Ž 42 a 43

Ž 42 a 43

Milí bratři a sestry,

kniha Žalmů je pokladem, ve kterém je koncentrovaná a jedinečným způsobem vyjádřená biblická zbožnost. Niterná vroucnost a touha po Bohu. Žalmy 42 a 43, které společně tvoří jeden celek, jsou toho dobrou ukázkou. Tento dvoj-žalm je známý především svým počátečním obrazem: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože.“ (v. 2). Tento žalm je jediný, který začíná přirovnáním. Duše modlícího se člověka, tzn. člověk ve své touze po Bohu, je přirovnán k žíznící lani. Tato laň v letním žáru, ve vyschlém říčním korytě pohoří Chermón, marně hledá vodu. A na pokraji svých sil bolestně vydává úzkostný řev. Je to laň, ne jelen, ale laň, protože laň, když kojí mláďata, tak podle dobových představ pociťuje žízeň obzvláště intenzivně.

Tak jako vyžíznivělá laň prahne po vodě, tak cítí a zná žalmistova duše, co nebo kdo je pro ni v situaci, ve které se právě nachází, životně důležitý. A právě to jí chybí. Bolestně jí chybí blízkost živého Boha. Boha, který je zakoušen jako životní a životodárná síla. Jako stabilizující a nosný prvek žalmistova života, jako skála (v. 10), jako ochrana a útočiště (43,2). Žalm vyjadřuje prastarou touhu člověka povolaného k životu před Boží tváří (srov. v. 3: „Kdy se smím ukázat před Boží tváří?“), která je z nějakého důvodu nenaplněná.

A tak duše naříká a burcuje nitro modlitebníka, který ví, že tou životně důležitou vodou, která jediná může uhasit její žízeň, je sám Bůh. Ví to, protože ho už takto v minulosti zažila. Situací, ve které se nyní žalmista nachází, je smrtelné ohrožení trojího druhu. Ž 42 a 43 tvoří celek o třech slokách, kdy každá sloka líčí jeden druh tohoto smrtelného ohrožení a končí vždy stejným refrénem:

1. sloka (verše 1-6) líčí smrtelné ohrožení v poušti, protiobrazem je živoucí Bůh.

2. sloka (verše 7-11) líčí smrtelné ohrožení chaotickým vodstvem, protiobrazem je Bůh jako skála.

3. sloka (žalm 43) líčí smrtelné ohrožení společenským násilím, protiobrazem je Bůh jako záštita.

Celý žalm je toužebným a naléhavým vnitřním rozhovorem. Je rozhovorem, který se odehrává v nitru modlícího se člověka. Je v něm naléhavě vyjádřena prastará lidská touha - žít před Boží tváří. Touha žít ve světle Boží tváře. Zakoušet Boží životodárnou blízkost, přízeň a požehnání. Žalmista se obrací jak přímo k Bohu, oslovuje Boha, ale obrací se taky ke své duši, oslovuje svou duši. Tedy vede rozhovor s Bohem a zároveň vede vnitřní rozhovor, ve kterém vyjadřuje své pocity.

Jak Bohu, tak i své duši klade naléhavou otázku, která je výrazem jeho nářku. Své duši klade otázku: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše?“ Tato otázka je součástí žalmového refrénu, a proto se postupně třikrát opakuje. „Trpce se rmoutit“ doslova znamená, že se žalmistova duše rozpouští, roztéká se. Můžeme si představit sněhovou kouli, která se v teple rozpouští a vy pozorujete, jak se roztéká, jak se vsakuje do podlahy a postupně mizí. Tento obraz roztékající se sněhové koule nám může přiblížit to, co se děje s žalmistovou duší, tedy to, jak se žalmista cítí.

Otázkou, proč jeho duše takto reaguje, žalmista vyjadřuje bolestný údiv nad tím, co se to s jeho duší děje. Ta jeho duše vlastně umírá. Obraz roztékající se duše je patrně převzat ze zkušenosti s vykrvácením. Tenkrát se zvířata porážela podříznutím. Když podřízli nějaké zvíře, tak viděli, že s krví, která z těla odtékala, odcházel i život. Podobně i žalmistova duše, obrazně řečeno, krvácí a hrozí zcela vykrvácet. Ztrácí svoji sílu, svoji vitalitu a sténá při tom. Proč to tak je? Proč jeho duše prožívá tyto hrozné stavy?

Odpověď je naznačena v otázce, kterou se žalmista obrací přímo na Boha: „Proč na mě zapomínáš, proč musím chodit zármutkem sklíčen?“ (v. 10). „Proč zanevřel jsi na mě, proč stále chodit mám zármutkem sklíčen?“ (43,2). To „chození zármutkem sklíčen“, to je i Jobova zkušenost. Job používá pro vyjádření svého stavu stejná slova (Jb 30,28) jako žalmista a patrně i ve vztahu k Bohu prožívá stejné pocity. Jinou starozákonní postavou, která se nachází v žalmistově situaci, je prorok Jonáš, který se modlí slovy tohoto žalmu v útrobách velké ryby, která jej pohltila (Jon 2,4).

Žalmista prožívá to, že Bůh na něho buďto zapomněl nebo na něho přímo zanevřel a zavrhl ho. Ale žalmista nerozumí tomu, proč to tak je. K čemu to je? Jaký to má smysl? Jeho otázky vyjadřují nářek nad tímto stavem.

Co má v této situaci dělat? Co si má počít? V situaci, kdy člověk prožívá Boží nepřítomnost. Boží vzdálenost. Zapomenutost nebo přímo zavrženost Bohem. Co máme dělat, když prožíváme obavu, zda Bůh skutečně stojí na naší straně, zda se o nás zajímá, zda nám rozumí?

Žalmistovo řešení je vyjádřeno v refrénu, takže se s ním v žalmu setkáme hned třikrát. Žalmista ví, že tou životně důležitou vodou, která jediná může utišit touhu jeho duše, je Boží přítomnost. A tato Boží přítomnost je darem, na který chce ve své vnitřní vyprahlosti čekat. Proto říká své duši: „Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu!“

V refrénu se opakuje výzva k trpělivému čekání na Boha, který se v minulosti prokazoval jako pramen života (srov. Ž 36,10). Žalmista si uchoval naději, že Bůh je věrný a prokáže se tak i v budoucnosti. Žalmistovým řešením je výzva k jeho vlastní duši, aby počítala s tím, že se opět setká s projevem Boží záchrany: „Opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse.“ Opět nastane ten okamžik, kdy se žalmistova tvář setká s tváří Boží.

Doslova zde žalmista říká: „Opět budu chválit spasení tváře jeho.“ (v. 6). Tomu lze rozumět tak, že pro žalmistu je spasením právě přítomnost Hospodinovi tváře. Dnes bychom možná jednoduše řekli, že je to Boží blízkost, kterou kdysi dávno žalmista prožíval, když při nějakém svátku putoval do chrámu. Teď je v situaci, kdy do chrámu putovat nemůže. Brání mu v tom buď nemoc, nebo politická situace, nebo velká sociální nouze, nebo pronásledování a nepřátelství, kterému musí čelit. Možná se žalmista ocitl někde ve vyhnanství. Přesně nevíme, co mu brání v tom, aby zakoušel Boží blízkost, ale víme, že žalmista je odhodlán na Boha čekat a to znamená, že si vůči Bohu uchoval důvěru a naději.

To, po čem žalmista touží, je vyjádřeno přesně v centru tohoto žalmu. Centrálním veršem je verš devátý, který je přesně uprostřed celkové kompozice Ž 42 a 43. V tomto verši se konkretizuje žalmistova touha po Bohu: „Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou!“ Je to jediné místo v celém žalmu, kde je Bůh označen svým vlastním jménem, které se do češtiny překládá slovem „Hospodin“. Předtím i potom, když žalmista mluví o Bohu, tak používá obecné označení pro Boha, ale v srdci žalmu jsou slova, která mluví o blízkém Bohu, kterým je Hospodinu a vyjadřují žalmistovu touhu po Hospodinově milosrdenství a jeho písni, které mají být s ním.

Žalmista chce proměnit svůj nářek v oslavnou píseň. Uvědomuje si, že sám toho není schopen, ale ví, že to může být Hospodinova píseň, která s ním bude v noci, a která se rozezní jeho nitrem a potom vytryskne jako oslava píseň na Hospodina. Možná toto je nejpřekvapivější bod celého žalmu. Židovská tradice nám může pomoct v porozumění tohoto motivu. Říká, že jsou tři druhy, kterými může člověk projevit svoje trápení. Může to být pláč, může to být zahořklé mlčení, ale může to být také píseň. Nářek proměněný v píseň, nářek vyjádřený písní. A to jsou vlastně mnohé žalmy, ve kterých dochází k přerodu od nářku k oslavě Hospodina. Žalmista rezignuje na svoje vlastní slova a nechá si propůjčit slova Hospodinem. Zpívá Hospodinovu píseň.

Hospodine, kéž je i s námi v každé naší noci tvá píseň. Amen.