pro komunikaci, pro spolubytí.

Jeden vynáší, to je jako začátek hovoru, komunikace.

Druhý zapátrá a přidá svou kostku, stejným obrázkem (podobným, aspoň barvou nebo tématem na znamení, že rozumí, chápe, že chce a může do hry vstoupit…)

Ale přitom, jakoby „na druhé polovině“ se objeví ještě něco jiného. Pak ten druhý hledá stejný (podobný) obrázek, a přitom se ukáže ještě jiný obrázek z jeho života. A zase hledám já…

A tak to jde dál a dál. Je to vzrušující. Najde ten druhý obrázek podobný tomu mému? (Bude mi rozumět?). A najdu já… (budu rozumět)? Tím pádem bych byl přijat. A mohl bych přijmout. A to je moc zvláštní, krásná zkušenost, dostavuje se pocit smyslu, zvláštní ceny. A vzniká provazující se souvislý řetězec.

***

Kdy domino končí? Když už jsem se zbavil všech kostek.

V životě je to trochu složitější. Komunikace nekončí, když už nemám nic… (Já toho mám… i Ty…). Končí se ale, když nenajdu „kostku“, kterou bych mohl nebo chtěl přiložit. Tomuhle, co jsi vyložil, nerozumím prostě… Nebo mě to děsí. Nebo s tím nechci mít nic společného. Takže nebudu pokračovat ve hře. Nebo se polekám toho, jaký obrázek by se objevil na mé kostce, a nemám odvahu svou kostku nabídnout. Takže taky konec.

S různými lidmi máme různě dlouhé řetězce komunikace, sdílení. S někým dlouhý a členitý. S někým jen pár kostek, slov…

***

Je to jen nápad – pokus něco hodně podstatného o životě říci: zdá se, že život můžete pochopit také dost přesně takhle: Bůh s námi hraje domino.

Život je sdílení se s Bohem.

Teď bychom si měli dopřát času vstřebat, pochopit tenhle nápad. Udělejte si to doma.

a) S druhými (říkali jsme) máme různě dlouhé řetězce. S Bohem – ale… Víte, že všechno můžete chápat jako sdílení se s Bohem a Boha s vámi. To si musíte domyslet, spíš „prožít“ sami, to je na dlouho. Spíš vás obejde závrať, hrůza nebo štěstí?

b) Ale co ten problém, ty temné obrázky z mého života, které jinak ukončují komunikaci…?  (Postmoderní kultura je poměrně nebezpečný pokus vytěsnit temné stránky našeho života – za cenu zvláštní tuposti, která se tváří spokojeně, jakože si život užívá, ale…).

Tak co ty temné obrázky a Bůh jako spoluhráč?

Zvláštní na té hře s Bohem je, že Bůh i na naše temné obrázky, které bychom nikdy nechtěli vynést, protože se za ně stydíme, má kostky, obrázky!!!

A to vůbec není všechno. To hlavní je, že on nás jimi z našich „temných obrázků vyvádí“. Opravdu!

c) Bůh s námi totiž hraje domino už pár tisíc let, (to jsou dva tisíce) novými kostkami, kostkami s motivy ze života a smrti Ježíše Krista.

Jeho Příběhem jsme vyváděni i z těch nejtemnějších a nejbezvýchodnějších míst našeho života.

Takže ta hra, komunikace se nezastavuje. Nemusím mít strach ani ze svých nejtemnějších obrázků. Ani z Tvých. Nezůstane u nich.

d) jde pak ještě o mnohem víc: nejde jen o to, že „hra pokračuje“. Jde o to, kam ten řetězec vede, míří. Jde o to, že nás Bůh nakonec vede příběhem Ježíše Krista k sobě. I z kliček, zákrut, v kterých jsme uvízli.

O velikonocích je to nejvíc zřetelné. To je smysl vzkříšení Ježíše Krista.

Jeho příběh vyvádí ze všech cest, které se zdály končit u propastí, v temných roklích, v slepých uličkách, na poušti a v kruzích.

A míří a vede k Bohu, Dobrému Konci, potvrzení vnitřní souvislosti a smyslu všeho, co bylo a je a bude.

(Čáslav 8. 4. 2012, Neděle)