Nu 22,1-35

Nu 22,1-35

Milí bratři a sestry,

dnes pokračujeme v sérii kázání, které promýšlí příběhy Božího lidu během putování pouští. Tentokrát je ten příběh neobvyklý mimo jiné tím, že se Božího lidu dotýká svým dosahem, ale odehrává se jaksi v pozadí. Izrael není přímým aktérem děje. Božího lidu se budou týkat důsledky toho, co proběhlo mezi moábským králem Balákem a Bileámem, který byl jakýmsi mocným věstcem, nadaným velkou nadpřirozenou silou. Pronášel mocná slova požehnání i prokletí.

Ale Izrael do tohoto dění nijak nezasahuje. Možná o něm ani neví, ani netuší, co se vlastně kolem něho děje. Jsou události, které nás ovlivňují a my o nich ani nevíme. Někdo se za nás třeba přimluví, zmíní se o tom, že jsme šikovní a nám se pak podaří získat nějaké dobré místo. A ani nevíme, co všechno způsobilo to, že jsme se dostali tam, kam jsme chtěli. Ale může to být i naopak, někdo nás pomluví a my se pak můžeme divit, proč se k nám někteří lidé staví tak rezervovaně nebo přímo odmítavě.

Jsou slova, která o nás pronáší ti druzí a která pak mají vliv na to, jak se nám bude dařit, jak pochodíme. A takováto slova měl pronášet i věštec Bileám o Izraeli. Měla to být zlá slova. Slova, která způsobí, že Izrael bude prokletý, že neobstojí. Nebude moct vejít do země, kterou jim Hospodin přislíbil.

Proč ovšem král Balák chce, aby Bileám Izrael proklel? Nebylo by snad lepší a snadnější, aby Bileáma požádal o požehnání pro sebe a pro svůj vlastní lid, tedy pro Moábce? Balákovi však, zdá se, víc záleží na zkáze Izraele než na požehnání jeho vlastního lidu. Stává se tak předobrazem protivníka, který se pokouší Boží lid zničit za každou cenu. Jeho jméno - Balák - znamená „on zpustošil“, neboť hebrejský kořen b-l-q vyjadřuje právě pustošení. To je něco, co chce Balák Božímu lidu způsobit.

Tato proklínací strategie protivníků byla v tehdejší době něčím běžným. Moderní archeologie objevila několik hliněných fragmentů z 2. tisíciletí př. Kr., na kterých byly napsány kletby proti různým kanaanským městům. Bylo tedy poměrně normální, že si králové najímali slavné věštce a ti jim za úplatu vytvářeli kletby proti jejich nepřátelům.

Balák si k tomuto účelu najímá Bileáma, který je známý i z mimo-biblických nápisů, které byly objeveny v Jordánsku v roce 1967. Nejznámější je tzv. „Bileámův nápis“, zaznamenávající noční vidění proroka jménem Bileám. Na dalších dvou nápisech, které jsou dochovány jen velmi zlomkovitě, pronáší Bileám právě zničující kletby. Bileám byl patrně takový profesionální zaklínač nebo proklínač. V kraličtině je jeho jméno uváděno jako Balám, podle kterého vzniklo i starší české sloveso „balamutit“. Znáte ten výraz - balamutit nebo obalamutit? To znamená někoho oklamat, obelhat. Ovšem ten dnešní příběh naznačuje, že Bileám „obalamutil“ sám sebe. Podlehl svodu velké odměny, která mu byla přislíbena.

V českém překladu toho dnešního biblického čtení narazíme na rozpor mezi tím, že Bůh Bileámovi řekl: „Když ti muži tě přišli pozvat, jdi s nimi. Ale budeš dělat jenom to, co ti poručím.“ Bileám tedy ráno vstal, osedlal svou oslici a jel s moábskými velmoži. I vzplanul Bůh hněvem, že jede a Hospodinův posel se mu postavil do cesty jako protivník. (v. 20-22). To je zvláštní. Proč Bůh vzplanul hněvem, že jede, když mu před tím výslovně řekl, aby s těmi muži jel? Problém může být v tom, jak s nimi Bileám jel.

Hebrejština má dva různé termíny pro výraz „s nimi“, které jsou zde použity v první a ve druhé Boží odpovědi Bileámovi. Když k Bileámovi přišli první vyslanci od krále Baláka, Bůh mu říká: „Nepůjdeš s nimi“ (v. 12). V této Boží odpovědi je pro výraz „s nimi“ použito hebrejské slovo IMMAHEM. Když Bůh podruhé říká: „Jdi s nimi“ (v. 20), je tam použitý výraz ITTAM. Tato dvě slova mají odlišný význam. IMMAHEM v první odpovědi znamená: „Nechoď s nimi mentálně, nechoď podle jejich plánů.“ ITTAM ve druhé odpovědi znamená: „Jdi s nimi fyzicky, ale ne mentálně, neztotožňuj se s jejich záměry a cíli. Můžeš jít jen pod podmínkou, že budeš dělat pouze to, co ti já poručím.“

Bůh pak vzplanul hněvem, protože Bileám jel s velmoži nejen fyzicky, v tom smyslu ITTAM, ale jel s nimi i mentálně v tom smyslu IMMAHEM (IM SAREJ - „s velmoži“ v. 21). Jinými slovy, Bileám se ztotožnil s jejich úmyslem proklít Izrael a s tímto úmyslem se nimi i vydal na cestu. Boží podmínku, pod kterou mu Bůh dovolil, aby s nimi jel, ve svém nitru ignoroval a domníval se, že může tu Balákovu zakázku nějak naplnit. Bůh ovšem vzplanul hněvem, že jede, protože Bůh vidí do srdce člověka, vidí jeho rozpolcenost, vidí jeho touhu po velké odměně, kterou měl Bileám od krále Baláka přislíbenou. A proto se mu Hospodinův posel třikrát staví do cesty a přichází ta zápletka s jeho oslicí, která nakonec promluví lidskou řečí.

Bileám je pro nás určitým varováním. Měl od krále Baláka slíbenou velkou odměnu a ta patrně určovala jeho smýšlení o tom, co mu Bůh říká. První delegace k Bileámovi dorazila „s odměnou za věštbu v rukou“ (v. 7). Bylo to něco, co nesli v rukách a Bileám to odmítl. Ale druhá delegace už nabízí, že Bileám dostane od krále Baláka všechno, oč si řekne (v. 17). A proto s nimi Bileám jede rád. Má slíbenou velkou odměnu. Pod vlivem této odměny se ztotožní s jejich záměrem proklít Izrael a Boží podmínku, že bude říkat jen to, co mu Bůh přikáže, tu už nějak obejde.

Proto je Bileám v pozdější biblické literatuře vylíčen jako ten, kdo se nechal svést úplatkem (Ju 11), jako ten, komu se zalíbila mzda za nepravost (2Pt 2,15). Podlehl dojmu, že s Božím slovem se dá kšeftovat. Nechal se obalamutit velikostí slíbené odměny. Proto, když potom spatří Hospodinova posla, který se mu staví do cesty, tak vyznává: „Zhřešil jsem...“ (v. 34). Uvědomuje si svůj hřích a vyznává to. A Hospodinův posel mu znovu opakuje tu podmínku jeho cesty: „Nebudeš mluvit nic, než co já budu mluvit k tobě.“ (v. 35) A tak Bileám nakonec říká pravý opak toho, co chce král Balák slyšet a přijde tak o svou velkou odměnu.

Uvědomuju si na tom, jak někdy může být těžké mluvit to, co si přeje Bůh a naopak neříkat to, co si přejí slyšet lidé. Jak se to někdy nevyplácí, protože mluvit to, co chce Bůh, není pro mnohé lidi žádoucí. Jak může být těžké neztotožnit se s nějakým lákavým záměrem, který skýtá velkou odměnu a přitom je v rozporu s Boží vůlí. Jak může být nesnadné udržet si vnitřní odstup od poptávky, se kterou lidé přichází a být svobodný pro to, co říká Bůh.

Bůh dal Bileámovi lekci pokory skrze jeho oslici, která se ukázala být k Božím podnětům vnímavější než tento náboženský expert. Účelem toho zázraku s promluvením oslice patrně bylo, aby si Bileám uvědomil, že i běžné lidské funkce, jako je např. řeč, jsou pod Boží kontrolou. Jestliže může i zvíře na Boží pokyn rozumě mluvit, pak jistě může být i Bileám přinucen říci to, co chce Bůh, anebo být naopak umlčen, pokud se bude Boží vůli vzpírat.

Bileám měl pochopil, že stejně jako mohla mluvit oslice, protože to Hospodin dopustil, tak i on může prorokovat jen proto, aby řekl to, co mu Bůh přikazuje. Bileám tedy nakonec Izraeli opakovaně a nedobrovolně žehnal. Bůh tak obrací zamýšlené zlořečení proti svému lidu v jeho požehnání. Nenechá pronést slovo, které by mohlo na jeho lid nějak negativně působit. Můžeme za tím vidět Boží ochranu, kterou svému lidu poskytuje.

A smíme věřit, že Bůh chce, abychom i my byli jeho požehnaným lidem. V 5. knize Mojžíšově je tento příběh shrnutý těmito slovy: „Moáb najal proti tobě Bileáma, syna Beórova, z Petóru v Aramském Dvojříčí, aby ti zlořečil. Ale Hospodin, tvůj Bůh, nechtěl Bileáma slyšet. Proto zvrátil Hospodin, tvůj Bůh, zlořečení tobě v požehnání, neboť Hospodin, tvůj Bůh, tě miloval.“ Amen. (Dt 23,5-6)