Ž 24,6-10

Ž 24,6-10

Milí bratři a sestry,

tento žalm o Božím přicházení se dobře hodí do adventní doby. Advent je doba připomínání a vyhlížení příchodu Spasitele. Připomínání jeho prvního příchodu, kdy se narodil v Betlémě a vyhlížení jeho druhého příchodu, kdy přijde na konci věků v moci a slávě jako král celého světa. Oba tyto Boží příchody do našeho světa jsou tématem adventní doby.

Žalm 24. také pojednává o Božím příchodu. Bůh přichází jako Král slávy. Kam přichází a kam chce vstoupit, k tomu se dostaneme později. Zaměřme nejdříve naši pozornost na Boží lid, tak jako se na něj nejdřív zaměřuje i žalmista. Božím lidem jsou podle něj ti, kteří se dotazují na Boží vůli a hledají Boží tvář (v. 6). Ti jsou Jákobem, který je zde uveden jako představitel Božího lidu.

Myslím, že způsob, jakým žalmista mluví o Božím lidu, je pro nás důležitý. Božím lidem nejsou ti, kteří už Boha nalezli, kteří mají srdce plné pokorné jistoty, že Bůh je s nimi a oni jsou s ním. Jistě, jsou i takoví lidé, kteří patří do Božího lidu, ale žalmista přesto vymezuje Boží lid zcela jinak.

Jákobem je pro něj ten, kdo Boha hledá, kdo po něm pátrá, kdo ho usiluje najít. Jsou zde použitá dvě hebrejská slovesa (d-r-š a b-q-š), která mají podobný význam. Řecký překlad dokonce v obou případech uvádí stejný výraz, nerozlišuje tedy jejich významový odstín, který u hebrejských sloves přeci jen je a obě slovesa se tak vzájemně doplňují. První z nich (d-r-š) se většinou překládá jako „dotazovat se“, „bádat“, „pátrat“ nebo „hledat“ a vyjadřuje snažné jednání, úsilí, které člověk vynakládá, když se po něčem pídí. Je to hledání nebo dotazování, se kterým je spojeno vynaložení nemalé energie.

Druhé sloveso (b-q-š), které zde charakterizuje jednání Božího lidu, znamená „žádat“, „vyprosit si“ až i „domáhat se“. Toto sloveso vyjadřuje rozměr naléhavé touhy nebo naléhavého přání, naléhavé žádosti. Božím lidem, Jákobem, jsou ti, kdo takto hledají Boha, žádají si Boží tvář. Obě slovesa vyjadřují nenaplněný stav. Hledání, které ještě nebylo završeno nalezením. Úsilí, které ještě nebylo korunováno požadovaným výsledkem. Je to snaha těch, kteří jsou na cestě, ale ještě ne v cíli. Jsou to poutníci, kteří směřují k setkání s Bohem, v žalmu konkrétně směřují do chrámu, na Hospodinovu horu, na jeho svaté místo (v. 3), kde k tomuto setkání dojde, ale ještě tam nedošli.

Já považuju takovéto pojetí Božího lidu za důležité, jak už jsem říkal. Označení „Jákob“, které představuje Boží lid, je připomínkou praotce Jákoba, který pobýval v cizině. Jde o Jákobovo hledání Boží tváře právě v této cizině. Proto je zde uvedeno jeho původní jméno Jákob a ne jeho nové jméno Izrael. Jákobovi bylo jeho jméno Bohem změněno až při návratu do zaslíbené země, při zápasu, během kterého viděl Boha tváří v tvář. Tento zápas můžeme vnímat jako vyvrcholení jeho hledání Boží tváře. Ale představitelem Božího lidu byl už před tím, než se stal Izraelem. Jméno Jákob je připomínkou toho, jak Jákob procházel různými událostmi, které jej učily upínat se k Bohu. Tyto události nacházíme vylíčené v knize Genesis, v kapitolách 28-32.

Tento Jákob na cestách, tento hledající a zápasící Jákob, je obrazem Božího lidu, který putuje k setkání s Bohem, k nalezení Boží tváře. K okamžiku, o kterém apoštol Pavel píše: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ (1Kor 13,12). Jednou pro Boží lid nastane ten okamžik „potom“, kdy uzříme tváří v tvář. Bude to plnost setkání s Bohem, plné poznání Boží tváře. Do té doby však pro nás trvá pověření hledat Boha, hledat Boží tvář. Celý náš život může být takovou poutí, která je hledáním Boží tváře.

Druhá část žalmu je věnována opakované výzvě k branám a vchodům, které se mají pozvednout, aby umožnili vstup Hospodinu. Co je míněno těmito branami, které jsou v žalmu osloveny? Podle vlivného židovského komentátora z 19. století, Samsona Raphaela Hirsche, jsou to brány lidské společnosti. Brány do společenství těch, kteří sídlí na světě (v. 1). Pozvednutí nebo vyvýšení bran zde znamená otevřenost vůči přicházejícímu Hospodinu.

Jde o otevřenost lidské společnosti, která se projeví tak, že se podřídí Hospodinově vládě. Hospodin, tedy jeho ustanovení, budou celospolečensky akceptovány. To je pojetí židovské ortodoxie. Křesťanské pojetí toho, co znamená toto otevření bran, se dobře odráží v písních. Jednu z nich máme ve zpěvníku pod názvem „Zvedněte, brány, svrchků svých“ (č. 273). Ve čtvrté sloce se zde zpívá: „Otevřete brány srdcí svých, odvrzte zlost i každý hřích a v roucho víry, naděje, nechť každý již se oděje...“ Podobně i novější píseň, kterou máme ve zpěvníku Svítá: „Otevřete brány hradeb kamenných, otevřete brány hradeb srdcí svých...“ (č. 239). V obou případech je to otevřenost srdce, odstranění všeho, co narušuje náš vztah s Bohem, odstranění zloby a hříchu, které tvoří bariéry pro Boží vstup do lidského života. A jistě lze výzvě dvacátého čtvrtého žalmu i takto rozumět.

Původně je otevření bran obrazem z časů, kdy se obležené město vzdalo svému přemožiteli tím, že mu otevřelo brány a vpustilo ho dovnitř. Je to obraz kapitulace před dobyvatelem. Proto je zde Hospodin označen jako „mocný bohatýr... bohatýr v boji“ (v. 8). Lidská společnost jako celek a lidské srdce u každého jednotlivce se může podobat takovému opevněnému a uzavřenému městu, které Hospodin musí dobývat. Často se snažíme před Bohem všelijak ohradit, opevnit a uzavřít, abychom žili v bezpečí před jeho nárokem. Před nárokem jeho slova. Jsme uzavření a opevnění, aby k nám jeho hlas nedolehl a mohli jsme ho ignorovat. Takováto uzavřenost je protikladem hledání Boha. Protikladem k tomu, čím se vyznačuje Boží lid.

Brány jsou v tomto žalmu dány do souvislosti se „vchody věčnými“: „...výše se zvedněte vchody věčné.“ (v. 7b). Co znamenají tyto doslova „otvory věčnosti“? Jsou to takové otvory, nebo vchody, kterými se vystupuje z času do věčnosti. Jsou to brány smrti, o kterých se píše v knize Job: „Byly ti odkryty brány smrti, brány šeré smrti jsi spatřil?“ (Job 38,17). Mluví o nich ve své modlitbě také prorok Jonáš: „Závory země se za mnou zavřely navěky.“ (Jon 2,7b). I takovéto brány se mají přicházejícímu králi otevřít, aby mohl jako vítěz vstoupit do prostoru podsvětí a smrti. Před přicházejícím Králem ani mocnosti smrti a pekla neuhájí svá opevnění.

Hospodin jako mocný bohatýr v boji svádí boj s lidskými srdci i s mocnostmi smrti. Chce vstoupit i do těchto prostorů jako Král slávy a prosadit v nich své království. Chce je nechat prozářit svou slávou.

Ty sám víš, Pane náš, kolikrát jsme se trápili nad tím, že si neumíme představit tvé království, že neumíme vyhlížet tvůj příchod. Prosíme tě, uzdrav nás tím, že nás naučíš hledat především tebe a tak se stávat tvým lidem. Děkujeme Ti, že zápasíš o srdce každého z nás. Amen.