Sd 6,1-10

Sd 6,1-10

Milí bratři a sestry,

v knize Soudců nacházíme cyklus, který se stále opakuje. Izraelci se dopouští toho, co je zlé v očích Hospodinových, Bůh na to reaguje tak, že je vydává do rukou jejich nepřátel, Izraelci trpí útiskem a volají k Bohu. Bůh jim posílá vysvoboditele, nějakého soudce nebo soudkyni, kteří je zachrání a Izrael pak žije nějakou dobu v pokoji. Ovšem po nějakém čase se všechno opět opakuje. Z určitého úhlu pohledu je to děsivý obraz lidské nenapravitelnosti. Ale z jiného úhlu pohledu můžeme vidět, že je to cyklus opakovaného Božího milosrdenství. Stále znovu a znovu vidíme Boží zájem o jeho lid, vidíme Boží slitování a jeho podivuhodné cesty, kterými svůj lid zachraňuje.

Každý soudce, kterého Bůh povolal, je jedinečný. Bůh používá každého z nich navzdory jejich různým omezením a hendikepům. Tento týden se zaměříme na příběhy soudce Gedeóna, který má v knize Soudců centrální roli. Jeho povolání bible věnuje více místa než tomu je u povolání jiných soudců. Biblický příběh při tom vypráví hned o několika Božích sebe-zjeveních, kterých se Gedeónovi dostalo.

A prorok Izajáš dokonce používá Gedeónovu záchranu od Midjánců jako ilustraci pro vykoupení, kterému křesťané rozumí jako předpovědi na vykoupení skrze Ježíše Krista: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo. Nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo... neboť jho jeho břemene a hůl na jeho záda i prut jeho poháněče zlomíš jako v den Midjánu.“ (Iz 9,1-3; srov. 10,26). Den Midjánu, to je den vítězství nad Midjánci, které nastalo za Gedeóna. Gedeón má v knize Soudců prominentní místo. Můžeme říct, že je nejdůležitějším soudcem.

Dneska se blíže podíváme na výchozí situaci, ve které se tehdy Boží lid nacházel a do které byl Gedeón povolán. Pro situaci tehdejšího Božího lidu je příznačná modloslužba. Hospodin skrze proroka Izraelcům říkal: „Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebojte se bohů Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Ale vy jste mě neuposlechli.“ (Sd 6,10). Emorejci patřili mezi původní obyvatele země Kanaánské a populárním božstvem, které uctívali, byl především bůh Baal. Také Gedeónuv otec měl doma Baalův oltář a posvátný kůl, který byl u něho. Tento posvátný kůl představoval bohyni Ašeru. Baal a Ašera tvoří nejčastější biblickou dvojici pohanských božstev, která bývala uctívána také od Izraelců a to nejen v době soudců, ale i později v době královské až do babylonského zajetí.

Už ve 3. kapitole knihy Soudců čteme: „Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Zapomněli na svého Boha Hospodina a sloužili baalům a ašerám.“ (Sd 3,7). Může nás zarážet, proč bylo pro Izraelce tak lákavé uctívat právě tyto modly, vyrobené z kamene a ze dřeva. Prorok Izajáš se tomu vysmívá: „Člověk zasadil jasan a déšť mu dal vzrůst. Pro člověka je to na topení, něco z toho vezme a ohřeje se. Buď zatopí a upeče chleba, nebo zhotoví boha a klaní se mu, udělá z toho modlu a hrbí se před ní. Polovinu spálí pod masem, které bude jíst, upeče pečeni a nasytí se. Přitom se ohřeje a zvolá: „To jsem se zahřál, to je mi teplo!“ Z toho, co zůstalo, si udělá boha, modlu, před kterou se hrbí a jíž se klaní a k níž se modlí a žadoní: „Vysvoboď mě, jsi přece můj bůh!“ (Iz 44,14-17).

Prorokova sžíravá ironie má modlářské počínání Izraelců zesměšnit. Ale můžeme se lehce domýšlet, že možnost mít boha viditelně a hmatatelně přítomného zakládá pro člověka nějaký těžko odolatelný pocit jistoty. Naproti tomu, vztah s Bohem, který není vidět a nelze se ho dotýkat, který je člověkem nemanipulovatelný a nedisponovatelný, vztah důvěry k takovémuto Bohu je mnohem náročnější.

Patrně každý člověk touží po něčem nebo po někom, kdo může dát jeho životu zásadní význam, hluboký smysl, bytostné potvrzení, kdo může křehký lidský život nějak zajistit. Musí to být něco nebo někdo, co nás přesahuje, co je větší než my sami, co nepodléhá zániku. Takovýto zásadní význam svých životů nenacházíme v sobě samých, ale zároveň je lákavé mít tento přesah určitým způsobem po ruce a pod kontrolou.

Je lákavé osvojit si nějaký mechanismus, který nám zprostředkuje a zaručí to, že náš život bude zajištěn, že bude ukotven a napojen na něco, co přetrvá na věky. Modla je falešná jistota, která to má zaručit. Modla může mít velmi různé podoby. Pro tehdejší lidi byla zásadní hodnotou plodnost, která zaručovala přesah lidského života do dalších generací. Baal a Ašera byla božstva plodnosti lidí, zvířat i země. Uctívat tato božstva znamenalo, v modlářské představě tehdejších lidí, zaručit si tuto základní hodnotu. Myslím, že i dnešní lidé, podobně jako starověcí Izraelci, mají sklon spoléhat se na falešné jistoty. Zajišťovat svůj život falešnými oporami. Je to snazší než spoléhat se na Boha neviditelného a nevyzpytatelného.

Hospodin na modlářství svého lidu tehdy reagoval tím, že Izraelce vydal do rukou Midjánců. Nechal je zakusit, že jejich modly jim nepomůžou. Midjánci Izraelce velmi sužovali, ničili Izraelcům úrodu a brali jim jídlo. Uspořádali vždycky rychlý nájezd, vtrhli do země, pobrali a zničili, co mohli a zase odtáhli. Byli jako kobylky, které během pár minut dokážou zlikvidovat veškerou úrodu. A to se opakovalo po sedm let. Izraelci si hledali různé skalní skrýše v horách, ale asi jim to moc nepomáhalo, protože byli úplně zbídačení.

Izraelci tehdy uctívali Baala a Ašeru, božstva plodivé síly, božstva zajišťující, podle pohanských představ, úrodu, ale přesto byli úplně slabí a vyčerpaní. Z vlastních sil neměli na to, aby postavili armádu, která by útokům nájezdníků dokázala čelit. A tak jenom přežívali a po sedmi letech začali úpět, naléhavě volat k Hospodinu. Je zajímavé, že to trvalo tak dlouho, než si vzpomněli na Hospodina. Ale to, že si na něj vzpomněli a začali k němu naléhavě volat, ještě neznamenalo, že odstranili Baalovi oltáře a posvátné kůly znázorňující Ašeru.

Ovšem Hospodin na jejich volání reagoval. Poslal jim proroka, který jim připomněl něco důležitého z jejich minulosti. Vysvobození z Egypta a smlouvu s Hospodinem a také dar země, ve které nyní sídlí. A taky to, že jim Hospodin řekl, aby neuctívali bohy, které uctívají obyvatelé té země. „Ale vy jste mě neuposlechli.“ (Sd 6,10). Nebyli jste ochotni naslouchat Hospodinovu hlasu! Je zajímavé, že prorok by mohl pokračovat a říct, že to, co se jim teď děje, je důsledkem této jejich neposlušnosti. Mohl by jim vyčítat a říct jim, že si za to můžou sami. Ale prorok to neudělá. Zmlkne a nechává na nich, co z toho vyvodí.

Hospodin tedy nejdřív promlouvá skrze proroka. To byl první způsob jeho sebe-zjevení. Bylo pro Izraelce nějakou pomocí v jejich boji o přežití to, že jim Bůh poslal proroka, který jim připomněl něco z jejich minulosti? Ano, protože problémem Izraelců nebyli především Midjánci. Problémem Izraelců byla jejich modloslužba. Jejich hlavním problémem nebyli vnější nepřátelé, ale jejich vlastní nepřátelský postoj vůči Hospodinu. Jejich hlavním problémem nebyla hospodářská bída, ale jejich duchovní bída. Na jejich vnější problémy měl Hospodin připravené velmi pozoruhodné řešení a to přišlo hned po té, co jim prorok poukázal na jejich vnitřní problémy.

Hned po té přichází Gedeónovo povolání. Hospodin nečeká na to, až lid začne dělat pokání, až se odvrátí od modlářství, až si vyřeší své duchovní problémy. Součástí Gedeónova povolání bude řešení jejich modlářství. Gedeón zboří Baalův oltář a Ašeřin posvátný kůl a postaví oltář Hospodinu. To bude jeho první úkol. A lid se k němu přidá a následně pomine i jejich útlak od Midjánců.