Ř 12,17-21 (první čtení 1Sa 24,1-20)

Milí bratři a sestry,

„Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ Rád tato slova používám jako poslání na závěr bohoslužeb. Jako slova, která před závěrečným požehnáním stručně vyjádří, s čím jsme vysláni do dalších dnů. Tentokrát jsem zvolil tato slova jako výchozí pro dnešní kázání.

„Nedej se přemoci zlem…“ Zlo je velkým problémem, je nejuniverzálnější lidskou zkušeností. Každý člověk má nějakou osobní zkušenost se zlem. Všichni v nějaké podobě zlo zakoušíme. V náboženské oblasti je patrně nejdrásavější otázka tato: „Je-li Bůh dobrý, proč je ve světě tolik zla?“

Na tuto otázku existuje několik, můžeme říct tradičních, odpovědí. První z nich říká, že tento život není všechno. Existuje i život po smrti. Ve světě, který přijde, bude všechno zlo ze světa vymazáno. Teprve tam bude spravedlnost. Bůh je dobrý, tento svět je zlý, a proto Bůh jednou učiní tomuto světu konec a nastolí jiný svět, ve kterém už zlo nebude.

Tato odpověď bývá vnímána také jako křesťanská odpověď. Pokud tomu tak je, tak ovšem musíme dodat, že to může být odpověď pouze částečná. Pokud by to byla celá odpověď, mohlo by to znamenat, že se se zlem v tomto světě prostě musíme smířit a čekat, až přijde ten nový, lepší svět, který Bůh stvoří po zániku tohoto špatného. V bibli ovšem nacházíme spíše protest proti zlu než smíření se s ním.

Druhou odpovědí může být to, že tento svět je „místem pro tvarování duší“. Zlo zakoušíme proto, abychom duchovně vyrostli. Druzí lidé trpí, abychom při nich mohli projevovat svou dobročinnost a laskavost. Zlo, které je v našem světě, je pozváním pro naše dobro. Ve světě bez utrpení a zla bychom nikdy nemuseli nikomu přispěchat na pomoc, nikdy bychom nemohli projevit žádnou dobročinnost, protože by žádné nebylo potřeba. K tomuto typu odpovědi patří i výzva apoštola Pavla: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ Reaguj na zlo svým dobrem a tím ho přemáhej.

Tato odpověď dává smysl jako reakce na zlo a na utrpení, ale opět to nemůže být celá odpověď, protože je také takové zlo, které přesahuje jakékoli možnosti dobré lidské reakce. Je zlo, s nímž si jako lidé neporadíme, na které nevíme, jak dobře zareagovat.

Třetí možnou odpovědí na otázku: „Je-li Bůh dobrý, proč je ve světě tolik zla?“, je to, že zlo vylučuje existenci dobrého Boha. Svět je místem věčného a neklidného hledání moci, je to boj o přežití v prostoru omezených zdrojů a život je v posledku absurdní. Svět, v němž není Boha, je světem, v němž neexistují žádné meze lidské arogance ani žádná principiální omezení vůle k moci. Jestliže není Bůh, pak není ani žádný důvod k očekávání spravedlnosti. Tato odpověď vychází z logiky „buď - nebo“. Buď je Bůh a pak nemůže být zlo nebo je zlo a pak nemůže být dobrý Bůh. A protože zlo je realita, tak není dobrý Bůh. To je logika.

Víra ovšem nefunguje podle této logiky. Víra vnímá, že existuje Bůh a také, že existuje zlo. Dokonce je to tak, že čím intenzivněji si víra uvědomuje existenci Boha, tím intenzivněji protestuje proti existenci zla. Biblickým příkladem této protestující víry je Job. Job odmítá vzdát se Boha a zároveň protestuje proti vysvětlování zla, které intenzivně prožívá a které se mu jeho přátelé snaží nějak logicky zdůvodnit. Job se nenechá utěšit ani přesvědčit žádnými argumenty, trvá na tom, že nespravedlivé utrpení je skutečně nespravedlivé, což ovšem nikterak neznamená, že by Bůh neexistoval. Udržet obojí, realitu Boha i realitu zla, to je velký zápas, který zároveň Jobovi dává prostor pro jeho protesty, dává mu prostor pro jeho nářek.

Když sledujeme biblické příběhy, tak vidíme, že v nich není snaha nějak problém zla vysvětlit. Ty tři odpovědi, které jsem probíral, jsou akademické odpovědi, jsou to filosofické odpovědi. Jsou to odpovědi, které vznikají tak, že si někde v klidu sedneme, zamyslíme se, zapojíme své abstraktní uvažování a snažíme se porozumět nastolenému problému, který obhlížíme z různých stran. Takovýto přístup v posledku nechává svět nezměněný a snaží se jej nějak pochopit, nějak vysvětlit, nějak mu porozumět. Víra však nenechává svět nezměněný. Člověka plačícího pro hloubku utrpení neutěší brilantní filosofický důkaz toho, že náš svět je nejlepším ze všech možných světů.

Proto nejčastější reakcí na zlo, se kterou se v biblických textech setkáváme, je nářek nebo protest. Je to nářek nebo protest, který se rodí z napětí mezi tím, jaký svět je a tím, jaký by měl být. Bůh stvořil svět jako dobrý. Dokonce jako velmi dobrý (Gn 1,31). Bůh si přeje, aby svět byl dobrým místem k životu. Proto Bůh usiluje o nápravu zla, a proto také v modlitbě Otčenáš máme Boha prosit: „Zbav nás od zlého“.

Bůh na zlo reaguje a zbavuje nás od něj. Např. reakcí na otroctví je vyvedení lidí na svobodu. O tom je základní příběh Starého zákona. Reakcí na společenské zlo je vybudování spravedlivějšího společenského řádu. O tom jsou Boží přikázání a také mnohá slova starozákonních proroků. Hrdinové biblické víry odmítají přijmout zlo jako cosi nevyhnutelného, jako něco nutně a neměně daného. Záchranu od zla koná Bůh a zároveň zve člověka ke spolupráci na této záchraně. Proto je stále velmi aktuální apoštolova výzva: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“

Zlo má sílu člověka ochromit. Bůh nás však volá k tomu, abychom se stali jeho partnery v díle záchrany. V díle přemáhání zla. K tomu je potřeba víra, že Bůh svým soudem prosadí spravedlnost, a proto se my nemusíme mstít. Touha po pomstě zlo umocňuje, znásobuje ho. Zlo je potřeba přemáhat, ovšem otázka je, jakými prostředky. Co vede k přemožení zla? Je to především důvěra v Boží spravedlnost, která člověku umožňuje neodplácet zlým za zlé. Tato důvěra dokonce umožňuje postavit proti zlu sílu dobra.

Apoštol má na mysli prolomení moci zla nečekanou reakcí, která je projevem dobra. Apoštol pro tento postoj nachází inspiraci ve starozákonní knize Přísloví, ze které v listě do Říma cituje: „Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou, tím shrneš řeřavé uhlí na jeho hlavu…“ (Př 25,21.22). Tato slova knihy Přísloví uvádí pro nás neobvyklé gesto. Shrnout řeřavé uhlí na hlavu bylo patrně nějaké gesto vyjadřující zahanbení. Bylo to názorné vyjádření pokání a nápravy. Něco jako naše „sypat si na hlavu popel“. Nešlo při tom o popálení, ale žhavé uhlí patrně představovalo rozpálený hněv nebo planoucí nenávist, kterou někdo neovládnul a udělal na základě toho něco, čeho pak litoval. A lítost nad tím pak vyjádřil tak, že si dal na hlavu nějakou nádobu se žhavým uhlím.

K zahanbení a k pokání, tedy k uvědomění si vlastní zloby a k její nápravě má člověka přivést konfrontace s dobrem. Nejdřív ovšem musí člověk přemoct zlo sám v sobě a to potom může vést k tomu, že se toto přemožení zla dobrem šíří i do jeho okolí, že člověk zareaguje jinak než odplacením zla za zlo, že síla dobra bude v jeho slovech, postojích a činech větší, než síla zla.

Možná, že naše dosavadní zkušenost se zlem je jiná. Můžeme mít dojem, že zlo má vždycky navrch. Ale víra počítá s tím, že garantem dobra je v posledku Bůh. Bůh je ten, kdo odplácí, Bůh se přiznává k tomu, co je dobré. A proto je důvěra v toto Boží jednání silou, která nám pomáhá nenechat se zlem ovládnout, nenechat se jím určovat v našich projevech.

Kéž nám sám Hospodin pomáhá v každé naší snaze nedat se přemoci zlem, ale přemáhat zlo dobrem. Amen.