Sborový dopis Českobratrské církve evangelické v Proseči – jaro 2021 (zamyšlení)

Velikonoční zamyšlení: Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. V onen den se bude říkat: „Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil…“ (Izajáš 25,6–9)

Milé sestry, milí bratři,

o Velikonocích slavíme to, že „Kristus zemřel za naše hříchy a … byl vzkříšen třetího dne.“ (1Kor 15,3.4). Takto stručně lze vystihnout podstatu velikonočních událostí. Kristovo vzkříšení pro nás představuje naději na překonání smrti, na její trvalé odstranění, jak to předpovídá už dávný prorok Izajáš: „Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře.“ Odstranění, doslova „pohlcení“ smrti je doprovázeno něžným gestem útěchy, setřením slzy z každé tváře. Důvody pro pláč a nářek zcela pominou.

Smrt je mocností oklešťující lidský život, není to až jeho konečné zmaření. Smrt vrhá stín na celou lidskou existenci a zasahuje do lidského světa už v podobě různých vážných nemocí a všeho, co lidský život poškozuje, umenšuje, zužuje a také, co narušuje životodárné společenství mezi člověkem a Hospodinem. Smrt byla na starověkém Předním východě vnímána jako nenasytný pohlcovač. Smrt nakonec pohltí každý život a nikdy nemá dost, chce další a další. Z tohoto hlediska je pozoruhodné, že zde prorok Izajáš předpovídá právě „pohlcení“ smrti Hospodinem. Nakonec bude takto trvale a nenávratně odstraněna sama smrt. „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“, píše v návaznosti na tento prorokův výrok apoštol Pavel v prvním listu do Korintu (15,26).

Pohlcení smrti znamená, že už nic nebude mařit Hospodinovu vládu nad člověkem. Bude to Hospodinovo konečné vítězství, které bude pro nás znamenat osvobození od smrti a všech jejích důsledků, konkrétně od žalu a nářku.

Toto je konkrétní podoba naděje, konkrétní podoba spásy, kterou prorok Izajáš spojuje s „odstraněním závoje, který zahaluje všechny národy.“ Výhled k těmto nadějným věcem nám často zůstává zastřený, zahalený, naše oči jsou snadno upoutány realitou rozevřeného chřtánu smrti natolik, že nedohlédnou k tomu, jak tomuto chřtánu díky Hospodinu jednou sklapne. Odstranění tohoto závoje, který původně mohl být závojem zármutku, jakousi smuteční rouškou, do které si ve starozákonní době zahalovali obličej ti, kdo měli velký zármutek, je vlastně prozření, které člověku daruje Hospodin.

Připomíná to známou pasáž z Lukášova evangelia: „Téhož dne se dva z učedníků ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: O čem to spolu rozmlouváte? Oni zůstali stát plni zármutku… Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho…“ (L 24,13-17.30.31).

     Poznat ho, prohlédnout k tomu, že Ježíš žije a že je s námi, že nezůstal v moci smrti a že to i pro nás znamená konkrétní naději na překonání smrti, to je cesta k naplnění Izajášovi vize, která se týká všech národů. Pro nás to už dnes znamená dívat se na svět a na realitu smrti pohledem této naděje. Vidět na tento svět dopadat – shůry, z budoucnosti – mesiášské světlo, vidět tento náš temný svět zamořený smrtí v mesiášském nasvětlení. Věříme-li, že se v onen den bude říkat: „Hle, to je náš Bůh, je to Hospodin; v něho jsme skládali naději a on nás spasil,“ pak už nyní, dnes, v tento den, během letošních Velikonoc, nadějně vyznáváme: „Hle, to je náš Bůh, je to Hospodin; v něho skládáme naději a on nás spasí.“

Hospodine, doufáme v tebe, a proto smíme mít naději, která je mocnější než smrt. Děkujeme. Amen.