Mt 25,31-46

Milé sestry, milí bratři, 

poslední neděli v církevním roce nasloucháme Ježíšovým slovům, která tvoří závěr jeho řeči o posledních událostech. V Matoušově evangeliu je zapsaná ve 25. kapitole a dozvídáme se z ní o posledním soudu. Tato výjimečná pasáž evangelia prostým způsobem shrnuje podstatu křesťanské identity, která tkví v konkrétní odpovědnosti křesťanů za své bratry a sestry, zejména pak za ty, kdo jsou v tomto světě na posledním místě.

„Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy.“ (Mt 25,31–32). Ježíš o sobě mluví ve třetí osobě jako o Synu člověka (srov. Dan 7,13), tedy jako o Soudci, který přijde na konci dějin, aby nastolil Boží spravedlnost.

Jeho královská moc spočívá v uskutečnění soudu, který je měřítkem spravedlnosti pro všechny, kdo se na zemi stali obětí bezpráví, a tak byli zbaveni možnosti vést život hodný lidské důstojnosti. Tímto způsobem přivede Ježíš k naplnění to, co započal během svého putování mezi lidmi, jimž prokazoval dobro (srov. Sk 10,38). Soud je zcela nezbytný proto, aby dějiny měly smysl a aby se každé naše počínání setkalo se svou objektivní pravdou před tváří Hospodina, jenž miluje právo a spravedlnost (srov. Ž 33,5).

Vyprávění o tom, jak Syn člověka „oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici“ (Mt 25,32–33), je obrazem převzatým od proroka Ezechiela (srov. Ez 34,17). Tento soud, zároveň všeobecný i osobní, nenastává, jak by se mohlo na první pohled zdát, na konci nějakého soudního procesu. Zde se předkládá pouze rozsudek, protože celý náš život je místem zcela zvláštního „procesu“. Abychom si to uvědomili, popisuje Ježíš dvojí symetrický rozhovor mezi Králem (Synem člověka) na jedné straně a těmi, kdo se nacházejí po jeho pravici a levici. Prvním, o nichž říká, že jsou „požehnaní mého Otce“ (Mt 25,34), Král daruje jako dědictví Boží království: „Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.“ (Mt 25,35–36). Protože ti na levici se takto k druhým nechovali, je jim vyhrazen zcela odlišný úděl.

Měřítkem oddělení ovcí od kozlů nejsou morální a teologické otázky, závisí to výlučně na tom, zda člověk sloužil, anebo nesloužil svým bratřím a sestrám, a také na vztazích ve společenství s těmi, které jsme se na svém putování potkali. Překvapivý je údiv těch, na které se Syn člověka obrací: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?“ (Mt 25,36–39). Syn člověka jim na to odpovídá: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40). Člověk, jemuž chybí to, co je nezbytné k důstojnému lidskému životu, zpřítomňuje Ježíše Krista, protože náš Pán se s ním chce identifikovat (srov. 2Kor 8,9). Ten, kdo slouží takto potřebnému, slouží Kristu, ať si to uvědomuje, či nikoliv.

Pro nás křesťany jsou navíc bídní lidé také zpřítomněním hříchu světa, tedy nespravedlnosti, která v tomto světě panuje. V tom, jak s nimi jednáme, se projevuje naše schopnost žít v tomto světě jako tělo Kristovo. Když vidíme někoho, kdo je v bídě, měli bychom být schopni interpretovat danou situaci jako důsledek nespravedlnosti světa, na které se i my podílíme, která je i naší odpovědností.

Posledního dne budeme všichni, tedy jak křesťané, tak nekřesťané, souzeni podle takto projevované lásky. Bude se po nás žádat vydání počtu z láskyplné služby, kterou jsme prokázali svým bratřím a sestrám, především pak těm nejpotřebnějším. A tak se na posledním soudu odhalí nejhlubší pravda o našem životě, čili to, zda náš život byl veden především v lásce, anebo především v sobectví.

Pane, uč nás sloužit tobě tak, jak si to ty sám přeješ. Dávej nám k tomu dostatek moudrosti, odvahy i lásky. Amen.