Ž 77

Milí bratři a sestry,

jak už jsem zmiňoval, příští týden je celosvětový týden modliteb za jednotu křesťanů, který má letos motto z 15. kapitoly 2. knihy Mojžíšovi: „Tvá pravice, Hospodine, je velkolepá v síle.“ (Ex 15,6). Vysvobození a záchrana Božího lidu se uskutečnily zásahem Boží moci, která je v Mojžíšově oslavné písni znázorněna Boží pravicí.

Boží pravice, velkolepá v síle, zachraňující a ochraňující Boží lid, je pozoruhodným způsobem tematizovaná také v přečteném žalmu, jehož první část (v. 2-13) se věnuje hledání Boha v soužení. Tak to přímo vyjadřuje třetí verš: „V den svého soužení jsem hledal Panovníka.“ V této části žalmu se opakovaně vyjadřuje to, že žalmista si připomíná Boha a přemítá, dnes bychom patrně řekli, že medituje o Božích skutcích (v. 4.12.13). To je způsob, jakým žalmista Boha hledá. Přemýšlí a vzpomíná také na to, jak kdysi hrával na harfu (v. 7), patrně nějaké chvalozpěvy, kterými oslavoval Boha a jeho skutky.

Ale toto přemítání o Bohu a jeho skutcích tentokrát není pro žalmistu zdrojem radosti, nýbrž bolesti, skleslosti, dokonce zděšení. Verš 5. to v ekumenickém překladu vyjadřuje jako „vzrušení“, ale toto slovo znamená spíše „rozrušení“ až „zděšení“, kvůli kterému člověk nemůže spát (srov. Da 2,1). Žalmista je v tomto stavu, protože si bolestně uvědomuje kontrast mezi tím, jak Bůh jednal v minulosti, když konal divy. Žalmista patrně myslí na zázraky při vysvobození Izraele z Egypta a při průchodu Izraelců Rudým mořem.

Tyto divy jsou v kontrastu s tím, jak se nyní Bůh zatvrdil, jak neprojevuje svoji přízeň, odňal své milosrdenství, mlčí, zapomněl na své slitování, změnil se ve svém jednání. Konkrétně to vyjadřuje právě také tím, „že se změnila pravice Nejvyššího“ (v. 11). To jsou skutečnosti, které žalmista velmi palčivě pociťuje, protože se ptá, jestli je to jenom na čas nebo je to natrvalo (v. 8-10).

Tato situace vyvolává žalmistovo úpěnlivé, hlasité a bezútěšné volání, o kterém mluví na začátku žalmu (v. 2-4). Ale zároveň zde žalmista vyjadřuje také naději na vyslyšení. To, co ekumenická bible překládá jako „kéž mi Bůh přeje sluchu!“ (v. 2), lze doslova přeloženo chápat jako vyjádření naděje, že Bůh mu už přeje sluchu a žalmista je Bohem vyslyšený. Žalmista tedy neztrácí naději v to, že jej Bůh slyší, ale zároveň zápasí a hledá Boha ve svém soužení.

Je to zápas o hledání Boha, který se stáhnul, který není přítomný tak, jako byl dřív, který změnil své jednání. A v tom je žalmistova bolest, „že se změnila pravice Nejvyššího.“ (v. 11). To je velmi silný výraz. Při vyvedení Izraelců z Egypta a při průchodu Rákosovým mořem Bůh jednal svou vztaženou pravicí (Ex 15,6.12). Ale nyní se Boží pravice změnila, to znamená, že Bůh už nejedná tak jako před tím. Už nepůsobí svému lidu záchranu.

My jsme zvyklí na vyjádření, že Bůh se nemění, že je stálý ve svých projevech. Ale Bůh, který se nemění, to je spíš nějaká neživá modla. Bůh totiž reaguje a jeho reakce mohou být velmi různé. Změna v Božím jednání ovšem může být vnímaná jako protiklad k jeho věrnosti a stálosti. Např. v žalmu 89 Bůh ujišťuje: „Nezradím svou věrnost, nezměním, co řeknu...“ (v. 34.35). V tom je naděje, že Bůh i s námi a pro nás jedná tak, jako v minulých pokoleních. Ale autor 77. žalmu to prožívá zcela jinak. Bůh se projevuje tak, jak ho žalmista doposud nepoznal. Bůh se změnil a proto je zásadní otázka, jestli to je natrvalo, nebo jen na čas.

Žalmy jsou ve způsobu vypovídání o Bohu velmi otevřené. Můžeme v nich najít svoje vlastní pocity. Žalmista přemýšlí o slavné minulosti svého národa plné velkých Božích činů, kterou konfrontuje se svou neslavnou současností a dochází k bolestivému poznání toho, že Bůh se změnil. Pro žalmistu to ovšem není důvod k tomu, aby se přestal modlit. Aby přestal v Boha doufat, vztahovat k němu své ruce. Naopak, je to důvod k tomu, aby tím víc Boha hledal. Aby se jej o to víc dotazoval, aby rozjímal o jeho činech, tedy polohlasem si přeříkával to, co Bůh učinil (v. 13).

No a to, k čemu při tom dospěl, tvoří druhou část tohoto žalmu (v. 14-21). V této části žalmista Boha přímo oslovuje. Předtím mluvil o Bohu, dokonce mluvil o tom, že volá k Bohu, ale až teď k němu v rámci žalmu skutečně přímo mluví: „Bože, tvá cesta je svatá... Ty jsi Bůh, jenž činí divy!“ (v. 14.15). To je pozoruhodný posun. Bůh nejen činil divy někdy v dávnověku (v. 12), ale činí je i nyní (v. 15).

My přesně nevíme, co tento posun v žalmistově myšlení způsobilo. Co se stalo, že najednou už nenaříká nad tím, že Boží pravice se změnila? Proč už se neděsí toho, že Bůh nejedná tak jako dřív? Je tento posun způsobený tím, že žalmista začal mluvit přímo k Bohu, že jej oslovil? Nebo je to dáno tím, že jak rozjímal o Božích skutcích, tak mu najednou došlo něco důležitého? Něco, co dříve nevnímal? Žalmista teď mluví k Bohu o jeho cestě, která je svatá, nebo „do svatyně“. Je to cesta, kterou Bůh vedl v minulosti svůj lid. Je to cesta, která vedla mořem: „Tvá cesta šla mořem, množství vod tvá stezka, aniž bylo znát tvé stopy.“ (v. 20).

To je narážka na převedení Božího lidu přes Rudé moře. Voda se tehdy díky Božímu působení rozestoupila. Lid přešel a voda, která se vrátila na své místo, překryla stopy po této události. To znamená, že stopy Božího jednání zůstávají skryté. Boha nelze vystopovat. Zahlazuje za sebou stopy.

Motiv nerozpoznatelných stop po Božím jednání otevírá velké téma Boží skrytosti. To ovšem nemění nic na tom, že Bůh jedná a zachraňuje svůj lid. Ale jedná ve skrytosti. A to je možná ta důležitá skutečnost, kterou si žalmista uvědomil a která mu umožnila překonat to zneklidnění nad tím, že Bůh už nekoná tak, jako v minulosti.

Proto už žalmista nenaříká nad tím, že se změnila Boží pravice. Naopak nyní chválí Boha, který takto jedná. Bůh i nadále vede svůj lid. Vede ho do svatyně (v. 14; srov. Ex 15,17), tedy do společenství se sebou samým. Když Izraelci po třech měsících putování stanuli pod horou Sinaj, Bůh jim skrze Mojžíše říká: „Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.“ (Ex 19,4). Cílem Božích cest s jeho lidem je právě společenství. Je to Boží blízkost, kterou člověk zakouší při bohoslužbě ve svatyni. Bůh provádí svůj lid skrze chaotické síly, které v žalmu představuje moře a vede nás k sobě, protože on chce, abychom byli spolu a udělá pro to všechno.

Hospodine, děkujeme ti, že krotíš síly chaosu, zmatku, zmaru a smrti, které nás stále ohrožují. Děkujeme za to, že nás vedeš i skrze toto všechno k sobě. Děkujeme, že slyšíš náš nářek a že ti na nás stále záleží. Amen.