Ř 4,16-25
První čtení: Oz 6,1-3; kázání: Ř 4,16-25
Milí bratři a sestry,
Abraham uvěřil před Bohem, „který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.“ I my věříme v tohoto Boha. Proto se dnes setkáváme a slavíme Kristovo vzkříšení. To, že Bůh dává život mrtvým, spatřujeme především na Kristu. „Věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána.“ Toto Boží jednání má velmi široký záběr a mnohé důsledky, o některých z nich bych chtěl dnes s vámi uvažovat.
Vzkříšení z mrtvých se týká především Ježíše, ale týká se také nás. „Bůh, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není“ - to je důležité vyznání víry, které vypovídá o tom, jaký Bůh je, jak Bůh jedná. Apoštol Pavel uvádí, že v tohoto Boha uvěřil už Abraham, tedy že už od počátku víry, který je spjatý s Abrahamem, se jedná o víru v Boha, který dává život mrtvým.
V židovství je přítomné toto vyznání v tzv. modlitbě osmnácti požehnání, jejíž počátky sahají do druhého století před Kristem. Můžeme se tedy domnívat, že apoštol Pavel tuto modlitbu znal. Druhé z těchto osmnácti požehnání uvádí: „Ty jsi mocný navěky, Hospodine, jenž oživuje mrtvé a je hojný v udílení své spásy...“
První tři požehnání této modlitby odpovídají na otázku, kdo je Bůh pro člověka. A ve druhém z nich se uvádí, že je to především ten, kdo oživuje mrtvé. Toto oživování mrtvých je zde uvedeno v souvislosti s tím, že Bůh také živí živé. Oživování mrtvých je součástí stejné Boží tvůrčí aktivity, jako je padání rosy a deště, které jsou nezbytné pro růst úrody, tedy pro živení živých. Boží jednání prosazuje životodárný řád, který přemáhá chaos nicoty, zániku a smrti.
My máme sklon k tomu, abychom považovali přírodní procesy, které umožňují život, za běžné a přirozené a pouze vzkříšení z mrtvých za něco zázračného a nadpřirozeného. Ale tato prastará židovská modlitba obojí chápe jako součást Boží tvůrčí činnosti. Možná vzkříšení z mrtvých jako její nejvýznamnější výraz.
To, že Bůh dává život mrtvým, je tady pojímáno jako něco pro Boha příznačného, jako typický rys jeho jednání. Apoštol Pavel to spojuje s tím, že Bůh povolává k bytí to, co není. Boží volání k bytí jako opis pro stvořitelskou aktivitu vychází z příběhu o stvoření (Gn 1). Bůh oslovuje to, co není, aby to bylo. Do počáteční temnoty říká: „Buď světlo!“ Komu to říká? No paradoxně tomu světlu, které ještě není. Ale Bůh ho volá a dává mu pokyn, aby bylo. A tak je světlo. To je podobné, jako když Ježíš volá na mrtvého Lazara do hrobu: „Lazare, pojď ven!“ A to, co není, stejně jako ten, kdo je mrtvý, poslechne. Světlo zazáří a Lazar vyjde z hrobu.
To, že Bůh dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není, vyjadřuje, že Bůh jedná stejně mocně na začátku, při stvoření, jako i na konci, při vzkříšení. Věříme v Boha Stvořitele a věříme také v Boha Vzkřísitele. V Boha, který povolává v bytí to, co není a který dává život mrtvým. A Pavel chce na Abrahamově příkladu ukázat, co tato víra znamená v mezičase mezi stvořením a vzkříšením z mrtvých. Co znamená, že Bůh takto jedná, co to dnes znamená pro nás, kteří žijeme mezi těmito dvěma krajními okamžiky dějin.
Pokud Bůh takto jedná, tak to především znamená, že můžeme mít naději i tam, kde z lidského hlediska už žádná naděje není, tedy i tam kde končí všechny lidské možnosti. To, že Abraham uvěřil před tváří tohoto Boha, znamenalo, že měl naději i v lidsky naprosto bezvýchodné situaci. Touto situací byla jeho bezdětnost a neplodnost, jeho samého i jeho manželky Sáry. Byla to nemožnost fyzického předání života. Jeho tělo a tělo jeho ženy už nemohlo vydat život. Byli oba příliš staří.
Ale Abraham uvěřil, že Boží možnosti jsou větší než lidské a tak se stal otcem mnoha národů. Nejenom fyzickým otcem, tím je jen pro jeden národ, pro národ Izraelský. Ale svou vírou se stal duchovním otcem pro všechny, kteří jeho víru následují a jeho naději sdílí. Víra v Boha, který dává život mrtvým, je mostem, po kterém lze přejít z naprosté beznaděje ke vnitřní síle, kterou je naděje. Tato víra proměňuje naši vnitřní situaci, náš pohled na smysl života, na budoucnost. Na to, co máme čekat a s čím můžeme počítat. A to má mnoho podob.
Nejstarší biblickou podobou této víry je naděje v oživení Božího lidu. Jejím nejstarším dokladem jsou slova z knihy proroka Ozeáše, která jsme slyšeli v prvním čtení. Jsou to slova Božího lidu, který tady o Hospodinu vyznává: „Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít.“ To je patrně jediný biblický text tohoto druhu, který pochází ještě z doby před babylonským zajetím. Tento text nehovoří o zmrtvýchvstání v individuálním smyslu. Není to o vzkříšení jedince, týká se Izraelského národa jako celku, jde v něm o rozměr celonárodního oživení.
Víra v to, že Bůh vrací život, tady znamená, že Boží lid bude žít navzdory svým proviněním a trestům, které tím na sebe přivodil. Pokud se ovšem vrátí k Bohu. Víra v Boha, který křísí mrtvé, dnes může podobným způsobem proměňovat náš pohled na budoucnost církve. Je dlouhodobým trendem, že v naší církvi se každým rokem snižuje počet jejích členů. Za posledních dvacet let to byl pokles zhruba o polovinu. Statisticky vzato, evangelická církev v Čechách vymírá. Možná se tím nachází v podobné situaci jako byl Boží lid v době proroka Ozeáše, který říká: „Není poznání Boha v zemi.“ (4,1). Proto se rozmáhají různé nepravosti.
Ale Ozeáš neskončí u tohoto konstatování. Pod vlivem jeho slov se Izraelci vybízí: „Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí… po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat.“
Je důležité, že toto oživení může nastat před Hospodinem. „Před ním budeme žít.“ Podobně totiž říká apoštol Pavel o Abrahamovi, že uvěřil před Bohem. Abraham „je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým ...“ Víra v nový život se utváří před Bohem, tedy při vědomím toho, že žijeme naše životy před Božím pohledem. Je v tom rozpoznání, že nový život znamená nejednat za Božími zády, nýbrž utvářet a promýšlet naše jednání v životodárném společenství s ním. Abrahamovi totiž Hospodin řekl: „Choď stále přede mnou ...“ (Gn 17,1). Žij svůj život s vědomím rozjasněné Boží tváře, která je k tobě obrácena, žij s vědomím Božího požehnání, které ti Bůh udílí.
A Abraham tuto Boží vizi pro svůj život přijal. Přijal to, že Bůh určuje jeho, bezdětného a neplodného starce, za otce mnoha národů. Svou vírou tak potvrdil pravdivost toho, že Bůh dává život mrtvým a povolává k bytí to, co není. Touto vírou se Abraham stal otcem mnohých národů, k čemuž odkazuje i význam jeho nového jména (Gn 17,5). Abraham znamená „otec množství“.
Pro nás, kteří následujeme Abrahama v jeho víře, ve víře, že Bůh dává život mrtvým, to především také znamená naději, která není založena na tom, co máme před očima. Abraham měl před očima svoje staré a neplodné tělo a tělo svojí ženy. My dnes díky sdělovacím prostředkům máme často před očima svět plný nesmyslného násilí a terorismu, svět, ve kterém se neustále děje ničení a maření života.
Ale jako křesťané, kteří vyznávají, že Bůh vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána, máme naději, že síly, které maří a ničí lidský život, nezvítězí, i kdyby zbývalo tak málo naděje, kolik jí je v hrobě.
Hospodine, prosíme, abychom díky vzkříšení tvého Syna byli lidmi víry, naděje a lásky. Amen.
—————
Kontakt
Farní sbor ČCE - ProsečČeskobratrská 120
539 44 Proseč u Skutče
Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E
č. ú. 114 321 9389/0800
farář (admin.): 607 980 711
kurátorka: 737 509 897
www.prosec.evangnet.cz