Sk 2,22-32; první čtení Ž 16,5-11 (vzkříšení)

Sk 2,22-32; první čtení Ž 16,5-11

„Nezanecháš mě v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach.“ Apoštol Petr cituje tato slova, která jsou součástí šestnáctého žalmu, a káže na ně. Je to jeho první veřejné kázání, které pronáší padesátý den po Ježíšově zmrtvýchvstání. A na základě tohoto kázání tehdy uvěřilo a přidalo se k apoštolům na tři tisíce lidí.

Během těch padesáti dní mezi Ježíšovým vzkříšením a tímto Petrovým kázáním nastal ve skupině Ježíšových učedníků přerod. Z ustrašených učedníků se stali odvážní apoštolové. Pokud bychom chtěli předložit nějaký důkaz pro Ježíšovo vzkříšení, tak toto by mohl být jeden z nich. Ježíšovo vzkříšení má zásadní proměňující vliv na ty, kdo s ním spojili svůj život.

Nedá se dosti dobře jinak vysvětlit, jak je možná tak zásadní proměna u těch, kteří prožili Ježíšovo zatčení, odsouzení, ukřižování a pohřbení. A byli tím otřeseni a zklamáni. Tehdy se stalo se to, co Ježíš řekl: „Budou bít pastýře a ovce se rozprchnou.“ To uvádí evangelista Marek ve 14. kapitole (v. 27) a hned v zápětí čteme, že Ježíše opravdu po jeho zatčení všichni učedníci opustili a utekli (v. 50). Pak byl Ježíš odsouzen, ukřižován a pohřben. A učedníci v neděli ráno po jeho zmrtvýchvstání truchlili a plakali a nevěřili Marii z Magdaly, když jim říkala, že Ježíš vstal a žije (Mk 16,10). Nevěřili pak ani dvěma z širšího okruhu učedníků, kteří šli ten den na venkov, a Ježíš se k nim přidal a dal se jim poznat (v. 13).

Učedníci včetně Petra byli tak otřeseni ukřižováním, že prostě nebyli schopní uvěřit, když se stalo to, co Ježíš předpovídal o svém zmrtvýchvstání. A pak uplyne několik týdnů, přesně sedm týdnů a máme tady skupinu odhodlaných, nebojácných, velmi rozhodných misionářů, kteří promlouvají k davům. A dokonce se nebojí říct, že jejich posluchači mají podíl na smrti nevinného člověka, skrze kterého jednal Bůh: „Vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili, ale Bůh ho vzkřísil.“ To jsou velmi odvážná slova a Petr riskuje, že tím vzbudí velký odpor. Odkud bere odvahu takto vystoupit? Co se to s učedníky stalo za proměnu?

Setkali se se vzkříšeným Pánem. Jejich odpovědí na tato setkání byla obnovená důvěra a nezničitelná jistota a znovu se plně vrátili do vztahu k Ježíšovi, kterého nově poznali jako vzkříšeného a živého. Ta jejich proměna byla tak zásadní, že jsou nyní jako Ježíšovi svědkové připraveni k vydání vlastního života. To dává jejich svědectví obrovskou sílu a autentičnost. A z mého hlediska je to opravdu důkaz jejich setkání se Vzkříšeným. Oni nejsou ochotni dát svůj život za nějakou ideologii, ale za živého Pána.

Petr jako hlavní mluvčí učedníků, v tuto chvíli už apoštolů, odvážně oslovuje obyvatele Jeruzaléma. Mluví k Židům a pro Židy je důležité svědectví Písem. Je pro ně důležité to, co se píše v Bibli, tehdy v té části Bible, které my dnes říkáme Starý zákon. Takže vyvstane zásadní otázka, jestli je Ježíšovo vzkříšení v souladu s biblickým svědectvím. A tady jsme u důležitého momentu toho, co řeší apoštolové. Oni mají silný zážitek setkání se Vzkříšeným, ale jak to předat dalším lidem, kteří tento zážitek nemají? To je vlastně klasický problém. Apoštolové jsou očití svědkové, mluví o tom, co na vlastní oči viděli a čeho se jejich ruce dotýkaly (1J 1,1). A mluví k těm, kteří nemají tento zážitek, ale věří tomu, co je napsané v Bibli, ve Starém zákoně. Proto je ve svědectví prvních křesťanů o Kristu zdůrazněno, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl vzkříšen třetího dne podle Písem. Tak to píše apoštol Pavel (1Kor 15,3n) a uvádí, že toto vyznání už přebírá z tradice, tedy od prvních apoštolů a předává to dál.

Ale je taky potřeba konkrétně říct, kde v těch Písmech se píše o tom, že Kristus bude vzkříšen, že jeho vzkříšení se stalo podle Písem. A apoštol Petr to říká právě v tomto kázání. Podle něj to je uvedeno v žalmu 16. Žalmista zde mluví o jásotu, o hlasité radosti, kterou projevuje, protože jeho tělo „odpočine v naději“. Podle původní hebrejské předlohy ten žalm pojednává o bezpečí, ve kterém spočívá jeho tělo. Myslí se na Boží ochranu, kterou Bůh projeví člověku zachováním jeho těla. Jak konkrétně se ta Boží ochrana projevuje, to je zde vyjádřeno následně. „Nezanecháš mě v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach.“

Apoštol Petr vykládá tato slova tak, že je vztahuje na Krista. Píše je král David. On je v nadpisu uvedený jako autor 16. žalmu. Ale podle Petra je jasné, že tím, o kom zde žalmista píše, nemyslí sebe. Protože král David zůstal v říši smrti a rozpadl se v prach. V Jeruzalémě je dodnes jeho hrob. Je to poutní místo, chodí se k němu modlit spousty lidí. Stejně jako apoštol Petr můžeme o králi Davidovi říct, „jeho hrob tu máme až dodnes“. Já jsem před několika měsíci u tohoto hrobu byl.

Takže o kom to v žalmu David mluví? Kdo je tím, koho Bůh nezanechá v říši smrti a nedopustí, aby se jeho Svatý rozpadl v prach? Je to nějaký zbožný člověk, ten, který je Bohu oddaný, který si Hospodina stále staví před oči, tedy žije svůj život před Boží tváří, považuje Hospodina za svoji pomoc a raduje se z Hospodinovy blízkosti. To by klidně mohl být i král David, mohl by takto mluvit o sobě. Ale řecký překlad tohoto žalmu uvádí také tu Boží záchranu jeho těla před rozkladem a to už zcela evidentně nelze vztáhnout na krále Davida. Tato slova musí platit o někom jiném. Cesta života, o které se zde mluví hned v dalším verši, je cestou ze smrti, z podsvětí do nového života v blízkosti Boží tváře.

Apoštol Petr velmi obratně ve svém kázání využívá toho, že do řečtiny je tento žalm přeložený tak, že jej není možné vztáhnout na jeho autora, na krále Davida. A že jediný, na koho tato slova sedí, je někdo, kdo zemřel, ale nezůstal mrtvý tak dlouho, aby se jeho tělo rozložilo. A to je Kristus.

Poslední verš žalmu obsahuje motiv cesty života: „Dal jsi mi poznat cestu života.“ Poznat znamená zakusit. Zakusit cestu, která vede ze smrti do života, která vyúsťuje do života v Boží blízkosti. To, že někdo tuto cestu poznává, znamená, že po ní kráčí. Jde ze smrti k Bohu.

Ježíš nejen že prošel touto cestou, která vede ze smrti k životu v Boží blízkosti, ale on sám se touto cestou stal. „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.“ V Ježíšovi se ta slova žalmu nejen naplnila, ale novým způsobem jsou nabídnuta i nám. I my můžeme před Bohem vyznávat: „Dal jsi mi poznat cestu života a blízkost tvé tváře mně naplní radostí.“ Známe stezku života. Víme, kdo nám ji prošlapal. A dneska mu za to děkujeme.

Vzkříšený a živý Pane, ty jsi prošel smrtí k životu v Boží blízkosti. Prosíme, proveď i nás touto cestou. Amen.