Nu 25,1-5 a Joz 2,1-11 (2. postní)

Nu 25,1-5 a Joz 2,1-11

Milí BaS, první postní neděli jsme při kázání promýšleli příběh z 25. kapitoly 4. knihy Mojžíšovi s důrazem na pokušení, které pro Izraelský lid představovaly pohanské obětní hody. Zaměřili jsme se na jídlo, které tvoří důležitou oblast náboženské praxe, protože skrze jídlo se člověk může podílet na bohoslužbě, může mít podíl s božstvem.

Dneska bych se chtěl vrátit k tomuto příběhu a sledovat jej v jiné souvislosti. Tento příběh se odehrává na hranicích zaslíbení země, blízko Jordánu, v místě, které bible nazývá Šitím. Lid zde začal smilnit s Moábkami.

Odehrává se to v místě, odkud později vyšle Jozue dva zvědy, aby propátrali zaslíbenou zemi a město Jericho. Souvislost mezi vysláním zvědů do Jericha a příběhem o smilnění s Moábkami je dána již tím, že v obou příbězích je zmíněno jméno tohoto místa. Toto jméno - Šitím - je uvedeno jen Nu 25,1 a potom v Joz 2,1 a 3,1. To je velmi nápadné a domnívám se, že je to přímo záměr autora těchto příběhů, který chce, abychom obě události vnímali ve vzájemné souvislosti.

Prvotním podnětem ke spřáhnutí Izraelců s Baal-peórem bylo to, že lid začal smilnit s Moábkami. V Šitímu, v posledním pouštním Izraelském táboře, blízko u Jordánu, na hranicích zaslíbené země, lid začal smilnit s pohankami, účastnil se jejich obětních hodů a propadl tak modlářství.

Na začátku knihy Jozue Izraelský lid ještě stále táboří na tom stejném místě a zvědi, které odsud Jozue vyslal, aby prozkoumali zemi a Jericho, jdou v Jerichu přímo do domu nevěstky. Přičemž slovo „smilnit“ (hnz) a slovo „nevěstka“ (hnwz) tvoří stejný hebrejský kořen. Nevěstka je doslova „smilnice“. Na první pohled příběh o zvědech v Jerichu začíná velmi podobně jako příběh o smilstvu Izraelců s pohankami v Šitímu. Vůbec to nevypadá dobře. Čtenář, který zná knihy Mojžíšovi a čte poprvé knihu Jozue a začne číst ve 2. kapitole o zvědech: „Šli tedy a vstoupili do domu jedné ženy jménem Rachab, nevěstky, a tam přespali...“, takovémuto čtenáři zatrne. Tak to je průšvih. Teď se stane něco špatného. Něco podobného jako nedávno, když lid začal v Šitímu smilnit s Moábkami, jíst z jejich obětních hodů a spřáhl se s Baal-peórem.

Ale příběh o zvědech v domě nevěstky Rachab má překvapivě jiný průběh. Pohanská nevěstka nesvádí zvědy skrze smilstvo a obětní hody k modlářství. Naopak, její vyznání víry je pro zvědy důležitým svědectvím o tom, že Hospodin uvedl bázeň z Izraelců na lid země, tedy že Hospodin slíbil to, co řekl Mojžíšovi: „Dnešním dnem začínám nahánět strach a bázeň z tebe národům pod celým nebem. Až o tobě uslyší zprávu, budou se před tebou třást a chvět úzkostí.“ (Dt 2,25). Zvědům stačí slyšet jen to, co jim řekla Rachab. Víc nepotřebují vědět. Vrací se k Jozuovi a oznámí mu: „Hospodin nám dal celou zemi do rukou. Všichni obyvatelé země propadli před námi zmatku.“ (Joz 2,24).

Jestliže je příběh o odpadnutí Izraelců k Baal-peórovi varovným příkladem, který má zdůraznit, jak je potřeba distancovat se od okolních národů, dát si na ně pozor, nemít s nimi nic společné, protože představují nebezpečí svodu k modlářství, je naopak příběh o nevěstce Rachab jakýmsi proti-příkladem, který vypovídá o tom, že právě tam, kde bychom očekávali nebezpečí svodu, můžeme najít velmi silné svědectví víry.

Postoj Rachab a její jednání vůči Izraelcům představuje protiklad k postoji a k jednání Moábek. Nejen, že je skrze jídlo a sex nesváděla k modlářství, ona jim naopak prokázala milosrdenství tím, že je ukryla a nevydala vojákům, vyznala před nimi svoji víru v Hospodina jako jediného Boha a očekávala na oplátku milosrdenství od nich, až Izraelci obsadí Jericho (v. 12).

Rachab se tak stala součástí Izraelského národa. Podle biblických rodokmenů víme, že se stala matkou Boáza, který si vzal Moábku Rút a byla tak praprababičkou krále Davida a tím i jednou z pramatek mesiáše. Její jméno nacházíme v rodokmenu Ježíše Krista (Mt 1,5). To, že si její syn Boáz vzal zbožnou Moábku Rút, můžeme chápat jako další pokračování proti-příběhu k tomu, který máme v Nu 25. kap., ve kterém Moábky sváděly Izraelce k modlářství.

V rámci Bible můžeme při pozorném čtení najít pozoruhodný rozhovor, ve kterém se jednotlivé příběhy vzájemně vyvažují, doplňují, staví protikladné důrazy. Jakoby jejich autoři spolu vedli rozhovor o nějakém tématu, které chtějí představit z různých úhlů pohledu. V bibli tak nacházíme pozoruhodnou pluralitu.

Je tady příběh, který varuje, který upozorňuje na nebezpečí, které Božímu lidu hrozí od cizinců. To je příběh z 25. kapitoly 4. knihy Mojžíšovi. Moábky svádí skrze smilstvo k modlářství, pozor na ně! A pak je tady příběh, který ukazuje na požehnání, které Božímu lidu cizinci přináší. To je příběh o dvou zvědech v Jerichu, kterým pomůže pohanská smilnice a taky následný příběh o její snaše, o Moábce Rút, která se také stane pramatkou mesiáše. Pohanská nevěstka Rachab i Moábka Rút jsou hrdinky víry.

V Bibli je řečeno to příslovečné „A“, ale nacházíme tady také to příslovečné „B“. Je zde příběh i proti-příběh. Jednou je to s cizinkami tak, ale podruhé je to jinak. A oboje platí, oboje je důležité, oba příběhy máme pozorně vyslechnout a vzít si z nich poučení.

Není jen jedno univerzálně platné schéma, kterým by bylo možno vystihnout všechny situace, ve kterých jde např. o vztah k cizincům. Cizinci mohou představovat nebezpečí i požehnání. Boží lid má zkušenost obojího typu a tato zkušenost je předložena v rámci biblického vyprávění tak, aby byla vnímána ve vzájemné provázanosti. Máme slyšet nejen to jedno, ale i to druhé. Je to takový princip, který bych nazval „nejen..., ale i...“.

Mezi oběma příběhy leží určitý střed, nachází se mezi nimi určité centrum, na které je poukázáno tím, co Rachab říká o Hospodinu: „Hospodin, váš Bůh je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi“ (Joz 2,11). Může nás překvapit, odkud to ta Rachab ví? Jak k takovémuto vyznání vlastně došla? Tady se ukazuje, kde leží centrální vyznání v podstatě celého Starého zákona. Mezi 4. knihou Mojžíšovou a knihou Jozue se nachází 5. kniha Mojžíšova. A v 5. knize Mojžíšově čteme mimo jiné tato Mojžíšova slova: „Hospodin tě vyvedl svou velikou mocí z Egypta, aby před tebou vyhnal pronárody větší a zdatnější, než jsi ty, a přivedl tě do jejich země a dal ti ji do dědictví, jak tomu je dnes. Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi.“ (Dt 4,37-39).

Rachab v tom, co říká zvědům, vlastně cituje slova z 5. knihy Mojžíšovi. Souvislostí těchto slov je Mojžíšovo sdělení o tom, že Hospodin vyžene před Izraelci pronárody větší a zdatnější a Izraelce přivede do jejich země a dá jim ji do dědictví, protože Hospodin je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi. Hospodin je jediným Bohem. A koná svoji vůli jako na nebi, tak i na zemi. Rachab zvědům v Jerichu vlastně připomíná to, co jim řekl Mojžíš a posiluje je tak v důvěře, že Bůh splní své slovo. Pohanská nevěstka svým vyznáním jediného Boha posiluje víru Izraele. Posiluje i naši víru v to, že Hospodin je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi, a proto splní svá zaslíbení, která dal svému lidu. Amen.