18.12.2018 23:02

Nu 21,4-9

Nu 21,4-9

Milí bratři a sestry,

tento biblický příběh není zrovna typický pro adventní dobu, ale přesto se domnívám, že nám má k našemu duchovnímu očekávání co říct. Důležitým motivem tohoto příběhu je netrpělivost Božího lidu. Izraelci při svém putování pouští do zaslíbené země museli obcházet edómskou zemi, protože Edómci je nenechali projít přes své území (viz Nu 20,14-21). Pro Izraelce to byla velká oklika. Četli jsme, že táhli cestou k Rákosovému moři, to znamená, že se vlastně museli vracet velký kus cesty zpátky.

Představte si, že máte za sebou dlouhý výšlap, už jste unavení, blížíte se k domovu a najednou zjistíte, že nemůžete projít nejkratší cestou a musíte se velký kus vracet a jít oklikou. Kdyby se nám to stalo na nějakém výšlapu s našimi dětmi, dovedu si představit, co by říkaly.  

Čteme, že „lid propadl na té cestě malomyslnosti“ (v. 4). Dalo by se to taky přeložit tak, že „lid propadl netrpělivosti“. Doslova „byla krátká duše lidu kvůli té cestě“. Krátká duše znamená, že už se do ní nevejde další komplikace, které je duše vystavena. Lidé jsou frustrovaní, zklamaní, bez nadšení a bez odvahy. Možná u nich převážil dojem, že Bůh jim dostatečně nepomáhá. Měli už dost toho putování. Duše lidu byla krátká, ale jejich řeči byly dlouhé a tvrdé.

Podsouvali Bohu a Mojžíšovi zlé úmysly. Konkrétně to, že je Bůh s Mojžíšem vyvedli z Egypta, aby je na poušti umořili. Opět si také stěžují na nedostatek jídla a pití. A jejich duše si hnusí tu nuznou stravu, kterou na poušti měli. Komentátoři se shodují v tom, že tímto označením mají lidé na mysli manu, kterou je Bůh po cestě zaopatřoval. Ale komu by chutnalo jíst pořád to stejné? Čtyřicet let každý den mana! I kdyby chutnala sebelíp, časem se přece i to nejlepší jídlo zprotiví, když ho jíte pořád.

Na tento text by se dalo kázat tak, že bych zdůraznil neoprávněnost těch řečí, které lid tehdy vedl. Řečí, které byly jedovaté, jako ti hadi, kteří pak lid štípali. Dala by se zdůraznit nevděčnost lidu. Bůh jim dával každý den manu, ale oni si toho nevážili. Dala by se zdůraznit také jejich netrpělivost a zlé úmysly, které podsouvali Bohu a Mojžíšovi. Jistě nebyla pravda, že je vyvedli proto, aby je na poušti umořili. Dalo by se mluvit také o tom, jak si lidé zhnusili dobrý Boží dar. Potom by se Boží reakce na takováto slova jevila jako pochopitelná. Jako trest, který si lid zasloužil. Bůh poslal na lid ohnivé hady, kteří je štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo.

Ale neměli bychom se na druhou stranu taky snažit pochopit, proč vlastně došlo k tomu, že lid vedl takovéto řeči? V textu je přesně uvedeno, proč se to stalo. Duše lidu byla krátká doslova „kvůli té cestě“ (v. 4). Kvůli té dlouhé oklice, kvůli tomu, že jim Edómci nedovolili projít přes své území a Izraelci ho museli zdlouhavě obcházet. Stručně řečeno - cesta byla dlouhá, ale duše lidu byla krátká. Ta zdlouhavá cesta se jakoby nevešla do jejich duše, nepobrali to. Bylo toho na ně už prostě moc.

Nemáme i my občas pocit, že je toho na nás už moc? Nepropadáme tomu, že si stěžujeme, že jsme nespokojení, nevděční, nevidíme to dobré, co dostáváme, vidíme jenom ty problémy. Myslím, že malomyslnosti a netrpělivosti lidu, kterému se vzdaloval cíl jejich cesty, můžeme dobře rozumět. V rozmrzelosti pak vypouští jedovaté řeči.

Říkal jsem si, proč je Bůh tedy nepotrestal např. tím, že by jim přestala padat mana. Když uvaříme dobré jídlo a děti ho nechtějí jíst a jsou protivné, tak je necháme o hladu. Řekneme: „Nic jiného nedostaneš a ještě rád to sníš, až budeš mít hlad.“ Ale Bůh je potrestá tím, že na ně pošle ohnivé hady. Někteří vykladači tomu rozumí tak, že to byli jedovatí hadi, jejichž uštknutí způsobovalo velkou horečku nebo nějaký intenzivní zápal. Ale proč zrovna tento trest?

Hebrejský text uvádí tyto hady s určitým členem. Hospodin poslal na lid „ty ohnivé hady“. Určitý člen vyjadřuje, že jde o něco již známého, o něco, s čím jsme se už v textu setkali, už o nich byla před tím řeč. Co je to tedy za hady? Jsou tito hadi ztělesněním těch jedovatých řečí lidu? Jsou ztělesněním těch zlých úmyslů, který lid připisoval Bohu a Mojžíšovi?

 

Domnívám se, že ano. V žalmu 104 se podobně píše o svévolnících: „Jazyky si ostří jako hadi, za rty mají jed jak zmije.“ (Ž 140,4). Frustrovaný lid vypouští slova, která dokážou uštknout jako jedovatý had. Had je zároveň podle biblické tradice prvním tvorem, který promlouval smrtonosná slova. Vzpomeňme si na hada v ráji, který tím, co říká, nabádá člověka ke zlému a přivodí mu tak pád do smrti. Had představuje zákeřná slova vedoucí ke smrti.

V tom můžeme spatřovat varovaní tohoto příběhu. Když se nám zdá, že už je toho na nás moc, když už nejsme schopni pobrat všechny těžkosti a nepříjemnosti, kterým jsme dlouhodobě vystaveni, když jsme znechuceni tím, co každý den prožíváme, mohou se naše slova proměnit v jedovaté hady. To neznamená, že by si člověk nemohl postěžovat. Povzdechnout si a zanaříkat. To v žádném případě, vždyť žalmy jsou plné nářků a bědování.

Ale problémem je patrně v tom, že lid připisuje Bohu a Mojžíšovi zlé úmysly. A znechutí si to, co jim Bůh dává jako pokrm na cestu. Izrael díky maně přežil na poušti čtyřicet let. Rabínská tradice dokonce přirovnává manu k mateřskému mléku a říká, že tak, jako mateřské mléko chutná pokaždé jinak, podle toho, co jedla kojící matka, tak také mana chutnala různým způsobem. Možná chutnala podle toho, jakými řečmi „krmil“ Izrael svého Boha.

Lidské putování je někdy náročné a vyčerpávající. A není snadné mít vždycky dost vytrvalosti pro všechny komplikace, kterými musíme procházet. Co to s námi udělá? Co to udělá s našimi slovy? S naším postojem vůči Bohu a vůči tomu, co nám dává?

Bůh vystaví lid neblahým důsledkům jejich slov. A lidé si uvědomí svůj hřích. Vyznávají ho a chtějí, aby se za ně Mojžíš modlil. Ten Mojžíš, proti kterému před tím mluvili. Kterého obviňovali z toho, že je vyvedl na poušť, aby je tam umořil. Mojžíš měl důvod být na lid pořádně naštvaný, měl důvod být uražený. Planout hněvem, tak jak to uměl. Ale on se za lid modlil. Rabíni z toho vyvodili, že člověk nemá odříct přímluvnou modlitbu nikomu, kdo ho o to prosí. A Ježíš říká: „Modlete se za ty, kdo vás pronásledují...“ (Mt 5,44).

Bůh Mojžíše vyslyšel a ukázal mu řešení. Tím řešením je pohled těch, kteří byli uštknuti, na bronzového hada, kterého měl Mojžíš udělat. Proč nestačila samotná přímluvná modlitba k tomu, aby byl lid zachráněn od ohnivých hadů?

Měděný had je patrně prostředkem k obrácení lidu. Odhaluje jejich provinění. Znázorňuje jejich jedovaté řeči. Mají se na něj podívat, aby se konfrontovali se svým hříchem. Ovšem takovým způsobem, který nepovede k jejich smrti, ale naopak k jejich uzdravení a záchraně. Uštknutí ohnivého hada představuje smrtonosnou konfrontaci s jejich hříchem, pohled na měděného hada naopak představuje konfrontaci zchraňující.  

Jde o to, setkat se s vlastním hříchem tak, aby si ho člověk uvědomil a uzdravil se z něho. Proto nestačil nějaký povrchní pohled na měděného hada, ale pohled orientující. Pohled, který vyvolává přemýšlení a směřování lidského života. Sloveso „pohlédnout“ (hif. n-b-t), které je zde použité, znamená pohled, který určuje jednání toho, kdo se dívá. Znamená to mít něco na zřeteli. Pěkně to vystihuje žalm 34, kde je toto sloveso také použito: „Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal. Kdo na něho budou hledět, rozzáří se, rdít se nemusejí.“ (Ž 34,5-6)

Hospodine, dopřej i nám pohled na to, co nás duchovně zabijí, abychom si to uvědomili a hleděli k tobě, který nám dáváš život věčný. Amen.

 

 

—————

Zpět


Kontakt

Farní sbor ČCE - Proseč

Proseč 120
539 44 Proseč u Skutče

Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E


468 000 207
farář: 608 054 457
kurátorka: 737 509 897



TENTO TÝDEN

20. 1. Nedělní bohoslužba 9.00
21. po Nábožko pro mladší děti (Jarošov) 15.15
22. út. Nábožko pro starší děti (fara) 15.00; Biblická 17,30 (fara)
25. pá Setkání konfirmandů (Krouna) 16.15
27. 1. Nedělní bohoslužba 9.00