1Kr 19,1–13

1Kr 19,1–13

Milí bratři a sestry,

minulou neděli jsme četli oddíl z Matoušova evangelia, ve kterém Bůh promlouvá ke svým služebníkům skrze sny. Přirovnával jsem to k tichému a jemnému hlasu, který lze snadno přeslechnout, nevzít na vědomí, ignorovat. Bůh neburácí z nebe, tak jak je to popsáno v některých žalmech, ale promlouvá spíše v nitru člověka. Motiv Božího promluvení skrze tichý hlas nacházíme v příběhu proroka Elijáše.

Tento příběh nám ukazuje jakoby úplně jiného Elijáše, než jak ho známe z předchozích příběhů. Jiného než toho jistého a rozhodného Božího muže, který se neobává postavit proti 450 baalovým prorokům. Který si je naprosto jistý Hospodinem, a proto se nebojí. Prožije také slavné vítězství na hoře Karmel, nad velkou přesilou vyznavačů dešťodárce Baala. Všichni Izraelci tehdy mohli na vlastní oči vidět, kdo je pravý Bůh. A taky pak všichni provolávají: „Jen Hospodin je Bůh!“ (1Kr 18,39). Elijášovi ještě zní v uších ozvěna tohoto volání. A pak začalo v Izraeli po třech a půl letech sucha opět pršet. Elijáš mohl právem očekávat, že ho konečně budou všichni uznávat jako proroka tohoto jediného a pravého Boha.

Ale my ho po tomto všem nacházíme, jak sedí pod keřem na okraji pouště a přeje si umřít. Říká: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ (v. 4). Zvláštní, ale pochopitelné, protože první reakcí, s níž se Elijáš setkal, po všech těchto velkých a slavných událostech, nebyla jenom ostrá kritika, ale přímo hrozba smrti ze strany královny Jezábel. A Elijáš už toho má všeho dost. Už nemůže dál. Je unavený. Pomodlil se touto zvláštní modlitbou, ve které prosí, aby si Bůh vzal jeho život a usnul.

Bůh ho skrze anděla probudil, dal mu dvakrát najíst a napít a řekl mu, že má před sebou ještě dlouhou cestu. Elijáš se znovu najedl a napil a vydal se na cestu k Boží hoře Choréb. To je jiný název pro horu Sinaj, kde se s Hospodinem setkal Mojžíš a poté celý Izrael na své cestě do zaslíbené země. Teď tam jde zkroušený prorok Elijáš. Z dalšího vyprávění je patrné, že k této hoře šel z vlastní iniciativy, že ho tam Bůh nevolal. Naopak, když tam Elijáš přišel, tak se ho Bůh ptá: „Co tady děláš, Elijáši?“ (v. 9 a 13). Hospodin očekával Elijáše na jiném místě. A posílá ho, aby se vrátil zpátky k damašské poušti (v. 15). To bylo od Izraele přesně na opačnou stranu, než kam se Elijáš vydal. Jeho úkol byl jinde.

Ale z toho, že se Elijáš vydal k Boží hoře, je vidět, jak moc se Elijáš potřeboval s Bohem setkat. Jak ve své depresi, když si přál umřít, potřeboval prožít Boží blízkost a tak se vydal tam, kde se dal Bůh jedinečným způsobem poznat Mojžíšovi a potom i celému jeho národu. Vydal se k Boží hoře, která byla 40 dní cesty daleko v poušti.

Když k této hře Elijáš doputoval, nevystoupil na její vrchol tak, jako kdysi Mojžíš, ale vešel do jeskyně. Jeskyně byla podle starověkých představ lůnem matky země. Z jeskyně bylo možno se znovuzrodit. Vyjít na povrch nějak proměněný. A právě to se tady stalo Elijášovi. V jeskyni, která byla v této hoře, k němu zazněl Boží hlas, který se ho ptá: „Co tu chceš?“. A Elijáš ve své odpovědi líčí všechno v těch nejtemnějších barvách a vybírá si ze všech událostí jenom to nejhorší. Říká Bohu: „Izraelci opustili tvou smlouvu (kterou jsi s nimi uzavřel na této hoře), tvé oltáře rozbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen já sám.“ (v. 10). Jako by vůbec nebylo toho slavného vítězství na Karmelu, kde před nedávnem všichni Izraelci volali: „Jen Hospodin je Bůh!“

Tady je podle mě vidět, co s člověkem udělá deprese. Nedokáže vidět nic pozitivního, nedokáže se radovat z úspěchu, vidí jen svou snahu a námahu, která mu připadá naprosto marná a zbytečná. Elijáš se potřebuje potkat s Bohem a zažít proměnu, přerod, který toto setkání způsobuje. Hospodin mu říká, vyjdi ven, vyjdi z té jeskyně a postav se přede mnou. Někdy je člověk jako v jeskyni, ze které potřebuje vyjít, postavit se, zvednout hlavu, znovu se narodit.

Ale nejdřív, ještě v té jeskyni, Elijáš zažívá tradiční způsoby Božího sebezjevení, jako je vítr, zemětřesení a oheň, ale vždycky je řečeno, že Bůh v tom nebyl. To považuju za nesmírně zajímavý motiv, protože často jsou v Bibli právě takto vylíčeny projevy Boží přítomnosti. Ale tady je vždy řečeno, že Hospodin v tom nebyl. A taky Elijáš na tyto tradiční projevy Božího sebezjevení nijak nereaguje. Z jeskyně vyjde, až když k němu Hospodin promluví tichým, jemným hlasem. Boží přítomnost, na kterou reaguje a vychází z jeskyně, rozpoznává až ve zvuku tichého hlasu.

Pozoruhodnost tohoto motivu vynikne ve srovnání s tím, co Elijáš prožil na hoře Karmel. Na Karmelu Bůh odpověděl Elijášovi ohněm, který sestoupil z nebe a pohltil jeho oběť i s oltářem. Nyní, na Chorébu, Bůh v ohni není, není ani v žádném jiném spektakulárním projevu jako je silný vítr nebo zemětřesení. Bůh promlouvá tichým hlasem. To, co se odehrálo na Chorébu je důležitým vyvážením Božího zjevení z hory Karmel. Proč, to vynikne, když se podíváme do knihy Zjevení: „V tom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak… A činí veliká znamení, dokonce i oheň z nebe nechá před zraky lidí sestoupit na zem.“ (Zj 13,11–13).

Šelma, která napodobuje Boha, má rohy jako beránek, ale mluví jako drak a „dokonce i oheň z nebe nechá před zraky lidí sestoupit na zem“. Oheň sestupující z nebe na zem před zraky lidí byl na Karmelu důkazem toho, kdo je pravý Bůh. Ale to stejné bude dělat i Boží protivník, který Boha napodobuje a chce strhnout lidi na svou stranu. Proto Bůh už takto nejedná. Nežijeme v době Karmelu, ale Chorébu. Bůh promlouvá ke svým služebníkům hlasem jemného ticha (v. 12). Přitom „hlas ticha“ je označení vnitřně rozporné, je to protiřečící si slovní spojení. Ale opravdu to není jen tichý, jemný hlas, není to jen nějaké šeptání, je to doslova „hlas jemného mlčení“, který zde k Elijášovi promlouvá. Bůh promlouvá hlasem mlčení.

Jedině tento hlas vyvede Elijáše z jeskyně. Bůh neposílá na Elijášovy nepřátele oheň z nebe, ani neujišťuje rezignovaného a deprimovaného proroka o své přítomnosti nějakým viditelným, teatrálním způsobem, ale něčím tak nenápadným a paradoxním, jako je hlas mlčení. A tento hlas vytáhne Elijáše z jeskyně, aby přijal nové pověření ke službě. Duch svatý s člověkem nemusí cloumat a jeho poselství se nedá měřit podle vnějších, ohromujících jevů, naopak vnímáme jej niterně. Tohle překročení smyslů je hlavním posunem mezi formou zbožnosti, kterou zakoušel např. Mojžíš nebo Elijáš a Izraelci na Karmelu a tím, jak se nyní dává Bůh poznat na Chorébu.

Ozvuk této události nacházíme v knize Job, kde jeden z Jobových přátel, Elífaz, líčí noční zjevení, které měl: „Stanul, ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem a v tichu jsem slyšel hlas.“ (4,16). Elífaz doslova slyšel „mlčení a hlas“. Opět se jedná o tento hlas ticha, o hlas mlčení. Toto zjevení se odehrává v noci, a je podobné tomu, co prožil prorok Elijáš v jeskyni na Chrébu.

Domnívám se, že jestli dnes můžeme mluvit o nějaké zkušenosti s Boží přítomností, tak je to právě tato zkušenost hlasu Božího mlčení. Bůh mluví hlasem ticha, Bůh je v tichu. Bůh na nás čeká na konci slov. Otázka je, jestli jej dokážeme zaslechnout a jestli se s ním dokážeme spokojit. Pro Elijáše byl tento hlas ticha tím, co mu dalo sílu pro nové úkoly. Co ho uschopnilo vyjít z jeskyně a vykonat, co mu Bůh uložil.

Hospodine, prosíme za naše ztišení před tebou, za promýšlení našich životů v souvislosti příběhy, které nám v Písmu předkládáš. Prosíme taky za odvahu a sílu přijmout svoje úkoly a unést i to, když mlčíš. Amen.