Žalm 87

svědectví o univerzálnosti víry v Hospodina

Milé sestry,

milí bratři, tento žalm nám na první poslech může připadat nesrozumitelný nebo nepochopitelný. Vystupují v něm starověké národy: Rahab, což je poetické označení Egypta, dále Bábel – Babylon, také Pelištěja, Týr a Kúš, což je patrně označení pro říši starověké Nubie. Kúšijci jsou v bibli typičtí představitelé černochů. A o všech těchto národech se zde říká, že znají Hospodina, dokonce že mají svůj původ na chrámové hoře, na Siónu v Jeruzalémě a také, že Hospodin, který je zde označený titulem „Nejvyšší“, je všechny činí pevnými. Jako by nebyl žádný rozdíl mezi Izraelem, Hospodinovým lidem a těmito národy, které uctívaly svá božstva.

Při četbě tohoto žalmu nás může napadat, jestli opravdu patří všichni tak samozřejmě k Hospodinu? Má v něm opravdu každý své kořeny? Jak máme rozumět tomu, že „každý z nich se zrodil tady?“ Myšleno na Sijónu, na místě, kde se uctívá Hospodin. Tam že se zrodil každý z těchto národů? Opravdu? Navíc žalm vyznívá tak, že tato výpověď je Hospodinovou vlastní řečí. Jakoby to říká sám Hospodin, nebo někdo, kdo pronáší Hospodinova slova. Hospodin připomíná tyto národy a říká o nich, že jej znají a mají u něj svůj původ. To je zvláštní.

Tento žalm, podle nadpisu, zpívali Kórachovci, což byli chrámoví zpěváci a vrátní, kteří vítali svým zpěvem poutníky, když přicházeli na bohoslužby do chrámu, který stál v Jeruzalémě na hoře Sión. A mezi těmi poutníky byli patrně lidé z různých národů, kteří putovali spolu s Izraelci, protože také oni chtěli uctívat Hospodina. A patrně právě pro tyto cizince je tento žalm napsaný, aby věděli a byli ujištěni o tom, že svou účastí na chrámové bohoslužbě na Siónu patří k Hospodinovu lidu.

To, co je v tomto žalmu opravdu silné, je skutečnost, že nejdříve jsou zde uvedeny dva národy, které Izraelce tvrdě zotročily. Rahab, tedy starověký Egypt a Bábel, tedy starověký Babylon. Egypt byl pro Izraelce místem otroctví, ze kterého je Hospodin vyvedl, podobně, jako je vyvedl babylonského zajetí. Mezi Izraelem a těmito národy bylo nepřátelství. Byly to velmoci, které Izrael ohrožovaly a od kterých Izraelcům opakovaně hrozilo mocenské podmanění.

Navíc to označení Egypta slovem „Rahab“ v sobě obsahuje dravost a útočnost, která je vlastní nějakému netvorovi. To slovo rahab hebrejsky označuje toho, kdo vyvolává nátlak, kdo na někoho dotírá a útočí. Rahab představuje ohrožující mocnost. A Egypt, který se takto projevoval a Babylón, který Izrael zpustošil a Izraelce odvedl do zajetí a dále Pelištejci, se kterými Izraelci neustále bojovali, to jsou v tomto žalmu ti, kdo znají Hospodina. A to, že ho znají, to znamená, že s ním mají důvěrný vztah, protože hebrejské slovo „znát“ nevyjadřuje jen intelektuální poznání, ale znamená důvěrně někoho poznat, mít s někým osobní až intimní zkušenost.

Je velmi překvapivé, když se něco takovéhoto vyhlašuje o nepřátelích Izraelců. Tato překvapivost vynikne, když se podíváme na jiný žalm, na žalm 137, kde čteme: „Záhubě propadlá babylonská dcero, blaze tomu kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás. Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.“ (v. 8.9) Slyšíme zde velmi expresivně vyjádřenou touhu po pomstě za krutosti a násilí, kterého se Babylóňané dopustili vůči Izraelcům.

Jak je tedy možné, že v žalmu 87 je to úplně jinak? Je to možné díky tomu, že najednou jsou tady lidé z těchto vzdálených nebo přímo nepřátelských národů, kteří na sebe vzali útrapy a nebezpečí dlouhé cesty na Sión jen proto, aby tam uctívali jediného, neviditelného a věčného Boha. Toho Boha, kterého Izraelci uctívají v chrámu na Siónu. Mezi izraelskými poutníky na Sión byli také Egypťané a Babylóňané a Pelištejci a Týřané a Kúšijci, kteří uvěřili, že je jenom jeden jediný věčný Bůh Stvořitel, Bůh celého světa, který je uctívaný právě na Siónu.

Účastí národů na chrámové bohoslužbě na Siónu se naplňuje proroctví proroka Izajáše, který přináší Hospodinovo slovo: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“ (Iz 56,7). Tento verš zmiňuje i Ježíš. Když vjel do Jeruzaléma, jeho první kroky vedly do chrámu, ze kterého vyhnal prodavače a směnárníky a jako zdůvodnění tohoto činu uvedl právě tato slova proroka Izajáše.

To znamená, že Ježíšovi velmi záleželo na tom, aby chrám byl místem, kde se mohou s Bohem setkávat příslušníci všech národů a všechno, co by mohlo oslabovat tento záměr, co by mu mohlo stát v cestě, tak se snažil odstranit. Chrámový provoz, který připomínal spíše tržiště než klidné místo pro modlitbu, je pro Ježíše nepřijatelný.

Kórachovci, kteří vítali poutníky vstupující do chrámu, je měli svým zpěvem naladit na modlitbu. A poutníkům z cizích národů měli zároveň dosvědčit, že svým záměrem, který projevili tím, že přišli na bohoslužbu, se stávají součástí Hospodinova lidu. To, že k Hospodinovu lidu patřili příslušníci jiných národů, dokonce větších a silnějších než byl Izrael, pro nás může být důležitým svědectvím o samotném Hospodinu.

Ve starověkých představách bylo božstvo tak siné, jak silný byl národ, který je uctíval. Takže když si nějaký národ podmanil jiné národy, tak to bylo vnímáno jako svědectví o tom, že i bohové vítězného národa jsou silnější než bohové národů poražených. O to víc je zajímavé, že k Bohu Izraelského národa, který byl ve srovnání se starověkými velmocemi, národem malým a často ohrožovaným, k Bohu tohoto malého a slabého národa se hlásili i příslušníci velkých a mocných národů. To je mocná výpověď o Hospodinově svrchovanosti, o jeho jedinečnosti a vyvýšenosti nad všechna ostatní božstva. Hospodin nebyl Bohem největších velmocí, ale uctívali jej i příslušníci těchto velmocí.

Tato skutečnost může být významná pro naši víru. Proč věřit právě v Hospodina? Současný patrně nejznámější obhájce ateismu, zoolog a biolog, profesor na univerzitě v Oxfordu, Richard Dawkins, před třemi lety napsal knihu, která se v češtině jmenuje „Rozchod s Bohem“. V této knize chce klást věřícím lidem závažné otázky. Píše zde: „Já jsem byl vychován křesťansky. Chodil jsem do křesťanských škol a ve třinácti letech jsem byl konfirmován v anglikánské církvi. Když mi bylo patnáct, s křesťanstvím jsem skoncoval. Jedním z důvodů, proč jsem je opustil, bylo toto: už když mi bylo asi devět let, s konečnou platností jsem si uvědomil, že kdybych se narodil vikinským rodičům, věřil bych v Ódina a Thóra. Kdybych se narodil ve starém Řecku, klaněl bych se Diovi a Afroditě. Kdybych žil v současnosti, ale narodil se v Pákistánu nebo Egyptě, věřil bych, že Ježíš byl pouhý prorok a nikoli Syn Boží, jak mě učili křesťanští učitelé. Kdybych se narodil židovským rodičům, čekal bych stále ještě na mesiáše, dlouho slíbeného spasitele, místo abych věřil, že tím mesiášem je Ježíš, jak mi to říkali v křesťanských školách.

Lidé vyrůstající v různých zemích napodobují své rodiče a věří v boha nebo bohy své země. Tyto víry si navzájem protiřečí, a proto nemohou být všechny pravdivé. Jestliže je pravdivá jedna z nich, proč by to měla být zrovna ta, kterou jste zdědili v zemi, kde jste se narodili? Není to zvláštní, že skoro každé dítě se přihlásí k náboženství rodičů a pokaždé to je zrovna to správné náboženství?

Mnozí lidé věří ve svého boha nebo bohy na základě svatého písma: na základě Bible, Koránu nebo jiné posvátné knihy. Je tolik rozličných věrouk. Jak víte, že svatá kniha, se kterou jste byli vychováni, je ta pravá? A jestliže všechny ostatní se mýlí, na základě čeho se domníváte, že zrovna vaše kniha se nemýlí také?“

Tak to jsou některé otázky, které klade profesor Dawkins ve své knize věřícím lidem a chce, aby na základě racionálních úvah dospěli k tomu, že věřit v nějakého boha nedává smysl. Nevím, jestli vás někdy napadají takovéto nebo podobné otázky, ale myslím, že může být dobré se nad nimi zamyslet. Ale pak je taky dobré zamyslet se nad tím, proč lidé, kteří byli vychováni jako Egypťané, Babylóňané, Pelištejci, Týřané, Kúšijci a nebo třeba jako ateisté, což je můj případ, já jsem ještě zažil cíleně ateistické školství minulého režimu a vyrůstal jsem v naprosto sekularizované rodině, tak proč tito lidé uctívají Hospodina navzdory své výchově, nebo navzdory své příslušnosti k velkým a mocným národům, které měli svá zdánlivě mocná božstva.

Kdo dneska uctívá božstva starověkého Egypta, Babylona, Týru nebo Nubie? Myslím, že skoro nikdo. A jak to tedy, že dodnes miliardy lidí po celém světě, ať už jsou to židé, křesťané nebo muslimové, uctívají Boha jednoho malého starověkého národa Předního východu, který měl před mnoha staletími svou centrální svatyni na hoře Sión? Jistě, každý ho uctívá trochu jinak, ale v posledku je to úcta k jednomu jedinému svrchovanému Bohu. Jako to, že se právě tato představa jediného svrchovaného Boha tak prosadila? To jsou také otázky, které je dobré si položit.

Víra v Hospodina, to není záležitost racionální úvahy, ale víra zároveň ani není něco čistě iracionálního, není nerozumná. Pro víru nemáme důkazy, ale můžeme pro ni mít dobré důvody. A jedním z těchto důvodů může být i to, že víra přesahuje hranice výchovy a národní příslušnosti. Víra v Hospodina jako jediného, svrchovaného a živého Boha, který je původcem veškerého života, se prosadila napříč kulturami. Je to jen nějaká náhoda?

Žalm 87 můžeme vnímat jako svědectví o tom, že víra v Hospodina, který byl uctívaný na Siónu, je univerzální. Přesahuje hranice národů, kultur a dějinných epoch.