Ž 110,1-6a

 Ž 110,1-6a

Milí bratři a sestry,

ve čtvrtek byl svátek Nanebevstoupení Páně. My už tento svátek neslavíme společnou bohoslužbou, byla k němu pouze zaměřena biblická hodina, a proto bych chtěl, abychom se tomuto tématu věnovali dnes a společně přemýšleli o tom, jaký význam pro nás má to, že Ježíš vstoupil na nebesa a usedl po pravici Boha, Otce Všemohoucího, jak to vyznáváme slovy Apoštolského vyznání.

Motiv Ježíšova usednutí po Boží pravici je převzat ze žalmu, který jsme četli na úvod. Tento žalm je nejcitovanějším starozákonním textem v Novém zákoně. Řada novozákonních výpovědí o Kristu je odvozena z tohoto žalmu, konkrétně motiv usednutí po Boží pravici, podmanění nepřátel a kněžství podle řádu Malkisedeka. Našli bychom přes dvacet míst, která na tento žalm odkazují. Tento žalm tedy podstatným způsobem utvářel porozumění tomu, kdo je Ježíš a co se s ním stalo po jeho ukřižování. A zároveň umožňoval, aby se křesťané i v rámci židovské víry v jediného Boha mohli hlásit ke Kristu jako ke svému svrchovanému Pánu.

Sezení po Boží pravici je v tomto žalmu vrcholnou výpovědí, neboť se v jeho rámci opakuje dvakrát, hned na začátku a pak ještě ve verši pátém, kde se říká: „Panovník ti bude po pravici.“ Pravice se v Bibli často vyskytuje ve spojení se silou, mocí a poctou. Pravice v mnoha textech také znamená pomoc, ochranu a podporu. Do dneška to známe z etikety, muž si má vést svojí ženu po pravici, aby ji mohl účinně chránit a podpírat. A možná ani netušíme, jak prastarý je tento motiv.

V žalmu 45 je o králi řečeno: „Královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici.“ (v. 10). Ale tento motiv je ještě starší než biblické texty. V ugaritském vyprávění o bohu Baalovi čteme, že po jeho pravici usedl zručný a moudrý řemeslník, který vystavěl Baalovi palác a vyrobil mu zbraně a šperky. A za odměnu je pozván k Baalovi na hostinu bohů, a smí usednout vedle něho, po jeho pravici, tedy na nejčestnějším místě na hostině. (KTU 1.4. V 44-48). Už tento text, který pochází z druhého tisíciletí před Kristem, z prostoru, který později obýval biblický Izrael, ukazuje, že usednutí po pravici byl způsob, kterým byla ve starověku prokazována nejvyšší pocta.

Musíme tedy žasnout nad nesmírnou odvahu rané církve, prvních učedníků, kteří dokázali vyznávat, že tato božská pocta se vztahuje na ukřižovaného člověka, na někoho, kdo mohl být pro způsob své popravy považován za Bohem zavrženého. Je to patrně nejhlouběji myslitelný kontrast k ponížení na kříži. Ale první křesťané dokázali dosvědčovat, že Bůh toho ukřižovaného Ježíše nejen vzkřísil z mrtvých, ale dokonce vyvýšil na svůj trůn a dal mu usednout po své pravici. To znamená, že mu prokázal poctu před celým stvořením a dal mu podíl na své vládě.

Toto vyznání se muselo tehdejším elitám židovského národa jevit jako neuvěřitelná drzost. A přesto proti němu nic nezmohli a naděje, která plyne z Kristovy vlády nad světem, se ujala jako nosná nejen pro mnoho Židů, ale i pro pohany.

My dneska dosvědčujeme svoji důvěru v Kristovu vládu nad světem, který není vůči této zvěsti nepřátelský, spíše je vůči ní lhostejný. A stejně jako tehdy prvním křesťanům, i dneska nám může pomáhat právě vědomí, že Kristu je svěřena veškerá moc na nebi i na zemi. To nás může uschopňovat k tomu, aby se zvěst o něm i skrze nás věrohodně šířila, aby se pro něj rozhodovali další učedníci. Tak to přepokládá závěr Matoušova evangelia, kde Ježíš říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky…“ (Mt 28,18n).

Ježíšova intronizace, jeho vyvýšení a usednutí na Boží trůn, zároveň znamená konečné podmanění Božích nepřátel. Apoštol Pavel, když promýšlí tento motiv, tak jako posledního nepřítele, který bude podmaněn, označuje smrt: „Kristus musí kralovat, dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť pod jeho nohy podřídil všecko.“ (1Kor 15,25n).

Nad silami, které ovlivňují dějiny i osobní životy, nad silami osudu, nad silami politickými i nad skutečností smrti, jejíž reálnost se tím nepopírá, stojí vyvýšený Kristus. Ježíš je nadřazen všem silám, mocnostem a skutečnostem, které ovlivňují život na zemi.

Ovšem ani toto nejužší společenství Ježíše s Bohem Otcem neznamená, že by Ježíš přestal být plně člověkem. Je to vlastně završení stvořitelského záměru s člověkem, kterému Bůh svěřuje vládu nad dílem svých rukou a všechno mu podřizuje, jak to čteme v žalmu osmém: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? … Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš.“ (Ž 8,5.7). Proto apoštol Pavel může prohlásit, že kdo vytrvá ve vztahu s Kristem, bude mít podíl na jeho vládě (2Tim 2,12). Od chvíle Ježíšova vyvýšení na Boží trůn mají místo po Boží pravici zajištěno všichni, kdo se podobně jako Kristus ujímají slabých, nemocných a pronásledovaných.

Pozoruhodně tento motiv zmiňuje také kniha Zjevení Janova, kde Ježíš říká: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.“ (Zj 3,21). Do podílu na Boží vládě, které se účastní Ježíš, jsou zváni všichni, kteří ve svém životě zápasí o stejné hodnoty jako on. Janova vize nebeského shromáždění dokonce líčí, možná jako předjímku této budoucí skutečnosti, že okolo Božího trůnu jsou další trůny, na kterých sedí starci, doslova presbyteři: „Okolo božího trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů a na nich sedělo čtyřiadvacet presbyterů, oděných bělostným rouchem, na hlavách koruny ze zlata.“ (Zj 4,4).

Symbolický počet těchto trůnů a presbyterů, čtyřiadvacet, mnoho vkladačů chápe jako odkaz na Boží lid staré a nové smlouvy, protože bylo dvanáct pokolení Izraele a dvanáct apoštolů, tedy tito presbyteři jsou často chápáni jako reprezentanti Božího lidu všech věků, kteří sedí na svých trůnech okolo Božího trůnu a mají tak podíl na Boží vládě.

Jsou i jiné výklady na to, koho tito presbyteři představují, ale důležité se mně zdá být, že Bůh se dělí o svoji vládu. Že netrůní sám, naopak zve k sobě na trůn někoho dalšího, komu dává, aby vládl spolu s ním. A Ježíš je počátkem tohoto sdílení Boží vlády, do kterého mají být nakonec zahrnutí všichni vykoupení. Tím vyznání o Ježíšově vyvýšení na Boží trůn a usednutí po Boží pravici zároveň vypovídá něco důležitého o Božím lidu.

V samotném 110. žalmu se o Božím lidu říká: „Tvůj lid přijde dobrovolně (ochotně) v den moci…“ (v. 3). Tímto dnem moci je den korunovace, den usednutí Panovníka na trůn. A Boží lid se tímto okamžikem stává ochotným sloužit svému králi. Pokud budeme domýšlet i tuto žalmovou výpověď jako předobraz na Ježíšovo nanebevstoupení, tak zde můžeme zaslechnout také něco o vzniku církve. Tak jako starozákonní Boží lid ochotně uznal a přijal svého krále, který byl Bohem dosazen na trůn, tak i v církvi má platit tato dobrovolnost, která je založena na tom, že lidé poznají v Kristu toho, kdo dobře reprezentuje Boží vládu a proto k němu dobrovolně a ochotně přijdou.

Pane Ježíši, tys pro nás nejen zemřel a byl vzkříšen, ale i usedl po Boží pravici, abys nám dal jistotu, že nás od tebe nemůže nic odloučit a jednou nám dal i podíl na své vládě.

Prosíme, abychom to vírou rozpoznávali, věrohodně to dosvědčovali a vždy ochotně k tobě přicházeli. Amen.