Nu 20,1-13

Nu 20,1-13

Milí bratři a sestry,

nedávno začal první měsíc roku 2019, proto jsem se rozhodl kázat na biblický příběh, který se také odehrál v prvním měsíci. „Celá pospolitost Izraelců dorazila v prvním měsíci na poušť Sin. Lid se usadil v Kádeši.“

A zde se stalo něco velmi zvláštního. Něco, co způsobilo, že ani Mojžíš a Áron nemohli vejít do zaslíbené země. Neuvedou tam Izraelský lid, se kterým už téměř 40 let putovali po poušti. Otázkou je, co vlastně bylo v tomto příběhu na Mojžíšově chování nesprávné? Co bylo tak špatné, že kvůli tomu nemohl uvést lid přes Jordán do země, kterou jim Hospodin dal?

Doba putování se už pomalu chýlí ke konci, Izraelci brzy začnou obsazovat zaslíbenou zemi, ale některé události se stále opakují. Mezi ně patří i stížnosti lidu kvůli nedostatku jídla a pití. A to se stane také v Kádeši. Lidé nemají vodu a vyčítají to Mojžíšovi a Áronovi. Oba vůdci se odebrali ke stanu setkávání a klaněli se tam Hospodinu. A Hospodin jim sdělil, aby Mojžíš vzal hůl, aby svolali celé shromáždění Izraele a promluvili ke skále a tak ze skály vyvedou vodu.

Jedna z možností, co následně udělal Mojžíš špatně, je to, že se rozčílil, že lidem v hněvu vynadal, nazval je „odbojníky“, nebo „rebely“, „reptáky“, „vzpurníky“, „svárlivci“ - tak nějak by se to dalo přeložit. Ale oni jimi skutečně byli. Opakovaně Mojžíše obviňovali z něčeho, za co nemohl. To přece nebyl jeho nápad, vést lidi do pouště, kde není jídlo ani voda. A navíc vždycky jim vyprosil od Boha pomoc. Ale ta situace se opakovala už poněkolikáté.

Ano, Mojžíš se asi opravdu rozčílil a místo toho, aby ke skále promluvil, tak do ní dvakrát udeřil holí. Tou holí, kterou mu Hospodin přikázal vzít sebou. Proč ji ovšem měl vůbec brát, když ji neměl nijak použít? Dokonce text zdůrazňuje: „Mojžíš tedy vzal hůl, která byla před Hospodinem, jak mu přikázal.“ (v. 9). Mojžíš to až do tohoto okamžiku udělal přesně tak, jak mu Hospodin přikázal.

Vy, kdo dobře znáte bibli, tak víte, že tento příběh má svoji obdobu v tom, co se stalo na počátku jejich putování. V Ex 17. kap. je popsaná podobná situace. V Refidimu lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Mojžíš úpěl k Hospodinu a Hospodin mu řekl: „Vyjdi před lid... vezmi hůl... udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ (Ex 17,1-6). Mojžíš to tak udělal a bylo to tak v pořádku.

Teď to takto udělal znovu a něco je špatně. I když voda ze skály vytryskla. Fungovalo to. Hospodin však Mojžíšovi a Áronovi řekl: „Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám.“ (v. 12). Jak se tedy projevilo to, že Mojžíš a Áron Hospodinu neuvěřili? Jedna z možných odpovědí by byla, že spoléhali na předchozí zkušenost, kdy voda ze skály vytryskla po té, co Mojžíš do skály udeřil holí. A protože to tak kdysi fungovalo, tak to tak uděl znovu. Tentokrát měl ke skále promluvit, ale zdálo se mu to být jaksi málo. Nevěřil, že by to mohlo stačit. Nestačí slova, je potřeba i mocný čin, mocný úder, pro jistotu dvojitý. Pak to bude zase fungovat.

Byl tohle projev Mojžíšovi a Áronovi nedůvěry vůči Hospodinu? Máme tomu takto rozumět? Jiný výklad této události, který je v žalmu 106, říká: „U Meribských vod ho rozlítili, kvůli nim zle pochodil i Mojžíš, neboť se vzepřeli jeho duchu, jeho rty pronesly nerozvážnost.“ (Ž 106,32.33). Žalmista vidí problém v tom, co tehdy Mojžíš řekl, ne v tom, co udělal. „Jeho rty pronesly nerozváženost.“ Mojžíš řekl něco, co neměl. V celém příběhu přitom Mojžíš řekl jen jednu větu: „Poslyšte, odbojníci, to vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ (v. 10).

Byla ta nerozvážnost v tom, že vyvedení vody ze skály připsal sobě a Áronovi? My vám máme z tohoto skaliska vyvést vodu? Tedy ne Hospodin, ale my! Staví se tím Mojžíš na Hospodinovo místo? A když potom po jeho úderech do skály skutečně vytryskla voda, lid se mohl domnívat, že to způsobil Mojžíš. Zatemnil tedy Mojžíš svými slovy Boží moc?

To, že Mojžíš a Áron Hospodinu nevěřili lze také přeložit tak, že nezpůsobili důvěru v něj. Ne, že by oni sami Hospodinu nedůvěřovali, ale nepředali tuto důvěru Izraelskému lidu. Nedosvědčili Hospodinovu svatost před syny Izraele. Vzbudili zdání, že mohu sami zaopatřit lid vodou, že to je jejich zásluha a nikoli Hospodinovo dílo. Myslím, že i takto lze rozumět tomu, co se tam tehdy stalo.

Zmiňovaný citát ze žalmu 106 ovšem naznačuje, že se tak stalo kvůli lidu. „Kvůli nim zle pochodil i Mojžíš.“ Lid dohnal svým opakovaným vzpouzením Mojžíše k reakci, která nebyla správná. Ale proč právě teď? Předtím vždycky dokázal Mojžíš zareagovat správně. V podobné situaci se ocitl už několikrát. Když Izraelci přešli Rákosové moře, putovali tři dny bez vody. Pak vodu našli, ale byla hořká, nedala se pít a tak proti Mojžíšovi reptali (Ex 15,24). Hospodin pak Mojžíšovi ukázal, jak vodu učinit pitnou.

Za nedlouho poté, v Refidim, nastal stejný problém. Byli opět bez vody, lid reptá proti Mojžíšovi a Mojžíš Bohu říká: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mně neukamenují!“ (Ex 17,4). Hospodin Mojžíšovi řekl, co má udělat a voda vytryskla ze skály. Těch sporů a obvinění od Izraelců zažil Mojžíš během putování daleko víc a vždycky to nějak ustál. Proč to bylo tentokrát jinak?

Myslím, že odpověď můžeme najít na začátku tohoto příběhu: „Celá pospolitost Izraelců dorazila v prvním měsíci na poušť Sin. Lid se usadil v Kádeši. Tam zemřela Mirjam a byla tam i pochována.“ (v. 1). Myslím, že můžeme vidět vztah mezi smrtí Mojžíšovi starší sestry Mirjam a událostmi, které pak následovaly. Bylo to poprvé, kdy musel Mojžíš stát tváří v tvář nespokojenému davu a neměl na blízku Mirjam. Byla to jeho starší sestra. Sledovala ho od chvíle, kdy ho matka vložila do košíku a položila na hladinu Nilu. Byla natolik kurážná, že promluvila s faraonovou dcerou a zařídila, aby Mojžíše kojila jeho vlastní matka. Bez Mirjam by Mojžíš vyrůstal a nevěděl by, kdo je a k jakému národu patří. Byla od počátku jeho oporou.

I ti, kdo velí, ti, kdo jsou vůdci, potřebují oporu. Pročteme-li dřívější scény, v nichž Mirjam vystupovala, můžeme usoudit, že mu namnoze byla oporou, kterou potřeboval. Oporou, bez níž další krizi, kterou vyvolala nespokojenost lidu, nezvládl. Podlehl tlaku, kterému ho vystavil jeho vlastní lid.

Potřebujeme blízké lidi k tomu, abychom obstáli ve víře, která prochází mnoha různými zkouškami, mnoha tlaky z různých stran a největšími někdy ze strany vlastního lidu.

Bůh prokazuje svoji svatost, dává vodu navzdory lidským selháním. A Mojžíš sice nevešel do země zaslíbené, ale vešel rovnou do nebe. Bůh si pro něj připravil něco lepšího, než sám Mojžíš tušil. Spolu s Elijášem se zjevil Ježíšovi na hoře proměnění a mluvili s ním o jeho cestě. Doslova o jeho exodu, který měl dokonat v Jeruzalémě (L 9,31). Mojžíš, který kvůli svému lidu nevešel do země zaslíbené, povzbuzuje Ježíše, aby měl sílu jít cestou, na které ho jeho vlastní lid vydá k ukřižování. Bůh si Mojžíše i nadále používá. Ale to nic nemění na tom, že tenkrát v Kádeši mu asi jeho sestra hodně chyběla. Amen.