Proč evangelíci nezachovávají sobotu podle 4. přikázání?

Opakovaně se u adventistů setkávám s názorem, že katolíci nezachovávají sobotu kvůli papežské autoritě, která změnila den odpočinku ze soboty na neděli. Ale evangelíci, kteří neuznávají svrchovanost papežské autority, k tomu nemají žádný dobrý důvod. Pokud je pro ně rozhodující autoritou Písmo (Bible, která je zjevením Boží vůle), měli by také evangelíci zachovávat sobotu. Proč tak tedy nečiní?

Svou přednáškou bych chtěl přispět k porozumění evangelickému stanovisku a zdůvodnit, že nezachovávání soboty není projevem nějaké evangelické svévole nebo bezbožnosti, ale především rozdílného pojetí role zákona, které vychází ze spisů apoštola Pavla a z vývoje v rané církvi. Víte, že pro Martina Luthera byla Pavlova teologie naprosto zásadní, ale je potřeba zároveň říct, že evangelíci také zohledňují teologický vývoj v počátcích církve.

Evangelická teologie tedy nevychází jen biblického textu, ale také z vyhodnocení Pavlových teologicko-misijních důrazů v praxi křesťanů, kteří byli dříve pohany. V potaz se při tom bere centrálnost vzkříšení Ježíše Nazaretského po jeho ukřižování a dopad této události do života nejranějších křesťanských svědků či vyznavačů. V důsledků této události vytváří rané křesťanství nové symboly i nové svátosti, prochází odlukou od synagogy, vytvořením vlastních bohoslužebných textů a vlastní liturgie. Otevírá přístup k Bohu lidem všech národů, skrze víru v Krista, a to bez obřízky a bez znalosti Tóry.

Veškeré tyto skutečnosti jsou podle evangelické teologie naprosto zásadní pro porozumění Novému zákonu (NZ) a pro křesťanskou praxi. Pro evangelické pojetí tedy není stěžejní jen to, co biblický text přímo říká, ale i skutečnosti spjaté se vznikem textu, tedy politické, sociální, teologické, psychologické a další motivy, jakož i spory a proudy v nejranějším křesťanství, určující role večeře Páně, ale i prosazování se neděle jako symbolu vzkříšení a dne, který je již v NZ v souvislosti s večeří Páně zmiňován: „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění…“ (Sk 20,7). V tento den se také v církvi měla konat sbírka pro chudé, což je chápáno jako doklad toho, že se v tento den konaly bohoslužby (1K 16,1.2).

To, co podle NZ bytostně náleží Ježíšovi jako vzkříšenému Pánu, to, co je „Pánovo“ (kyriakos), jsou dvě zásadní skutečnosti: 1. je to „Večeře Páně“ (kyriakon deipnon – 1K 11,20), konkrétně kalich Páně a stůl Páně (1K 10,21) a 2. je to „Den Páně“ (kyriaké hémera – Zj 1,10). Adjektivní formulace, tedy „den Páně“ a nikoliv genitivní vazba „den Pánův“, naznačuje, že se nejedná o eschatologický „den Hospodinův“, tak jak jej známe ze SZ, ale že jde o den, ve kterém křesťané oslavují vzkříšeného Pána. Obě tyto skutečnosti (VP i DP) mají křesťany odkazovat ke klíčovým velikonočním událostem. Raná církev tento „den Páně“ jednoznačně identifikovala s nedělí, srov. Didache 14,1 (někdy mezi lety 80–150), List Barnabův 15,8 (někdy mezi lety 80–130) a Igantius Antiochenský v listu Magneským 9,1 (kolem roku 105). Z těchto textů lze usoudit, že křesťanští myslitelé už na přelomu prvního a druhého století rozuměli a vedli k tomu, že dnem Páně, ve který se mají křesťané shromažďovat, je neděle.

Slavení bohoslužeb v neděli (v první den týdne, v den Páně) se např. podle Ignatia stává příznakem křesťanů a rozlišovacím znamením vůči těm, kteří se shromažďují v sobotu, tedy vůči židům. První den týdne připomíná zároveň počátek stvoření, je to den, kdy bylo stvořeno světlo, proto byl tento „den světla“ kladen v rané církvi do souvislosti s novým stvořením, o němž píše apoštol Pavel: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle je tu nové.“ (2K 5,17).

Tento vývoj v rané církvi připomínám proto, že evangelické stanovisko ke dni odpočinku je tímto vývojem spoluurčováno. Z tohoto vývoje plyne, že praxi křesťanského bohoslužebného shromažďování v neděli není možné odvozovat až od rozhodnutí císaře Konstantina v roce 321, kdy uzákonil neděli jako den odpočinku v celé Římské říši, ani to původně není nějaké papežské ustanovení.

Raná církev už koncem prvního století slavila Kristovo vzkříšení v neděli a také další důležité události života církve se staly v neděli: zjevení Vzkříšeného Pána učedníkům, týden na to zjevení Tomášovi (J 20,19.26) a vylití Ducha Svatého padesátý den po vzkříšení (Sk 1,3 a 2,1), což je podle biblického počítání času opět neděle (počítáno inklusive).

S křesťanským ústupem od soboty podstatně souvisí otázky spjaté s prostupováním křesťanské zvěsti z prostředí judaismu do pohanského světa, tedy co vše se zvěstí, že Ježíš byl ukřižován a vzkříšen, může prostoupit do zcela odlišného (pohanského) chápání. Usnesení ve Sk 15,28–29 naznačuje, že sobota mezi tato témata nepatřila, pohané nemusí „přijmout obřízku a zachovávat Mojžíšův zákon“ (v. 5). Také fakt, že apoštol Pavel byl farizej a celek Tóry pro něj znamenal nutně i „Tóru ústní“, kterou nemůže od Tóry písemné odpreparovat, ale ani předat pohanům, a že sobota byla plná rabínských nařízení, bez nichž by nebyla slavitelným svátkem, neboť by chyběly prováděcí pokyny k jejímu slavení, je patrně důvodem, proč se ji Pavel nesnažil přesadit do pohanského prostředí (aspoň o tom nikde v NZ nemáme žádnou zmínku).

Praxi rané církve, která začala být brzy většinově složená z pohanů, pro které nepožadovala zachovávání soboty a shromažďovala se k bohoslužbám na začátek neděle (tedy v sobotu večer po západu slunce), umožnila teologie apoštola Pavla, konkrétně jeho pojetí zákona, jehož platnost je podle něj časově omezena na období od Mojžíše do příchodu Mesiáše: „Zákon byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek“ (Ga 3,19; srov. Ř 6,14; 7,6; 10,4). Tímto zaslíbeným potomkem je Ježíš, a proto po jeho příchodu již křesťané nejsou pod pravomocí zákona a nemají už tedy dodržovat starozákonní „ustanovení pro dny, měsíce, období a roky“ (Ga 4,10).

Na základě této Pavlovi teologie zákona snad můžeme pochopit evangelické stanovisko, které pojímá přikázání o sobotě jako nedílnou součást celku zákona, který není pro křesťany v původním pojetí závazný.

Adventistické pojetí zákona vychází z jeho rozdělení na tzv. ceremoniální zákon (sem patří např. ustanovení o obětech a výročních svátcích), který je Kristovým příchodem naplněn, neboť jeho úlohou bylo předobrazně ukazovat na Krista a na tzv. morální zákon (Desatero), který platí v nezměněné (doslovné) podobě i po Kristově příchodu. Evangelické pojetí toto rozdělení zákona odmítá jako neopodstatněné, rozlišení na morální a kultické zákony nenachází v Bibli podporu, neboť zákon tvoří jeden nedělitelný celek. Takto byl zákon pojímán také v judaismu za apoštola Pavla (jakož i v Kumránské literatuře a u Josefa Flávia) a takto ho pojímal i sám apoštol Pavel.

Když tedy Pavel mluví v listu Galatským o tom, že zákon platí jen do Kristova příchodu, má podle evangelického chápání na mysli celý zákon (srov. Ga 3,17; 5,14), tedy nejen nějaký ceremoniální zákon, jehož výrazem je obřízka, ale celý zákon, který byl 430 let po Abrahamovi „vyhlášen anděly“ a svěřen lidskému prostředníku Mojžíšovi (srov. Dt 33,2–4; Sk 7,53).

Pavel zde naráží na text z Dt 33. kap. Oheň na začátku této kap. je zřejmě odkazem na ohnivý sloup, kterým vedl Hospodin svůj lid po poušti, proto byl i zákon nástrojem Božího vedení. Podle Pavla je funkcí zákona přivádět lidi ke Kristu, zákon je pajdagogos (vychovatel, Ga 3,24) a jeho cílem je Kristus (Ř 10,4). Tím, že nás zákon přivedl (vychoval) ke Kristu, splnil svou funkci, ukázal člověku to, nač sám nestačí a přivedl ho tak k tomu, kdo ho zachraňuje a proměňuje svou milostí.

Stejně tak jako vychovatel či pedagog učí dítě, pouze dokud nedospěje a není schopno samostatného života, je i zákon zbytečný tam, kde působí Boží Duch na svědomí křesťana. Takový člověk se pak řídí dobrovolně a svědomitě mnohem náročnějším zákonem Kristovým, ve kterém jde o víru a lásku: „A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.“ (1J 3,21–24).

Když Pavel deklaroval zrušení role zákona ve spojitosti se spasením, musel také odpovědět na otázku, proč tedy Bůh vlastně zákon vydal. Pavlovou odpovědí je, že důvodem byla lidská provinění, která měla vyjít najevo. Protože člověk může být zachráněn pouze skrze Krista, musí být nejdřív usvědčen z provinění a to je právě role zákona. Z tohoto důvodu Pavel může spojit zákon s hříchem a smrtí a přirovnat lidskou existenci pod zákonem se zotročením vesmírnými mocnostmi (Ř 7,1–6; Ga 4,1–11). Těmito vesmírnými mocnostmi byly pro křesťany z pohanů bohové, kteří ve skutečnosti bohy nejsou (Ga 4,8) a pro křesťany ze židů, včetně apoštola Pavla, to byl zákon (v. 3–5). Kristus vykupuje z podrobení zákona, proto dodržovat ustanovení pro určité časy znamená navracení se do jeho otroctví (v. 9.10).

Na toto Pavlovo pojetí zákona navazuje reformace, která říká, že Bůh dal zákon především kvůli poznání hříchu (viz Šmalkandské články, s. 294). Odhalením hříchu zároveň zákon přivádí k nezbytnosti Krista a jeho milosti (viz Formule svornosti, s. 500). Když přišel Kristus, nejsme již pod tímto zákonem, ale pod zákonem Kristovým (Ga 6,2).

Tedy již ne Mojžíšův zákon, ale Kristus je ten, kdo nás vede k tomu, abychom si navzájem nejen neškodili, ale pomáhali si a vzájemně se milovali. A Kristus je také ten, kdo nám dává odpočinutí (Mt 11,28), protože přišel Zákon a Proroky naplnit (Mt 5,17). Výraz „naplnit“ evangelíci nevykládají ve smyslu „zachovat platnost“, protože v prorocích nejsou kodifikovány žádné zákony, a tedy není co zachovávat. „Naplnit“ chápou jednak ve významu završení všeho, co v prorocích i v zákoně ukazuje na Krista, na jeho dílo, smrt a zmrtvýchvstání, a jednak ve významu reinterpretace všeho, co se nachází v zákoně a prorocích. Tato reinterpretace se děje skrze Kristovo učení a působení.

Takto je Kristem také reinterpretován den odpočinku, viz např. J 5,9–18. Ježíš nejen že znesvěcoval sobotu podle soudobého židovského pojetí, ale on především zpochybnil její opodstatnění, které je dáno tím, že Bůh v sobotu odpočinul. Ježíš totiž prohlásil, že jeho Otec, tedy Bůh, pracuje bez přestání a proto i on, Ježíš, takto jedná (v. 17). Sobota je tedy naplněna vnitřní kvalitou vztahu s Bohem, ne vnější pracovní nečinností v rámci jednoho dne v týdnu.

Proto je podle evangelického pojetí sobotní odpočinutí naplněno vztahem ke Kristu, kdo věří v Krista vstoupil do Božího odpočinutí, které jako určitá kvalita stále trvá od stvoření světa (Žd 4,3). Toto pojetí vychází ze skutečnosti, že sedmý den stvoření, ve kterém Bůh přestal konat, není zakončen tak jako předchozích šest dní frází „byl večer a bylo jitro den...“ To znamená, že toto Boží odpočinutí stále trvá a není tedy omezeno na konkrétních 24 hodin. Sobotní odpočinek, o který se v Žd 4. kap. jedná, je obsahem (náplní) tohoto dne, nejde o jeho vnější rámec, kterým byl sedmý den, ale jde o jeho kvalitu, kterou vyjadřuje v řečtině NZ hapax sabbatismos. Tuto kvalitu přijímáme vírou a v tomto smyslu „zůstává sobotní odpočinek Božímu lidu“ (Žd 4,9). To znamená, že to, oč jde v sobotu, tedy pokojné společenství s Bohem, zakouší křesťan ve víře, neboť sobota byla jenom stínem (náznakem, předobrazem), který ukazoval na Krista (Ko 2,16.17 - uvádí se zde výroční, měsíční a týdenní slavnosti, pořadí je shodné jako v Ez 45,17. K předobrazné funkci zákona srov. také Žd 10,1a).

Raná církev, která byla tvořena křesťany ze židů i z pohanů řešila, jak sjednotit tyto dvě skupiny s původně odlišnou náboženskou praxí. U apoštola Pavla k tomu problému nacházíme několik zásadních textů. Klíčový pro něj byl postoj vzájemné snášenlivosti, viz Ř 14,5–6: „Někdo rozlišuje dny (doslova posuzuje den od jiného dne), jinému je den jako den (doslova každý den je stejný). Každý nechť má jistotu svého přesvědčení (doslova nechť je plně ujištěný). Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu.“

Křesťany, kteří ještě pořád žijí podle židovského zákona zde Pavel označuje jako „slabé ve víře“ (v. 1), které ovšem mají druzí přijímat. Úzkostlivá vazba na předpisy zákona (o stravování a o zachovávání určitých dnů) svědčí o nedostatku jejich vnitřní svobody, svědčí o jejich slabé víře, ale nemají být proto vylučováni ze společenství víry a ostatní se s nimi nemají kvůli tomu přít. Každý ať má jistotu svého přesvědčení, jeden tak, druhý jinak.

Pavlovi zde jde o vzájemné uznání, křesťanské společenství snese v otázce stravování a zachovávání určitých dní pluralitu postojů. Jedni nemají zlehčovat druhé a to je také můj klíčový postoj – pluralita přístupů ve věci zachovávání nebo nezachovávání soboty je v církvi možná a nemá být důvodem ke vzájemnému souzení a zlehčování. Pavel sám se staví na stranu těch „silných“, kteří takovéto praktiky nedodržují, ale nenechá z této pozice síly útočit na ty slabé, vždyť „ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon“ (Ř 13,8.9 kterékoli přikázání je shrnuto ve slovu „milovati budeš bližního…“; srov. Ga 5,14, kde se uvádí, že v tomto je „celý zákon“).

Dalším důležitým textem k překonávání negativních důsledků rozdílnosti mezi židy a pohany je oddíl v Ef 2,14–18. Zeď, která rozdělovala židy a pohany a působila jejich svár, byl zákon, který způsobil oddělení židů od pohanů. Na zachovávání zákona byla založena identita židů jako božího lidu (srov. Dt 33,4 – zákon, který přikázal Mojžíš, je odkazem Jákobovu shromáždění). Obšírná formulace „zákon ustanovení a předpisů“ zesiluje dojem, že tento text odkazuje na celý zákon i s jeho aplikacemi tradovanými v ústním podání. Toto obšírné vyjádření se podle evangelické interpretace vztahuje nezbytně také k těm předpisům zákona, které způsobovaly odlišení židů od pohanů, což byla především obřízka, zachovávání soboty, dietetické a rituální předpisy.

Kristus svým tělem (které obětoval) zrušil tento „zákon ustanovení a předpisů (dogmasin)“ (Ef 2,14.15). Srov. Kol 2,14 – „rukopis (cheirografon), jehož ustanovení (dogmasin) svědčila proti nám, zcela zrušil tím, že jej přibil na kříž“. „Dogmata“ (ustanovení) se na těchto dvou místech vztahují k příkazům zákona, jde o zákon příkazů spočívající v jednotlivých ustanoveních. Z této jazykové souvislosti lze vyvodit, že také v „rukopisu“ z Kol 2,14 jde o zákon, který navíc, stejně jako v Ga 4. kap., patří mezi „vesmírné mocnosti“ (stoichea tou kosmou). Výraz stoichea tou kosmou je totiž v rámci celého NZ použit jen v Kol 2,8.20 a Ga 4,3. Pokud mezi tyto mocnosti patří zákon v Ga 4. kap., dává smysl interpretovat tak tento „rukopis“ z Kol 2, jehož ustanovení (dogmata – srov. Ef 2,15) svědčí proti nám. Celé toto pojetí zároveň dobře zapadá do Pavlova konceptu, podle kterého zákon člověka usvědčuje z hříchu: „ze zákona pochází poznání hříchu“ (Ř 3,20). V Ef 2,14.15 a Kol 2,14 se tedy přímo říká, že Kristus svou smrtí zákon zneplatnil (učinil neúčinným, zahladil). To, co zůstává pro křesťany v platnosti, je zákon lásky: „Kdo miluje druhého, naplnil zákon“ (Ř 13,8–10; Ga 5,14).

Posledním textem, který patří do této souvislosti je 2K 3,4–11. To, co pomíjí (katargeo, srov. Ef 2,15) je „smlouva literami vytesaná do kamene,“ což je jasný odkaz na Desatero (srov. „kamenné desky smlouvy“ v Dt 9,9). To, co zůstává, je nová smlouva, založená na působení Ducha svatého. Desatero již v Nové smlouvě není závazné, Nová smlouva přichází s jiným konceptem etiky, do kterého zachovávání soboty v doslovném pojetí nepatří.

Doufám, že na základě výše uvedeného je patrné, že evangelické nezachovávání soboty má svoje opodstatnění, které vychází z Písma a z praxe rané církve. Jistě lze výše uvedené texty interpretovat i jinak, např. obrat par heautó v 1K 16,2 lze interpretovat jako „u sebe“, rozuměj „doma“, tedy ne ve shromáždění. Ovšem lze to přeložit také „podle sebe“, rozuměj „podle svého úsudku“, tedy ve shromáždění, aby sbírka nezačala, až tehdy, když k nim přijde Pavel. Lze tedy položit různé důrazy a podle nich interpretovat další texty, chtěl jsem jen ukázat, že evangelické stanovisko také vykazuje dobrou logiku a dobré biblické zdůvodnění.