Sk 20,28 (Velký pátek)

Sk 20,28

Milé sestry, milí bratři,

apoštol Pavel, když se loučí s Efezskými křesťany, svolá k sobě presbytery tohoto sboru a uděluje jim poslední pokyny pro jejich službu. A mimo jiné jim říká, že jsou pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal svou vlastní krví. V některých pozdějších rukopisech najdeme doplnění, ve kterém se uvádí, že Bůh si získal církev krví vlastního Syna. Ale ten původní text je pozoruhodný právě tím, že tu krev vztahuje přímo k Bohu. Tak to uvádí i kraličtí: „Církev Boží, kteréž sobě dobyl svou vlastní krví.“

Pojetí Boha, který si získává nebo dobývá církev svou vlastní krví, ukazuje na hluboké, symbolické vnímání toho, co krev znamená. Pro současného člověka není samozřejmé těmto slovům o krvi rozumět. Proto bych chtěl zaměřit naši pozornost právě na to, co se nám tady sděluje slovy o krvi, která nám zajistila něco nesmírně hodnotného. Co je v pozadí této výpovědí? Co vlastně znamená to, že Bůh si získal církev svou vlastní krví?

V Bibli se toho o krvi píše opravdu hodně, slovo „krev“ se vyskytuje v Bibli přibližně pětsetkrát. V pojetí biblických autorů krev představuje životní sílu u všech vyšších živočichů i u člověka. Krev je sídlem života. Život je přítomen, koncentrován v krvi. Proto je s krví spojena vysoká úcta a člověku je zakázáno krev požívat a nějak lehkomyslně s ní nakládat. Krev je vyloučena z běžného užívání, je vyhrazena Bohu, zachází se s ní v bohoslužbě, člověk s ní nesmí manipulovat.

Náboženský význam krve vycházel ze souvislosti mezi prolitím krve a vyhasnutím života. Spolu s krví odchází z těla i život a proto byla krev vnímána jako nositelka života. Člověk podle staroorientální představy také vzniká v těle matky srážením krve[1], proto např. evangelista Jan mluví o tom, že se lidé rodí z krve (J 1,13). Krev tak souvisí s počátkem i s koncem života.

Od tohoto pojetí krve je pak blízko k tomu, že krev hrála důležitou roli při ochraně nebo záchraně života. Do dveří potřených krví nevstoupil anděl zhoubce, který procházel Egyptem a pobíjel všechny prvorozené. Všechny tyto souvislosti tvoří pozadí toho, jak důležitý význam má krev v náboženském myšlení. Proto, když se v Bibli mluví o krvi, nemyslí se jen na tuto tělesnou tekutinu, ale myslí se vždy na její úzkou spjatost se životem, s jeho předáním, uchováním nebo také zmařením. Krev odkazuje k posvátnosti života.

Dokladem významné role, kterou má krev v náboženském myšlení a vyjadřování, je také latinsky psaná židovská kniha biblických starobylostí (Liber Antiquitatum Biblicarum), která pochází z prvního století našeho letopočtu a obsahuje převyprávění biblických příběhů od stvoření až po krále Saula. V této knize Bůh říká: „Pro Izákovu krev jsem vyvolil Židovský národ.“ (18,5). Myslí se zde na příběh, ve kterém jde Abraham obětovat svého syna Izáka. Ovšem k této oběti nakonec nedojde, Abraham je v poslední chvíli Bohem zadržen, aby svého syna nezařízl jako zápalnou oběť. Izákova krev ve skutečnosti nebyla prolita. Ale Abraham byl k tomuto činu odhodlaný. A právě toto odhodlání poslechnout Boží hlas až do takové krajnosti, kterou po něm v tomto případě Bůh chtěl, toto odhodlání je rozhodující. Bůh kvůli tomu vyvolil celý Židovský národ, všechny potomky Abrahama a Izáka.

A způsob, jakým se to vyjádří, zde představuje výraz „pro Izákovu krev“. Poslušnost a odhodlání učinit to, co Bůh požaduje, má stejnou hodnotu, jako skutečné prolití krve - tedy vydání života. Díky těmto spravedlivým praotcům jsou pak vyvoleni všichni jejich potomci. Jsou to jejich zásluhy, pro které Bůh přijímá za své všechny další generace jejich potomků. Toto pojetí máme doložené i u apoštola Pavla, který o Izraeli říká: „Pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své praotce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.“ (Ř 11,28.29).

Tou Izákovou krví, pro kterou Bůh vyvolil Židovský národ, nebyla doslovná, fyzická krev. Ale bylo to odhodlání vydat život na Boží pokyn. Byla to radikální poslušnost, která šla daleko za hranice toho, co bylo v dané chvíli pochopitelné. Toto odhodlání a tato poslušnost až k vydání života je vyjádřeno jako krev, tedy jako život, který byl Bohu v poslušnosti nabídnut a díky kterému Bůh vyvolil všechny potomky toho života, celý židovský národ.

Židovství v Ježíšově době znalo zprostředkování Božího vyvolení pro mnohé skrze toho, kdo byl ochoten se takto radikálně podřídit Boží vůli. Pro zásluhy praotců si Bůh vyvolil jejich potomky. A tyto zásluhy jsou v přeneseném smyslu označeny jako jejich krev.

Odtud se můžeme vrátit k tomu, co jsme četli ve Skutcích apoštolů: „Bůh si svou církev získal vlastní krví.“ V něčem to je podobné vyjádření jako v té židovské knize biblických starobylostí, která pochází zhruba ze stejné doby jako kniha Skutky apoštolů. Bůh jedná s celým společenstvím svého lidu na základě krve. A my víme, co ta krev znamená. Ale je zde i určitý podstatný rozdíl. V knize Skutky apoštolů je to Boží vlastní krev. Tedy jsou to Boží zásluhy, Bůh nasazuje sám sebe. Není to radikální odhodlání někoho jiného, ale jeho samého. Je to jeho vstřícnost, která jde daleko za hranici našeho chápání.

A rozdíl je také v tom, že si tímto způsobem Bůh svůj lid nejen vyvoluje, ale získává. Vydobývá jej, jak překládají kraličtí. On ho nejen vyvoluje, tedy odděluje pro sebe, ale on ho pro sebe doslova vybojovává a tak zachraňuje. Církev, kterou si Bůh získal svou vlastní krví, to jsou ti, kteří rozpoznali a přijali toto Boží sebe-vydání. Církev jsou ti, kteří se nechali Bohem zachránit. Nechali se zachránit jeho krví, tedy tím, že přijali Boží odhodlání vyjít vstříc lidské slabosti až za hranici smrti.

Je to Boží zásluha, že jsme jeho církví. Bůh si nás získal svou krví. Prokázal stejné odhodlání jako Abraham, který šel obětovat svého syna Izáka a jako Izák, který přijal toto rozhodnutí. Boží odhodlání a nasazení pro naši záchranu došlo dál, než byl kdo schopen v danou chvíli domyslet, proto Ježíš na kříži říká: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (L 23,34). Na ukřižování Božího Syna vidíme hloubku lidského hříchu, před kterou se Bůh nezastavil. Krev na Ježíšově kříži je Boží krví. Dal to nejcennější.

Hospodine, kéž by pro nás tvoje krev měla větší váhu než všechno to, co nás od tebe vzdaluje. Amen.