Nu 25,1-5 (1. postní)
Milí BaS, jsme na za začátku postní doby, jejíž délka je odvozena od toho, že Ježíš se postil 40 dní na poušti. Během této doby vyhladověl a byl pokoušen. První oblast, ve které byl pokoušený, se týkala jídla. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ Ježíš však odpověděl: „Nejenom chlebem bude člověk živ...“ (Mt 4,3.4)
Ježíš svým pobytem na poušti vstoupil do situace Božího lidu Izraele, který putoval po poušti 40 let. Většina pokušení, kterými zde Izrael procházel, se také týkala právě jídla a pití (např. Ex 16,4). A patrně není bez souvislosti ani to, že vůbec první pokušení člověka v ráji se také týkalo jídla: „Žena viděla, že strom poznání dobrého a zlého má plody dobré k jídlu... Vzala tedy z jeho plodů a jedla a dala také svému muži a on též jedl.“ (Gn 3,6)
Je to pozoruhodné, že právě jídlo tak často představuje v biblických příbězích oblast, na které člověk projevil svou věrnost nebo naopak nevěrnost vůči Bohu. Jídlo je nezbytné pro život, ale zároveň různá omezení nebo pravidla v jídle mohou vyjádřit, že člověk počítá s Bohem. Jídlem a pitím při Večeři Páně dodnes vyjadřujeme to, že máme podíl na smlouvě, kterou s námi Bůh uzavřel skrze oběť svého Syna Ježíše Krista. Při Večeři Páně jíme „chléb života“ a pijeme z „kalicha spásy“.
Jídlo tvořilo součást náboženských obřadů už od pradávna. Byly to různé obětní hody, které byly založeny na tom, že část jídla se nějakým způsobem odevzdala božstvu, třeba tak, že se spálila na oltáři a další část jídla snědli lidé, kteří tak mohli prožívat společenství s tímto božstvem. Jíst společné jídlo je velmi účinný způsob jak vyjádřit to, že patříme k sobě, že vytváříme společenství mezi lidmi navzájem i společenství s božstvem.
Při čtení dopisů apoštola Pavla zjistíme, že tohle bylo jedno z problematických témat prvních křesťanů. Když je např. pozval nějaký pohan na návštěvu, museli řešit, jestli můžou jíst jídlo, které jim předloží. Kladli si otázku, jestli nebude toto jedení zakládat společenství s nějakým pohanským božstvem.
U nás evangelíků se vztah náboženství a jídla smrsknul do dění při Večeři Páně. Postní doba pro nás již neznamená nějaké omezování v jídle. Proto jsme pro postní dobu vymysleli různé alternativy, jako je např. auto-půst, tedy snaha jezdit míň autem a chovat se celkově ekologičtěji nebo máme postní sbírku pro diakonii, která vyjadřuje to, že chceme být v této době sociálně vnímavější, synodní rada poslala náměty pro naše modlitby v postní době...
Myslím, že to všechno jsou dobré motivy, které v postní době můžou prohlubovat naše vědomí závislosti na Bohu a tím i přispívat k prohloubením našeho duchovního života. Ale myslím taky, že by zároveň tyto motivy nemusely znamenat naši úplnou rezignaci na tu původní podobu postní praxe, která souvisela s jídlem. Postní doba nás zve také k uvědomělejšímu přístupu vůči jídlu a k pití. To, že máme v této oblasti dostatek, není samozřejmé a navíc, jídlo a pití může mít hluboký dosah do vztahu mezi člověkem a Bohem.
Jeden z biblických příběhů, kde je jídlo v přímé souvislosti s náboženským prožíváním, nacházíme ve 25. kapitole 4. knihy Mojžíšovi. To je ten úvodní text, ve kterém jsme četli, že: „Lid začal smilnit s Moábkami, které zvaly lid k obětním hodům svého božstva a lid jedl a klaněl se jejich božstvu. Tak se Izrael spřáhl s Baal-peórem.“ (v. 2.3). Lid se spřáhl s Baal-peorem. Nechal se zapřáhnout do Baal-peorova chomoutu. Jídlo je zde v úzkém vztahu k modlářství: „Lid jedl a klaněl se jejich božstvu.“
Žalm 106, který připomíná tuto událost, také zdůrazňuje motiv jídla: „Pak se spřáhli s Baal-peórem a jedli při obětních hodech k poctě mrtvých model.“ (Ž 106,28). Jídlem se lze spřáhnout s božstvem. V případě Izraelců to tenkrát bylo božstvo Baal-peór, které žalmista označuje jako mrtvou modlu.
Ale společným jídlem se lze spřáhnout, úzce spojit, také s živým Bohem. Společným jídlem při Večeři Páně máme podíl s Kristem, jak to píše apoštol Pavel: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře?“ (1Kor 10,16-18)
Apoštol tady dává do souvislosti to, co prožíval Izraelský lid při jedení obětí z oltáře a to, co prožíváme my jako křesťané dodnes, když přijímáme kalich a chleba. Jde o společenství skrze jídlo a pití, které není jen mezilidským společenstvím, ale i společenstvím s Bohem.
Proto Hospodin vzplanul proti Izraeli hněvem, když se podílel na obětním hodu Baal-peóra. Znamenalo to, že tito Izraelci přijali Baal-peóra za svého boha. Ovšem, proč to vlastně udělali? Přišla lákavá nabídka, která měla dvojí podobu a sice sexu a jídla: „Lid začal smilnit s Moábkami, zvaly totiž lid k obětním hodům svého božstva...“ Prvotním impulzem nebylo přímo modlářství, nebyl to zájem Izraelců na uctívání nějakého jiného božstva. Ne, začalo to smilstvem a podílem na obětních hodech. Klanění se Baal-peórovi bylo pak jejich následným krokem.
Tento příběh vypovídá mimo jiné o tom, že naše tělesné prožívání je s tím duchovním propojené víc, než se nám to běžně může jevit. Myslím, že tohle nám chce připomenout také postní doba. Chce nám připomenout, že náš duchovní život se neodehrává jenom jednu hodinu týdně při bohoslužbách. Náš život má být Bohu vystaven trvale.
Myslím, že takto můžeme rozumět i tomu, co se má podle Hospodina stát s představiteli lidu. Mají být pověšeni na slunci. Ekumenický překlad, který mluví o „zpřerážení údů na slunci“ je patrně inspirovaný lámáním v kole, které bylo praktikováno jako krutý způsob popravy až někdy v pozdějších dobách.
V našem textu je důležitá ta zmínka o slunci. Slunce představovalo pro starověké Izraelce aspekt Boží spravedlnosti. Nejzřetelněji to formuluje prorok Malachiáš: „Vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti.“ (Mal 3,20). V pozadí je představa, že slunce, které osvěcuje celý svět, vynáší na světlo všechno dobré i zlé a nic se před ním neskryje. Proto je i součástí kněžského požehnání to, že „Hospodin rozjasňuje nad tebou svoji tvář a je ti milostiv“. To znamená, že Hospodin nad tebou září jako slunce, čímž tě vystavuje svému soudu, který pro tebe ovšem dopadne dobře díky Božímu milosrdenství: „Je ti milostiv“. Ale ten, kdo se chce před Boží tváří ukrýt, kdo se chce vyhnout této konfrontaci, tak jí bude v posledku vystaven v rámci Božího soudu nedobrovolně.
V bibli je několik příběhů, ve kterých nastává zlom v okamžiku, kdy vzejde jitřenka. Kdy se rozjasní, kdy je temnota přemožena světlem. To je okamžik Božího soudu. Proto mají být ti, kdo se spřáhli s Baal-peórem vystaveni na slunci, mají být vystaveni Božímu soudu.
Božímu posouzení se předkládáme proto, abychom v jeho světle zahlédli svoje životy, abychom se učili být pravdiví i vůči sobě a zároveň přijali to, že on na nás pohlíží milostivě. Když tedy při Večeři Páně jíme a pijeme, jsme spřažení s Kristem, ale zároveň se tím stavíme pod Boží soud. Apoštol Pavel píše Korintským: „Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1Kor 11,29).
V evangelickém zpěvníku máme píseň Ó slunce spravedlnosti (číslo 209), která geniálně shrnuje to, co jsem chtěl dneska v kázání říct. Pojďme ji nyní zazpívat.
—————
Kontakt
Farní sbor ČCE - ProsečČeskobratrská 120
539 44 Proseč u Skutče
Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E
č. ú. 114 321 9389/0800
farář (admin.): 607 980 711
kurátorka: 737 509 897
www.prosec.evangnet.cz