Sk 1,1-11 (2009-05-21) Nanebevstoupení Páně
„Kristus vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří“ (Žid 9,24).
Milí bratři a milé setry, církev si připomíná čtyřicátý den po Ježíšově vzkříšení jeho nanebevstoupení. Tato slavnost, která připadá na dnešek, má svůj základ v oddíle ze Skutků apoštolů, který jsme právě slyšeli. V Lukášově podání má Ježíšovo nanebevstoupení trojí funkci:
· vymezuje období Jedžíšova hodnověrného zjevování,
· připravuje apoštoly na seslání Ducha svatého a
· načrtává dějiny spásy, které vyvrcholí Ježíšovým novým příchodem.
Těmto Lukášovým záměrům, se kterými detailně líčí Ježíšovo nanebevstoupení, můžeme dobře rozumět. Vzkříšený Kristus odchází po čtyřiceti dnech definitivně a nezvratně k Bohu. Lhůta čtyřiceti dní je v Bibli významná. Vzpomeňme např. na čtyřicetidenní půst Eliášův (1Kr 19,8) nebo Ježíšův na poušti (Mt 4,2 par.). Čtyřicet dní trvá potopa (Gn 7,4.17), nebo mumifikace praotce Jákoba (Gn 50,3). Čtyřicet dní byl Mojžíš na Sinaji (Ex 24,18) a mohli bychom takto pokračovat. Ale tento časový úsek nacházíme nejen v Bibli. Ve středověku při morových epidemiích byli nemocní z přístavních měst izolováni po období čtyřiceti dnů na lodích, bez možnosti vrátit se ke břehu. Čtyřicítka se řekne francouzsky quarantaine a z toho pak vzniklo slovo „karanténa“. Karanténa dnes znamená přebývání na nějakém vyhrazeném místě za účelem pozorování. A Ježíš je po svém vzkříšení také v jakési čtyřicetidenní „karanténě“, v jakémsi mezidobí, kdy se nechává „pozorovat“ od apoštolů, dříve než se vrátí do „Božího přístavu“ kde usedne po Otcově pravici.
Důvodem, proč Ježíš prostě definitivně nezmizel, ale vystoupil na nebesa viditelně, před zraky apoštolů, bylo patrně to, že chtěl, aby věděli, že teď končí doba, kdy se zjevoval a mizel a znovu se zjevoval. Toto mezidobí skončilo, proto učedníci neměli očekávat, kdy se jim znovu objeví, ale měli čekat na sestoupení Ducha svatého, který je uschopní ke svědectví. Masívní popis Ježíšova stoupání do nebe vyjadřuje jeho nezvratný vstup do Boží přítomnosti, kterou v Bibli často symbolizuje oblak. Lukáš ve skutcích také uvádí: „byl vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel“. Oblakový sloup putuje se syny Izraele pouští, oblak zahalí stan setkávání stejně jako vrchol hory Sinaj, když se tam zjevuje Hospodin. Je to oblak, který zahaluje Boží slávu a ten také nyní zastře Ježíše.
Co pro nás může tato skutečnost znamenat? Rozhodně ne smutek z toho, že Ježíš už není s námi. Událost nanebevstoupení vysvětlují „dva muži v bílém“. Nejsou to nějací „men in black“, jako na pohřbu, ale „men in white“. Není to poslední rozloučení s milovaným Ježíšem, vždyť on je s námi „po všecky dny až do skonání tohoto věku” (Mt 28,20). Dva muži v bílém, kteří předtím vysvětlovali Ježíšovo vzkříšení (Lk 24,4n) znovu přichází, aby pomohli pochopit, co se to tady děje. Kladou učedníkům závažnou otázku: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?” (Sk 1,11). Ježíš odešel a lidé jej musí nechat odejít. Vrátí se, až přijde jeho čas. Vize církve nemá směřovat nostalgicky vzhůru, ale pragmaticky kupředu. Církev nemá být zahleděná do nebe, ale k tomu, co je potřeba udělat v tomto světě, než se Ježíš vrátí. Velikonoční události, které se završují Ježíšovým nanebevstoupením, pochopili správně ti, kteří nehledí vzhůru k nebi, ale vycházejí do světa a vydávají o Ježíšovi svědectví. O to jde patrně Lukášovi především při líčení těchto událostí.
Ovšem je také třeba říct, že dalším důsledkem Ježíšova nanebevstoupení je odhalení konečného cíle lidského života. Nanebevstoupení je nezvratným vstupem Ježíšova lidství do Otcovy slávy a tento vstup znamená to, že také my do této Boží slávy vejdeme.
Když Bůh vzkřísil Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když mu přidělil místo na nebeském trůnu, přidělil je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni (Ef 2,4-6). Ježíš a církev k sobě neoddělitelně patří, jako hlava a tělo, proto je Ježíšovo nanebevstoupení ukázkou naší budoucnosti. Možná je to příliš abstraktní představa, takže na to, pohlceni svými pozemskými záležitostmi, lehce zapomínáme. Ale náš život nekončí zde na zemi, směřuje do Otcova domu. Proces fyzického stárnutí neznamená jen blížení se ke smrti, ale také přibližování se k Bohu, k Boží plné přítomnosti. To je další důsledek sdělení, že Ježíš vystoupil na nebesa.
Nebesa totiž nejsou nadpozemský prostor někde nahoře. Nebe křesťanské víry není nebem astronautů. Dnes se slovo „nebe“ používá jako metafora v souslovích typu „to je do nebe volající!“. Takovéto metafory v sobě stále zachovávají něco ze svého hlubokého náboženského významu. Slovo „nebe“ nelze jednoduše nahradit jinou metaforou. Ale důležité je vědět, že když řeknu „Bůh je v nebi“, tak to neznamená, že je v nějakém „nadpozemském světě“. Křesťané věří, že Bůh je přítomen ve světě. Bůh není mimo svět, naopak svět je skryt v Bohu. Nebe proto není nějaké místo nebo prostor, ale způsob bytí.
Ježíš nanebevstoupením vstoupil do způsobu bytí Boha Otce. Oblak, který ho zastřel je oblakem zastírajícím Boží slávu. Ježíš se při svém nanebevstoupení nezmenšoval jako pouťový balónek, který uletí a stoupá stále výš a výš a je pořád menší a menší, až už není vůbec vidět. „Nebe“ je v Bibli jedním ze slov, které zastupuje slovo „Bůh“. Nejpatrnější je to v sousloví „království Boží“, které evangelista Matouš, jako správný Žid, nahrazuje souslovím „království nebeské“, aby se slovo „Bůh“ nezprofanovalo. Ježíšovo nanebevstoupení tedy znamená, že nezvratně přešel ze způsobu bytí člověka do způsobu bytí Boha.
Člověk ponechaný své přirozenosti nemá přístup do „Otcova domu”, do Božího života a jeho slávy. Ale Ježíš tento přístup člověku otevřel, aby nám dal naději, že i my, jako části jeho těla, s ním budeme v téže slávě, do které nás předešel. Ano, budeme s ním mít podíl na způsobu Božího života. Autor druhého listu Petrova píše, že se máme stát „účastnými božské přirozenosti“ (2Pt 1,4). To je silné vyjádření. Člověk má mít podíl na božské přirozenosti, na Božím způsobu bytí, na Božím životě, na Boží slávě. A Ježíš je toho zárukou. Vždyť přece „máme své občanství v nebesích, odkud očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy…” (Fp 3,20-21).
Nanebevstoupením je Ježíš odňat našim smyslům, ale díky tomu může být zároveň s celou svou církví. Není nadále fyzicky přítomen jen s hrstkou učedníků v Jeruzalémě nebo Galileji, ale může být duchovně s celou svou církví, která se má rozšířit „až na sám konec země“. Díky svému nanebevstoupení je Ježíš i dnes s námi, neboť vstoupil do způsobu bytí, které není omezeno prostorem.
Bratři a sestry, přijměme Ježíšovo nanebevstoupení jako znamení a zaslíbení našeho nového života v Boží slávě. Pane Ježíši Kriste, prosíme, aby nás provázelo vědomí, že svým životem směřujeme k Bohu Otci, protože náš trvalý domov je v nebi, tedy tam, kde jsi ty. Prosíme, aby náš uplývající život nevyvolával smutek, ale otvíral nás výhledu na Boží blízkost. Prosíme, aby s tímto vědomím a v síle Ducha Svatého, bylo svědectví tvé církve věrohodné, protože je nesou lidé naděje. Amen.
—————
Kontakt
Farní sbor ČCE - ProsečČeskobratrská 120
539 44 Proseč u Skutče
Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E
č. ú. 114 321 9389/0800
farář (admin.): 607 980 711
kurátorka: 737 509 897
www.prosec.evangnet.cz