1 K 12,4-12 (seslání Ducha svatého)

Milí bratři a sestry,

dnešní neděle je zaměřena na osobu Ducha Svatého. Církev si dnes připomíná jeho seslání během svátku letnic a jeho působení. Tomu je věnovaná celá 12. kapitola prvního listu apoštola Pavla Korintským pojednává. Působení Ducha svatého bylo pro Korinťany důležitým tématem. Pavel, když jim píše, označuje dary Ducha svatého jako ‚charismata‘, tedy dary udělené církvi z Boží milosti. Charisma je dar, který nepramení z lidských schopností či úsilí, ale pouze z Boží velkodušné štědrosti.

Korintští křesťané byli přesvědčeni, že právě v této oblasti jsou výjimečně obdarovaní. Ale silná zkušenost s působením Božího Ducha je vedla k namyšlenosti a nejednotě. Pavel zde jako odpověď na jejich rozhádanost uvádí tři dvojice, které k sobě nerozlučně patří: charismata a Duch, služby a Pán, myšleno Pán Ježíš, mimořádné síly a Bůh. Jsou zde vlastně uvedeny tři božské osoby, o nichž je zdůrazněno, že jsou ‚jedno‘. Je mnoho rozličných darů, mnoho služeb, mnoho zázračných sil, ale pouze jeden a tentýž Duch, Pán a Bůh, který působí všecko ve všech. V tomto Pavlově textu se již odráží pozdější křesťanská nauka o Boží Trojici. Podobně jako je v Bohu mnohost v jednotě, má tomu být i v církvi, mnohost darů v jednotě společného prospěchu.

Boží jednota má v Pavlově argumentaci napomenout znesvářené Korinťany k jednotě a svornosti v jejich sboru. Nejednota a vytváření nesnášenlivých skupin, z nichž každá si myslí, že je lepší než ty ostatní, příkře odporuje Božímu úmyslu a podstatě jeho jednání v lidském světě. Jestliže si tedy Korinťané dělají nárok na zvláštní Boží přízeň a prohlašují o sobě, že Boží Duch mezi nimi silně působí, nemohou být zároveň rozděleni do znesvářených a nesnášenlivých skupin. Jestliže však takto rozděleni jsou, je to důkazem, že zde působí jen jejich lidská pýcha a nesnášenlivost.

Pavel zavedl do teologického jazyka pro dar Ducha Svatého výraz „charisma“ neboli „dar milosti“, neboť Korinťané měli o působení Ducha svatého scestné představy. Na každém člověku se působení Ducha projevuje jinak. Ten, kdo mluvil neznámými jazyky a „bylo to na něm vidět“, se cítil v korintské církvi váženější, zbožnější a lepší než ostatní. Pavel však chce upozornit, že charisma je nezaslouženým darem, který pochází od Boha. Tento dar si nemůže nikdo vynutit nebo zasloužit. Může za něj nanejvýš děkovat. Každé charisma je darováno jednotlivým křesťanům k prospěchu celé církevní obce. Církev tvoří jednotliví lidé, každý z nich má určitá obdarování a jen pokud je používá k prospěchu všech, pak může církevní společenství dobře fungovat. Duchovní snobismus není v církvi na místě, neboť za všechny dary vděčíme Bohu.

Obdarovaní lidé jsou zavázáni sloužit svými dary celému společenství věřících. Toto společenství Bohem omilostněných lidí má jediného Pána, a k němu se musí upínat veškerá lidská služba. Mimořádné, zázračné síly působící ve společenství křesťanů musí být vždy zaměřovány s ohledem na jediného Boha, před kterým se bude každý odpovídat za využití svěřených obdarování. Co se konkrétně skrývá za oněmi ‚dary‘, ‚službami‘ a ‚mimořádnými silami‘, nám Pavel osvětluje v následujících řádcích.

Jako dary Ducha zde Pavel vypočítává více projevů duchovního obdarování: dar moudrosti, poznání, víry, uzdravování, zázračných skutků, promlouvání pod vlivem vnuknutí, rozlišování duchů, dar jazyků a dar výkladu těchto jazyků. Máme zde bohatou škálu projevů Ducha svatého v korintské církevní obci. Zdá se, že tamní křesťané skutečně žili velice bohatým a vitálním duchovním životem. Působení Ducha mocně a konkrétně zasahovalo do jejich každodenního života.

Při společných shromážděních se patrně korintští předháněli v projevech Ducha, kterými byly: spontánní modlitby, vzájemné poučování, extatické modlitby v neznámých jazycích, zázračné uzdravování nemocných, prorocké projevy odkrývající skrytou skutečnost atd. Těžko můžeme blíže rekonstruovat celou duchovní situaci křesťanů v Korintě, jisté však je, že bezprostřední zažívání Božího působení bylo pro ně důležitou skutečností, která však měla i svou stinnou stránku: bezděčně vedla nadšené Korinťany ke skryté či zjevné duchovní pýše, vzájemné nevraživosti, vyvyšování jedněch na úkor druhých, k nejednotě a k duchovnímu snobismu.

To Pavel ve svém dopise usměrňuje. Motivací k používání darů Ducha mezi lidmi nemá být osobní potěšení, seberealizace nebo ctižádostivost, nýbrž užitečnost těchto projevů Ducha pro druhé. To má být cíl při jednání všech lidí, kteří jsou Duchem svatým obdarováni. Užitečnost pro společný prospěch je jednoduché pravidlo veškerého používání duchovních darů. Apoštol Pavel toto pravidlo nadále rozvíjí v písni o lásce, kterou můžeme číst v následující 13. kapitole. Být duchovně užitečný je možné pouze pokud člověk jedná na základě lásky: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím, obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

Prvním pravidlem pro používání charismat je tedy společný prospěch z každého daru (v. 7). Druhým pravidlem je, že zvláštní dar Ducha je dán jednomu každému (v. 11). Tedy každý, kdo patří k Boží církvi, dostal od Boha nějaký dar, kterým má sloužit. Jde o to jej rozpoznat a používat. Nezakopat hřivnu, která mně byla Bohem svěřena. Každý křesťan má dary, které jsou vhodné právě pro něho. Nikdo není ošizen. Jen je třeba všechny dary v sobě postupně objevovat a děkovat za ně Bohu, protože jsou dary nezaslouženými. Nesmíme zapomínat, že každý věřící člověk vnáší do církevního společenství svou osobnost a dary, které mohou společenství obohatit. Dnes trpí naše církev spíš opačným extrémem než církev v Korintu, totiž tím, že jen malá část členů církve se nějak duchovně projevuje a své dary pro službu v církvi nějak využívá.

Ale Pavlovi jde o to, aby byla církev živým organismem, kde má každý své místo, proto používá pro církev obraz jednoho těla, které má mnoha částí. Všechny části těla jsou pro jeho správné fungování nějak důležité. Tělesná jednota a vzájemná součinnost všech orgánů jsou hlavními znaky správné a zdravé funkce celého organismu. A stejně tomu má být i mezi křesťany. Úzká, hluboce solidární jednota církevního společenství není založena na uniformitě, tedy na tom, že by všichni byli stejní, ani na ‚právu silnějšího‘, ale na hlubokém vědomí vzájemné propojenosti a nezbytné potřebnosti každého, byť sebemenšího a na první pohled zbytečného orgánu těla.

Pavel však rozvíjí svou myšlenku ještě dále a výše. Toto tělo je organismem samotného Krista. Pavel říká: „jako všechny části těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem“ (v. 12). Částí Kristova těla se člověk stává křtem, tedy ponořením do tajemství Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Tímto křestním ponořením do Krista a sjednocením s ním jsou v hloubce stírány všechny společenské rozdíly a lidské předsudky. V církevním společenství má člověk svou důstojnost na základě duchovního sjednocení se samotným Kristem, Božím Synem.

Bože Duchu Svatý, prosíme tě o tvé dary mezi námi, působ jimi i dnes skrze ty,
kdo ti věří a kdo tě hledají. Amen.