23.01.2014 01:13

Ne každý, kdo mi říká „Pane“ / Lukáš Klíma

 

V Bibli se lze setkat s celou teologií Božího jména. Je tomu tak, neboť Hospodinovo jméno představuje mnohem víc než jen jeho pojmenování – označení. Hospodinovo jméno reprezentuje jeho „zjevenost v jeho působení vůči Izraeli a světu.“ (Otto Kaiser: Der Gott des Alten Testaments, 1998, Teil 2, s. 67). Hospodinovo jméno v sobě koncentruje jeho přítomnost a působnost. Podle Gerharda von Rada se Hospodinovo jméno „bezprostředně podílí na svatosti Hospodina samotného, neboť je takřka duplikátem Hospodinovy bytosti… teologicky zujímá místo, na kterém se v jiných kultech nachází kultický obraz.“ (Gerhard von Rad: Theologie des Alten Testaments, 1958, Band 1, s. 184).

Jméno je obvykle v biblických textech vnímáno jako vyjádření podstatné charakteristiky jeho nositele. O Hospodinově jménu to platí neméně. Proto jsou „Hospodinovo jméno“ a „Hospodin“ namnoze zaměnitelná vyjádření, jak to dokládají poetické paralelismy biblických žalmů, viz např. Ž 54,8: „Ochotně ti budu obětovat, vzdávat chválu, Hospodine, tvému jménu, protože je dobré.“ Proto také oslava Boha je oslavou jeho jména, viz např. Ž 66,1–4: „Hlahol Bohu, celá země! Pějte žalmy k slávě jeho jména, jeho chválu šiřte chvalozpěvem. Řekněte Bohu: Jakou bázeň vzbuzují tvé činy! Pro tvoji nesmírnou moc se vtírají v tvou přízeň i tví nepřátelé. Ať se ti klaní celá země a zpívá ti žalmy, ať zpívá žalmy tvému jménu.“

Biblická teologie Božího jména dobře vynikne na pojetí jeruzalémského chrámu, který stál na místě, na kterém Hospodin „nechal spočinout svému jménu“ (Dt 12,5; 1Kr 14,21), aby „tam jeho jméno přebývalo“ (Dt 12,11n). Hospodinovo jméno přebývající v chrámu tam zastupuje přítomnost Hospodina, který přebývá v nebesích. Král Šalomoun ve své modlitbě při zasvěcení chrámu celkem osmkrát říká, aby Hospodin, který přebývá v nebesích, vyslýchal skrze chrám modlitbu svého lidu (1Kr 8,27–49). Hospodinovo jméno přítomné a uctívané v chrámu lze pojímat jako jakési vyzařování Hospodinovy osoby. S analogií mezi Hospodinem a jeho jménem se setkáváme také u proroků: „Nikdo není jako ty, Hospodine, jsi veliký a veliké je tvé jméno pro tvou bohatýrskou sílu.“ (Jr 10,6).

Z toho, že Hospodin je reprezentován svým jménem, je zřejmé, proč je ochrana Hospodinova jména natolik důležitá, že je zakotvena přímo v Desateru. Desatero jako ústřední dokument smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem chrání Hospodinovo jméno před zneužitím ve svém třetím přikázání (počítáno podle židovské, pravoslavné a reformované tradice). Domnívám se však, že tímto zneužitím, které má Desatero na mysli, není na prvním místě vyslovování Božího jména nadarmo, tedy vyslovování jména „Hospodin“ v nějakých nevhodných kontextech. Tímto způsobem promýšlel třetí přikázání např. Gerhard von Rad, který považoval za zmarnění Hospodinova jména především jeho pronášení při temných a obecně nebezpečných praktikách a při falešné přísaze (ibid, s. 185). Vycházel při tom z domněnky, že slovo „nadarmo“ může původně označovat magii. Tato domněnka se však nejeví být příliš průkazná.

O zneužití Hospodinova jména při křivé přísaze výslovně pojednává Lv 19,12: „Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha.“ Je ovšem otázkou, zda toto ustanovení vyjadřuje původní význam, který stojí v pozadí třetího přikázání, jež by potom bylo jeho poněkud obecnější podobou. Jinou možností pro porozumění toho, o čem třetí přikázání pojednává, je položit důraz na to, že v něm nejde o pouhé vyslovování Hospodinova jména, ale o jeho „nesení“.

Co to znamená „nesení Hospodinova jména nadarmo“ vynikne, když uvážíme, že Hospodin spojil zjevenost a svatost svého jména ve světě obzvláště se svým izraelským lidem. Hospodin při požehnání klade své jméno na Izraelce (Num 6,27), a proto je Hospodinovo jméno jeho vyznavači neseno v celkovém způsobu jejich životů, a proto také může být neseno nadarmo, tedy znesvěcováno a znevažováno, což se v dějinách Izraele skutečně také stalo, jak to vyjadřuje prorok Ezechiel: „Opět posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi pronárody, jméno, které jste vy uprostřed nich znesvětili. I poznají pronárody, že já jsem Hospodin, je výrok Panovníka Hospodina, až na vás ukážu před jejich očima svou svatost.“ (Ez 36,23).

 

To, že každý Hospodinův vyznavač nese Hospodinovo jméno, lze chápat tak, že Hospodinovo jméno je trvalou součástí života Božího lidu i každého jeho příslušníka. A toto nesení Hospodinova jména tedy nesmí být zmarněno nepatřičným jednáním jeho vyznavačů, např. modlářstvím a neposlušností Hospodina. Tímto směrem ukazuje další výrok proroka Ezechiela: „Vy tedy, dome izraelský, slyšte. Toto praví Panovník Hospodin: Jděte a služte si každý svým hnusným modlám i nadále, nechcete-li poslouchat mne, ale neznesvěcujte už mé svaté jméno svými dary a svými hnusnými modlami.“ (Ez 20,39). Jednoduše řečeno, dělejte si, co chcete a služte si modlám, ale nehlaste se už k mému jménu.

Hospodin si učinil jméno vykoupením svého lidu. Učinil si jméno tím, že se stal Bohem Izraele: „Kdo je jako tvůj lid, jako Izrael, jediný pronárod na zemi, jejž si Bůh přišel vykoupit jako svůj lid, a tak si učinil jméno!Ať je navěky veliké tvé jméno, ať se říká: »Hospodin zástupů je Bůh nad Izraelem.« A dům tvého služebníka Davida ať je před tebou pevný.“ (2Sam 7,23.26). Lid, který se hlásí k Hospodinu, který je nazývaný jeho jménem jako „lid Hospodinův“, nese Hospodinovo jméno národům, proto je tomuto lidu uloženo, aby Hospodinovo jméno nenesl nadarmo, tedy neprezentoval svým jednáním Hospodina tak, jak jim to právě vytýká prorok Ezechiel: Ale když přišli mezi pronárody, znesvěcovali mé svaté jméno, kamkoli přišli. Říkalo se o nich: „Je to lid Hospodinův, ale z jeho země museli odejít.“ (Ez 36,20).

Novozákonní analogií k tomuto pojetí třetího přikázání by mohl být Ježíšův výrok: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21). Jedná se o stejný rozpor jako v případě izraelského lidu, který se hlásí k Hospodinu, ale Hospodinovo jméno fakticky znesvěcuje. V křesťanské verzi to znamená hlásit se k Ježíšovi jako ke svému Pánu a žít v rozporu s Boží vůlí.

V tomto evangelijním výroku by někdo mohl spatřovat Matoušovu polemiku s apoštolem Pavlem, pro kterého se ústní vyznání Ježíše jako Pána stává spasitelným: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Ř 10,9). Veřejné vyznání Ježíše svými ústy, tedy přiznání se k Ježíšovi jako ke svému Pánu, ovšem mnohdy vyžadovalo nasazení vlastního života. Proto také v evangeliích nacházíme Ježíšovo zaslíbení: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly.“ (L 12,8; par. Mt 10,32).

Matoušovo evangelium ovšem důrazně upozorňuje na rozkol, který může snadno nastat mezi tím, co člověk vyznává svými ústy a tím, co činí. Hlásit se k Ježíšovi jako ke svému Pánu (Mt 7,21), dokonce v jeho jménu (sic!) činit mocné činy (v. 22), nemusí ještě znamenat, že je člověk skutečným Ježíšovým vyznavačem, tedy že opravdu svým životem nese jeho jméno, ve které byl pokřtěn. Rozhodující je činění Boží vůle. Proto se křesťané jedním dechem modlí „posvěť se jméno tvé“ a „buď vůle tvá“, protože posvěcovat (nezmarňovat) Boží jméno znamená pro izraelský národ stejně jako pro křesťany uskutečňování Boží vůle.

 

—————

Zpět


Kontakt

Farní sbor ČCE - Proseč

Proseč 120
539 44 Proseč u Skutče

Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E


468 000 207
farář: 608 054 457
kurátorka: 737 509 897



TENTO TÝDEN

12. 8. Nedělní bohoslužba 9.00
13. - 27. 8. V naléhavých případech zastupuje br. J. Tengler z Poličky
19. 8. Nedělní bohoslužba 9.00