1Tim 4,6-11

1Tim 4,6-11

Milí bratři a sestry, milé děti, zítra vstoupíme do období školního roku. Prázdniny skončily a začne něco, co klade nároky na školou povinné děti, na jejich rodiče, na učitele. Ale děti, chtěl bych vás ujistit, že v tom nejste samy. Všichni křesťané, my všichni, jak jsem tady, se potřebujeme celý život učit, potřebujeme se cvičit a trénovat. Apoštol Pavel píše v listu Timoteovi: „Cvič se ve zbožnosti.“

Vím, že se nám často nechce. Nechce se nám učit, nechce se nám cvičit, nechce se nám dělat to, co nás právě nebaví. Přestože víme, že je to dobré, že je to potřeba, ale nemůžeme se k tomu přimět. Odkládáme to, děláme všechno možné, jenom ne to, co bychom právě měli. Znáte to? A to říkám i sám za sebe, taky mám problém přimět se k tomu, abych dělal to, co se mi nechce. Může nám v tom něco pomoct?

To, co vidím jako pomoc, zkusím nejprve naznačit na příběhu, který jsem četl na internetu: Představte si malého šestiletého Honzíka, kterého rodiče přihlásili do hudebky. Každý den odpoledne musí brát do rukou housle a skřípavě cvičí stupnice a zkouší trefit melodii písničky „Kočka leze dírou“. Z okna při tom vidí, jak kluci lítají po venku, hrají fotbal, jezdí na kole a on musí doma cvičit. Určitě to nedělá příliš rád. Naopak, je to pro něj otročina.

Představte si ale, že jednou v takové chvíli, kdy musí sám cvičit a nejraději by housle rozšlapal, zjeví se vedle něj anděl a laskavě ho vyzve: „Honzíku, chceš něco ukázat?“ Ten anděl vezme Honzíka ve vidění do Smetanovy síně v Praze, kde právě hraje na housle mladý virtuos. Jeho housle jsou dokonale harmonické, zpívají a trylkují, jako by v nich zpívali ptáci, jeho prsty tančí po strunách a ve tváři má vedle soustředěného výrazu ještě i zvláštní světlo radosti. Síň plná publika je okouzlena. I Honzík, který klasiku dosud považoval za nudu, je teď uchvácen. Ani ve snu by jej nenapadlo, že jedny housle mohou mít takovou kouzelnou moc. „Co ty na to, Honzíku,“ ptá se anděl. A Honzík jenom říká: „Tý jo.“

Pak vidění mizí, Honzík a anděl opět stojí doma v obýváku. „Honzíku,“ říká anděl, „tenhle úžasný mladý virtuos, to jsi ty za pár let.“ Zároveň ale ukáže na housle a prohlásí: „Ovšem musíš cvičit!“ Anděl opět zmizí a ty skřipky zase drží v rukou malý, šestiletý chlapec. Co myslíte? Půjde mu teď hraní zázrakem samo? Ne. Všechno zůstává stejné. Jenom Honzík teď má ke cvičení trochu jiný vztah. Už to není jen blbá otročina. Vidí smysl toho, co ho tak nebaví. Pravidelné cvičení se mu stává cestou vedoucí k úžasnému cíli.

Cvičit se v něčem, něco se pracně učit, znamená dát přednost dlouhodobému cíli před okamžitým uspokojením. Smysl úsilí a námahy se ukáže až za dlouho, ale je potřeba o něm vědět a to pomůže přimět se a vytrvat v dobré snaze. Hodnotné věci málo kdy přichází hned, většinou o ně musí člověk dlouho usilovat. To ukazuje i obraz, který znázorňuje působení Ducha svatého v životě člověka. Je to obrazné vyjádření, které mluví o ovoci Ducha Svatého.

Víte, že ovoce, aby bylo chutné, musí dozrát. Ovoce není zralé během okamžiku nebo krátké chvíle, není hned hotové, ale potřebuje určitý čas, než je dobré. A tak je to i s působením Ducha Svatého v lidském životě. Toto působení přináší po čase určité ovoce. Apoštol Pavel uvádí v listu Galatským jeho výčet: „Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Ga 5,22-23). Ale protože jde o ovoce, tak je důležité právě to, že je potřeba určitou dobu pro růst a zrání. Věřící člověk nepřináší toto ovoce hned. Chce to dlouhodobou spolupráci mezi člověkem a Božím Duchem, aby se v lidském životě toto ovoce objevilo.

Apoštol to vyjadřuje v listu Židům: „Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.“ (Žd 12,11).

Výchova přináší ovoce později, až za nějaký čas… není to prostě hned. Trvá nějakou dobu, než se ukáže, že to má smysl, že to stojí za to. A to je někdy těžké vydržet, protože výchova není příjemná, nýbrž krušná. A to se netýká jenom vás, děti, to se týká všech křesťanů. Když se člověk snaží něco naučit a nejde mu to, lehce propadneme dojmu: Já už se takovou dobu snažím a nikam to nevede. Nemá to smysl. Pořád se mi to nedaří. K čemu je dobré, že každý den vržu na housle a pořád to zní hrozně. K čemu je dobré to, že se každý den modlím? Že každou neděli chodím do kostela? Mám dojem, že jsem stále stejný, že nejsem o nic lepší, než jsem býval…

Když nás bude toto napadat, nezapomínejme na to, že všechno chce svůj čas. Apoštol Pavel píše: „Cvič se ve zbožnosti.“ A cvičení znamená opakování. Znamená zkoušet to znovu a znovu. To slovo „cvič se“ zní v řečtině gymnaze. Z tohoto slova je odvozené slovo gymnastika. Křesťan je jako gymnasta, který ovšem trénuje duchovní život. Celou knihu o tom napsal, nebo spíš přeložil a doplnil Jan Ámos Komenský. Ta kniha se jmenuje Praxis pietatis, čili jak se cvičit v pravé zbožnosti.

Tato kniha je napsaná především pro křesťany, kteří se hlásí k reformované tradici a je zaměřena zejména proti možnému zneužití reformačního učení o spasení pouhou vírou. Je pozoruhodné, že už v době Komenského bylo toto učení zneužito k obhájení náboženské a mravní vlažnosti. Pro nalezení rovnováhy mezi vírou a úsilím o zbožné jednání je v této knize Komenským stanoveno následující pravidlo. Cituji z posledního českého vydání, které vyšlo v Kalichu v roce 1992: „Jednat máme, jako bychom o žádném evangeliu o Boží milosti ani nevěděli, umírat pak, jako bychom o žádném Božím Zákonu nevěděli a tak trefíme prostředek.“ (s. 64).

Nechci říct, že s tím úplně souhlasím, ale je pozoruhodné, jak velké nebezpečí už tehdy Komenský spatřoval v tom, na co dnes evangelická církev velmi doplácí. Je svatá pravda, že spaseni jsme Boží milostí, kterou člověk přijímá vírou. Ale jak zabránit tomu, aby z toho neplynulo, že je tedy jedno jak žiju a co dělám? Že nemusím usilovat o zbožný život. Jak nepropadnout iluzi, že když jsem pokřtěný a věřím, přestože se to nijak v mém životě neprojevuje, tak je se mnou nutně všechno v pořádku? Jak se ubránit dojmu, že zbožnost je něco, co je pro katolíky, nebo pro evangelikály, tedy pro církev bratskou a spol., ale nic pro nás evangelíky?

Aby se toto myšlení neprosadilo u křesťanů, kteří se hlásí k reformaci, Komenský říká: Jednat máme tak, jako bychom o žádném evangeliu o Boží milosti nevěděli. Jako by platil jen Boží nesmlouvavý Zákon, podle kterého bude posuzován každý náš skutek. To aby někdo na Boží milost nehřešil. A aby se každý ze všech sil snažil žít zbožně, jako by všechno záleželo na tom, jak jedná. A pak Komenský dodá, že umírat máme s myšlenkou na Boží milost, jako bychom nic nevěděli o žádném Božím Zákonu a znali jen Boží milost.

Komenský to říká vyhroceně, protože jde o mnohé, protože člověk je pohodlný a nechce se mu cvičit ve zbožnosti. Nechce se mu učit se něco, co ho nebaví, protože často nevidí dobrý cíl a smysl takovýchto snah.

Tak vám přeju, aby vás co nejvíc věcí ve škole zajímalo, aby vám učení šlo a aby u toho, co vás ani nezajímá, ani vám to nejde, jste aspoň tušili, že to má nějaký dobrý smysl. Protože vzdělání, to nejsou ty informace, které vám zůstanou v hlavě. Já si dneska skoro nic nepamatuju z toho, co jsem se učil na gymnáziu. Vzdělání to je schopnost řešit problémy, uplatnit se v životě, rozumět tomu, jak funguje svět kolem nás. A hlavně, nejste v tom sami, my všichni se potřebujeme neustále učit, jak dobře křesťansky žít.

Kéž nám v tom Pán Bůh pomáhá. Amen.