Ž 130

Milí bratři a milé sestry,

jedním z obrazů životního ohrožení je hlubina. Tímto obrazem začíná 130 žalm. Žalmista se v něm představuje jako člověk, který se v něčem topí, který je na dně, který ztroskotal, propadl se do hlubiny. To je výchozí situace tohoto známého žalmu. Není to hlubina, která by byla opakem povrchnosti, tedy hloubka, ve které se skrývá něco podstatného a důležitého. Je to hlubina ztroskotání, zmaru a zániku, ve které se žalmista octnul v důsledku svých nepravostí.

Žalm je voláním z takovéto hlubiny. Je prosbou o smilování.

Patří do sbírky 15 žalmů, kterým se někdy říká „poutní písně“, tak to uvádí ekumenický překlad. Ale jiný možný překlad, který uvádí bible kralická, je „píseň stupňů“. Slovo, které je zde v hebrejštině použité, vyjadřuje vystupování, stoupání vzhůru.

V Talmudu je zmínka o tom, že před Nikánorovou chrámovou bránou, která vedla z chrámového nádvoří mužů do nádvoří před svatyní, bylo 15 schodů. Tato brána byla z bronzu a oddělovala prostor, do kterého mohli vstoupit muži, od prostoru, do kterého mohli vstupovat už jen kněží. Jedna z teorií, která se pojí k této skutečnosti, říká, že na každém z těchto stupňů zpívali poutníci, jdoucí do chrámu, jeden z poutních žalmů. Žalm 130 by se zpíval na jedenáctém chrámovém schodu.

Je to teorie, nedá se dnes jednoznačně doložit, že tomu tak skutečně bylo, ale každopádně určité vystupování k Hospodinu je motivem, který se nachází v pozadí tohoto žalmu. Už to, že je tento žalm koncipovaný jako volání k Bohu z hlubiny (v. 1) to naznačuje. A z následující žalmové souvislosti vysvítá, že je to hlubina nepravosti, hlubina hříchu, hlubina smrtelné viny, ale člověk v ní nemusí díky Bohu zahynout.

Modlitba vytváří spojení mezi člověkem v této hlubině a Hospodinem, který odtud může člověka zachránit. Centrálním motivem žalmu je naděje, kterou si žalmista uchoval i v této hlubině, je to naděje, kterou se upíná k Hospodinu, a proto také k němu volá. Žádný hřích nesrazí člověka tak nízko, aby i odtud nemohl volat k Bohu. Pokud bude mít Bůh na paměti lidské nepravosti, pokud si bude z lidského života stavět před oči to zlé, čeho se dopouštíme, pak před ním nikdo neobstojí. Toho si je žalmista plně vědom.

V Ž 76 čteme o Hospodinu tato slova: „Ty vzbuzuješ bázeň. Kdo před tebou obstojí, když vzplaneš hněvem?“ (v. 8). To je zajímavá souvislost, protože podle tohoto žalmu Hospodin vzbuzuje bázeň tím, že před ním nikdo neobstojí, když vzplane hněvem. V našem dnešním 130. žalmu je taky jasné, že pokud bude mít Hospodin na zřeteli lidské nepravosti, tak před ním nikdo z lidí neobstojí, ovšem bázeň Hospodin nevzbuzuje tím, že by planul hněvem, ale naopak tím, že u něho je odpuštění (v. 4).

To je tak překvapivé, že řecký překlad místo slov „tak vzbuzuješ bázeň“ čte „kvůli tvému zákonu“, což se v hebrejštině liší jen jedním písmenem (תורא - תורה). Ale myslím, že i ta souvislost mezi odpuštěním a bázní má svůj dobrý smysl. Hluboký prožitek odpuštění, které člověka osvobozuje z moci jeho nepravostí, může vyvolat bázeň, která je úžasem nad Hospodinovým jednáním a hlubokým respektem vůči němu.

Jiné pojetí této souvislosti mezi odpuštěním a bázní nabízí nejslavnější židovský komentátor, rabi Šelomo Jicchaki zvaný Raši (1040 - 1105). Vychází z toho, že zde použité slovo pro odpuštění se v celém Starém zákoně vztahuje výhradně k Bohu. Nikdo jiný nemůže odpustit hříchy, to může udělat jenom Bůh. Proto si člověk nemůže být jistý odpuštěním od nikoho jiného, říká Raši, což vede k bázni vůči Bohu. Odpuštění je pouze v Boží kompetenci. On má větší moc než je moc našich nepravostí a to, když si člověk uvědomí, tak ho to vede k bázni před Bohem.

A také ke skládání naděje vůči Hospodinu. To je centrální motiv celého žalmu (v. 5). Skládat naději v Hospodina je zde dáno do souvislosti s čekáním na jeho slovo. Protože s Hospodinem je odpuštění, Hospodin je „Bohem odpuštění“ (אלוה סליחות) jak to říká Nehemjáš (Neh 9,17) a to slovo „odpuštění“ Nehemjáš uvádí v množném čísle, tedy je to opakované, mnohonásobné odpuštění, tak proto žalmista i v té hlubině svého hříchu může očekávat na Hospodinovo slovo, které pro něj bude znamenat odpuštění a záchranu.

„Skládat naději“ a „čekat“ jsou dvě významově blízká slova, která vyjadřují něco podobného, mají však trochu odlišná zabarvení. Skládat naději (קוה) v Hospodina znamená upínat se k němu. Naděje je pomyslná šňůra (תקוה), jakési vlákno, které spojuje žalmistu s Hospodinem. A čekání, to je stav, kdy můžeme mít dojem, že toto vlákno už bylo přetrženo, ale přesto si uchováme výhled na nový začátek, protože v hebrejštině je souvislost mezi slovem „čekat“ (יחל) a „znovu začínat“ (חלל). Čekat na Hospodinovo slovo konkrétně znamená uchovat si výhled na nový začátek, který otevře Hospodinovo promluvení.

Není to pasivní čekání ve smyslu - ono to nějak dopadne. Ne. Žalmista má naději, že díky Hospodinu to s ním dopadne dobře navzdory tomu, do jakých hlubin zapadl a k tomu se upíná, to je jeho naděje a očekává, že Hospodinovo promluvení mu přinese záchranu. Ne proto, že by si ji zasloužil, že by si ji mohl nárokovat, ale prostě pro to, jaký je Hospodin.

Je to zároveň něco velmi niterného, něco, co si žalmista uchoval ve své duši. Jeho život se propadl kamsi do hlubin, ale jeho duše zůstala u Hospodina. V 6. verši to přímo říká: „Má duše patří Panovníku.“ Tento výrok neobsahuje v původním znění sloveso v aktivním tvaru, a proto ho tam překlady doplňují z předchozího verše: „má duše vyhlíží Panovníka“, nebo „má duše čeká na Panovníka“. Je jistě možné to takto pojmout. Ale předložka, která je zde použitá, vyjadřuje náležitost k někomu. Proto je nejlepší možnost porozumět tomu právě ve smyslu „má duše patří Panovníku“.

Žalmista je bytostně upnutý na Hospodina a jeho duše není v tom marastu, ve kterém se ocitl, a proto si žalmista uchoval naději, proto je schopen k Hospodinu volat, proto nepropadl zoufalství, díky tomu ví, jaký je Hospodin, ví, že je u něj odpuštění (v. 4) a hojné vykoupení (v. 7).

To, jak prožívá svůj vztah s Hospodinem, přibližuje žalmista následným příměrem, přirovnáním. Tím příměrem jsou strážní, kteří čekají na ráno. Čekají už patrně dlouho, už by mělo nastat, už jsou unavení, mají za sebou probdělou noc. To dlouhé čekání je zde působivě vyjádřeno opakováním: „víc než strážní jitro, strážní jitro.“ (v. 6) Ti strážní, kteří čekají na jitro, se nachází v temnotě noci. To je druhý obraz, který vyjadřuje žalmistovu situaci. Hlubina a noc. Ale ta hlubina má svoje vystoupení, celý žalm je žalmem k vystoupení a ta noc má svoje jitro, světlo nového dne. To, že se jednou rozední, je jistota, která dává sílu čekat, nezoufat, nerezignovat, nepropadnout beznaději.

V závěru žalmu chce žalmista tuto svou zkušenost s nadějným čekáním na Hospodina nabídnout celému Izraeli. Situací Božího lidu je Babylonské zajetí, to je ta jejich hlubina a temnota, do které se dostali kvůli svým nepravostem. Žalmistova záchrana se ještě neuskutečnila, ale žalmista ví, že ji může díky Hospodinu očekávat, a proto také ví, že i záchranu může očekávat i celý jeho národ. „U Hospodina je hojné vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.“ (v. 8)

Žalmista si tím může být tak jistý, protože poznal Hospodina jako toho, u něhož je odpuštění, milosrdenství a hojné vykoupení. I my takto můžeme znát Hospodina. Když se žalmista srovnává s těmi strážnými, kteří se upínají k jitru, může nás napadnout to velikonoční jitro, ve kterém Hospodin ukázal svoji záchranu z té nejhlubší a nejtemnější hlubiny, kterou je smrt.

Hospodine, naše volání k tobě pronikne z jakékoli hlubiny, za tuto naději ti děkujeme. Amen.