1Tm 6,17–21

1Tm 6,17–21

Milí bratři a sestry,

závěr 1. listu Timoteovi obsahuje výzvy ve dvou oblastech, které apoštol Pavel nebo možná některý Pavlův žák dává osvědčenému spolupracovníku Timoteovi, kterého Pavel ustanovil jako svého zástupce ve sboru v Efezu.

Ta první oblast se týká toho, jak má Timoteus jednat vůči bohatým členům svého sboru, co je má učit, k čemu je má nabádat. A ta druhá se týká toho, aby věrně uchoval svěřenou křesťanskou tradici a vyhnul se, doslova odvrátil se, od určitého učení, které je protikladné a lživě je nazývané jako tzv. „poznání“. Je to učení, které si klade nárok zprostředkovávat nějaké mimořádné poznání, ale ve skutečnosti představuje minutí se s křesťanskou vírou. Toto tzv. „poznání“ významně konkurovalo ranému křesťanství a již v této době patrně mělo některé své zastánce v Efezském sboru.

Tyto dvě rady pro Timotea odpovídají tomu, co jsme u úvodu dnešních bohoslužeb četli ve 30. kapitole knihy Přísloví. Autor zde prosí Boha také o dvě věci: Aby od něj vzdálil šálení a lživé slovo a aby mu dal správný vztah k majetku. Tento moudrý člověk si je dobře vědom toho, že přemíra majetku jej může přivést k tomu, že přestane spoléhat na Boha a začne spoléhat na majetek. A podobným nebezpečím může být spoléhání na slova, která jsou klamná a lživá. To může být buď nějaké falešné svědectví, klamná věštba, ale také lživá duchovní nauka. Jakoby to, co může člověka především obelstít je na jedné straně bohatství a na druhé straně nějaké lživé slovo, kterému uvěří.

Doufání v majetek a doufání v nějaké mimořádné „poznání“, které je ovšem pouze domnělé, mohou člověka odvést od zdravé křesťanské víry. Obě tato témata spolu patrně úzce souvisí, proto je také apoštol klade ve svém listu vedle sebe. Nezdravý vztah k majetku je něco, co si i dnes dovedeme dobře představit, trochu složitější je to, co si máme představit pod těmi protikladnými naukami, které se lživě nazývají „poznání“. Ovšem díky bohatým literárním nálezům z poloviny minulého století, které vynesly na světlo texty této nauky, můžeme dnes docela dobře rozumět tomu, co se skrývá za tímto tzv. „poznáním“, které v rodícím se křesťanství odvádělo od zdravé křesťanské víry.

Pozoruhodné je právě to, že toto tzv. „poznání“, podobně jako křesťanská víra, varovalo člověka před spoléháním na majetek. Mělo stejný odpor vůči hromadění majetku a zajišťování života pouze zvnějšku. V tom bylo křesťanství velmi podobné, a proto si toto tzv. „poznání“ nacházelo cestu především mezi chudé křesťany, kteří mohli mít pocit, že toto je ten správný křesťanský důraz, na který se v církvi zapomíná. Mohli se při tom opírat o takové texty evangelia jako je příběh, který jsme slyšeli v prvním čtení z Markova evangelia.

Bohatý muž se ptá Ježíše, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě. A Ježíš mu připomene druhou část Desatera. „Přikázání znáš: nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku.“ Tento muž to všechno nejen zná, ale také tato Bohem stanovená pravidla podle vlastních slov respektuje už od mládí. A když už si může jen radostně vydechnout, že všechno je s ním v pořádku, slyší hlas toho, který se na něj s láskou dívá: „Jedno ti schází. Jdi a prodej všecko co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi, pak přijď a následuj mne!“ Jinými slovy, aby ti nic nescházelo, musíš se všeho zbavit, nemůžeš mít nic, abys měl mě a tak věčný život.

A teď si všimněme určitého rozdílu. Autor prvního listu Timoteovi také mluví o bohatých lidech a stejně tak o tom, co mohou dělat, aby obdrželi pravý, tedy věčný život. Timoteus je měl ve sboru a apoštol mu radí, jak k nim má přistupovat. A kupodivu od nich nemá žádat, aby se všeho vzdali a byli chudí jako onen mladík v evangeliu. Protože to, co platí pro jednoho a v určité situaci, nedá se jen tak mechanicky přenést do situace jiné. Jednomu zní slovo Páně: všechno prodej a rozdej.

Druhému však je dovoleno, aby si všechno nechal, ale přitom si má uchovat nad tím vším nadhled, který dává víra. Není jistě snadné být chudý a jít za Ježíšem, stejně tak není snadné být bohatým a přitom mít všechno toto bohatství v závorce a zůstat pokorným křesťanem, který svěřeným bohatstvím bohatne v dobrých skutcích. Proto prosí onen moudrý muž v knize Přísloví: „Bohatství ani chudobu mi nedávej!“

Bohatství totiž dává vědomí moci, a proto má Timoteus bohaté křesťany vést k tomu, aby nebyli pyšní. Stejně tak snadno vede bohatství k falešným jistotám, a proto je třeba doufat nikoliv v bohatství, ale v „Boha, který nás štědře opatruje vším, co potřebujeme.“ Každý z nás je v pokušení spoléhat na něco, co je nejisté a pomíjivé, zatímco máme doufat v Boha, který nám dává všechno, co je třeba. Vždyť všechno, čím je náš život krásný, je Božím darem. Takže není potřeba být chudý, ale je potřeba být bohatý v dobrých skutcích, ve štědrosti a dobročinnosti.

Už na tomto je vidět určitý posun ve vztahu k majetku, který zastává tzv. „poznání“, když majetek radikálně odmítá a mezi křesťanským postojem, které spíš vede k  moudrému využívání svěřeného majetku. Ale přesto můžeme říct, že určitá blízkost obou pojetí tu je. Ovšem, je zde také několik zásadních rozdílů. Nespoléhat se v zajištění lidského života na majetek je správné, ale to nesmí vést k pohrdání hmotným světem. Protože tento svět je dobrým Božím stvořením.

Autor prvního listu Timoteovi to tzv. „poznání“ označuje jako „protikladné nauky“. Jsou to nauky, které staví do popředí protiklad mezi duchovním a hmotným světem. Hmotný svět je podle tohoto poznání špatný a záchranou z něho je únik do světa duchovního. To vede k určité duchovní nadřazenosti těch, kteří se domnívají, že toto speciální poznání mají. A to je vede k pohrdání pozemskou církví a službou, kterou církev v tomto světě koná a také k pohrdání manželstvím, celým Starým zákonem a jeho ustanoveními pro spravedlivý život na tomto světě atd.

Když to shrnu, v závěrečné pasáži prvního listu Timoteovi vidím důraz na vyváženost, která spočívá ve zdravém vztahu k majetku a ke hmotnému světu, ve kterém žijeme. To, na co si máme dát pozor je spoléhání na bohatství na jedné straně, což ovšem nesmí vést k odmítání veškerého hmotného světa na straně druhé. Spoléhání na bohatství stejně jako touha po nějakém mimořádném „poznání“ vedou totiž k pocitu nadřazenosti, k pýše a tím ke zbloudění ve víře.

Zakončím stejnými slovy jako autor tohoto listu: „Milost s vámi. Amen.“