Novoroční přání - za Milanem Balabánem (+ 4. 1. 2019)

Venku sněží, před chvílí jsem se doklouzal z Přelouče, kde jsem vymrzl na pohřbu. Pohřby jsou zvláštní věc, plné emocí, vzpomínek, setkání. Potkal jsem spoustu lidí, které jsem dlouho neviděl. Všechny nás spojoval Milan Balabán. Je to jeden z neznámých hrdinů nedávné doby, nesmírně aktivní člověk, originální myslitel, religionista, teolog, básník. Byl to jeden z mála lidí, který mě v mém životě opravdu ovlivnil. Člověk, který si dokázal udržet osobní svobodu, morální integritu, stál za svými názory, ale zároveň byl nesmírně tolerantní a chápavý.

Narodil se 3. září 1929 na Volyni v dnešní Ukrajině, v roce 1939 přijel s rodinou na návštěvu do Uherského Hradiště, kde je zastihla okupace. V padesátých letech prošel pracovním táborem Pomocných technických praporů, vystudoval evangelickou bohosloveckou fakultu, stal se farářem. Byl jedním ze spoluautorů moderního ekumenického překladu Bible. Již v padesátých letech se spolupodílel na vzniku Nové orientace, což byl teologický proud vyzývající k reformám uvnitř 4írkve Českobratrské evangelické, který se zároveň aktivně vyjadřoval k poměrům v tehdejším Československu, jakási charta před Chartou. V roce 1963 Nová orientace uspořádala podpisovou akci, díky níž se podařilo zabránit záměru komunistů zavést zákonnnou povinnost vychovávat děti pouze ateisticky, s možností odebrat děti těm, kdo by tak nečinili. Díky svým aktivitám ztratil Milan Balabán v roce 1974 státní souhlas (nesměl být dále farářem), později se stal jedním z prvních signatářů Charty 77.  Od ztráty státního souhlasu pracoval různě – myl nádobí ve vinárně, myl okna …, ale nejvíc mluvil o čištění kanálů u Pražských kanalizací. Tady pracoval nejdéle, naučil se tu pít pivo a svým kolegům dělal přednášky o Masarykovi, Havlíčkovi, Rádlovi… Dovedl tu k dokonalosti svou schopnost mluvit srozumitelně, ale nezjednodušovat. Od roku 1978 začal přednášet na různých bytových seminářích, jeho knihy vycházely samizdatem. Povedl se mu husarský kousek, kdy získal podporu Univerzity of Cambridge, která umožnila jeho studentům dálkové studium, zkoušky probíhaly tajně v Praze za účasti supervizorů z Cambridge. V devadesátých letech se Milan Balabán stal profesorem na Karlově univerzitě. Roku 2002 ho Václav Havel vyznamenal státním vyznamenáním za zásluhy. Zemřel 4. ledna 2019.

Dospíval jsem v osmdesátých letech a dusivá atmosféra těch let mě přivedla k svobodnému prostředí tzv „druhé kultury“. Byl to svět polooficiálních a undergroundových kapel, výstav, divadel, svět věčné kontroly občanských průkazů, obušků, utíkání před policií. Po vojně, koncem osmdesátých let, jsem se dostal na bytové semináře a na dvou z nich se podílel i Milan Balabán. Jeden byl orientován spíše filosoficky, tady se střídal s Milanem Machovcem a Ladislavem Hejdánkem. Druhý seminář byl teologický. Dokázal přednášet velmi vtipně, miloval jazyk, hrál si slovy, občas vytvářel nová. Byl otevřený, programově bořil dogmata, podněcoval myšlení svých posluchačů. Poznal jsem ho dobře i osobně, měli jsme společné přátele, posedávali v kavárně, diskutovali – pražská kavárna konce osmdesátých a počátku devadesátých let. 

V jedné své knize psal o otroctví: „Skoro se zdá, že otroctví je samozřejmější stav než svoboda“ a o kus dál: „ Skutečné otroctví přijímá člověk vposledu dobrovolně, jde o jakousi smlouvu mezi otrokem a pánem. A je to jistota.“ Balabánovský postoj, ochota vyjít do nejistoty, je nesamozřejmostí i dnes. Jeho schopnost udržet si osobní svobodu, aktivní přístup k životu, umění mluvit srozumitelně, nepovyšovat se svými znalostmi, jeho otevřenost, tolerance, věčná zvědavost jsou pro mě pořád výzvou.   

V současném barevném, ale nejednoznačném světě je otevřenost, hledání a tolerance postojem důležitým pro každého z nás. Schopnost udržet si svobodu a poznání toho, co nás chce „zotročit“,  je v dnešní době v některých ohledech obtížnější než dříve. Přeji nám všem, aby se nám přesto dařilo nežít v jistotě otroctví.

Ladislav Kejha