Mt 22,34-40

Mt 22,34-40

Milí bratři a sestry,

evangelijní oddíl, určený na dnešní neděli, obsahuje známá slova: „Budeš milovat Hospodina, Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ Tato slova, která Ježíš uvádí jako největší přikázání v zákoně, jsou součástí takzvaného vyznání víry Izraele, které je napsáno v 5. knize Mojžíšově. Toto vyznání začíná slovy: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (Dt 6,4) A pak to pokračuje právě těmi slovy o milování Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. V Matoušově evangeliu je tou třetí oblastí, kterou má člověk Boha milovat, místo „síly“ uvedena „mysl“, protože některé řecké překlady zde používají toto slovo.

U tohoto přikázání se nabízí otázka, jak máme milovat někoho, koho nevidíme a kdo je pro nás neuchopitelný? Např. Jan Kalvín ve svém výkladu mluví o lásce k Bohu v souvislosti se zachováváním prvních čtyřech přikázání Desatera. Milovat Hospodina, Boha svého, tedy konkrétně znamená nemít jiného Boha, kromě Hospodina, nedělat si žádné jeho obrazy, nezneužívat jeho jméno a pamatovat na den odpočinku. Tak se má podle Kalvína projevovat naše láska k Bohu. V židovském pojetí je láska k Bohu chápaná velmi podobné jako u Kalvína. To, že milovat Boha znamená dbát na jeho přikázání, lze vyvodit z výroku, který je v 5. knize Mojžíšově o několik kapitol dále: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš dbát na to, co ti svěřil, na jeho nařízení, práva a přikázání po všechny dny.“ (Dt 11,1)

V křesťanské mystice, jejíž náznaky bychom našli i u Martina Luthera, znamená milovat Boha také blažený prožitek jeho blízkosti. Láska k Bohu se projevuje radostí z toho, že Hospodin je naším Bohem, že je tady pro nás.

Když se vrátíme do souvislosti evangelijního vyprávění, čteme zde, že Ježíš slovy o milování Hospodina reaguje na otázku nějakého znalce zákona, které přikázání je v zákoně největší. Tato otázka je celkem logická. Rabíni v Ježíšově době, tedy pod římskou nadvládou, museli řešit otázku, pro které přikázání je lépe podstoupit mučednickou smrt nežli je porušit a které přikázání je naopak možné kvůli uchování života přestoupit, protože není tak závažné. Zatímco majetek. Ovšem, která to jsou, v tom také může spočívat pokušení, které v sobě zákoníkova otázka skrývá. Může za ní být skrytá snaha dostat Ježíše do konfliktu s vládnoucí mocí a pak jej obžalovat.

Ale Ježíš odpoví tak, že se na tom můžou se znalcem zákona shodnout. Největší přikázání je to o milování Boha. Ježíš k němu bezprostředně připojí i druhé přikázání, které je co do závažnosti hned za tím prvním největším. Je to přikázání o lásce k bližnímu. V Mojžíšových knihách je jen čtyřikrát řečeno: „a budeš milovat“ (v´ahavta), dvakrát v 5. knize Mojžíšově a vztahuje se k Bohu (6,5 a 11,1) a dvakrát ve 3. knize Mojžíšově a vztahuje se k člověku (19,18.34). A Ježíš tato místa spojuje, protože je v nich použitý stejný výraz - „a budeš milovat“. Na tom je mimo jiné vidět, jak Ježíš dobře znal ty knihy, kterým my dnes říkáme Starý zákon.

Mohlo by se zdát, že milovat Boha je snadné a těžké je milovat bližního, který nám může být všelijak protivný. Z pořadí výroků o milování, tedy z toho, že nejdříve jsou uvedeny výroky o milování bližního - ve 3. knize Mojžíšově - a až potom výroky o milování Boha - v 5. knize Mojžíšově, z tohoto pořadí židovská tradice vyvozuje, že láska k člověku musí předcházet lásce k Bohu. Jinak řečeno, lásku k Bohu může dosáhnout jen ten, kdo skutečně miluje bližního. V 16. století to Izák Luria, který patří k nejvlivnějším postavám židovských dějin, vyjádřil takto: „Dříve než se člověk v modlitbě obrátí k Bohu, má si umínit, že bude milovat své bližní tak, jako miluje sám sebe.“

Podle dosud zmíněných možností se láska k Bohu projevuje v lásce k bližním, v zachovávání Božích přikázání, v radování se z Boží blízkosti a z toho, že Bohu patříme. Přikázání milovat Boha uvádí tři konkrétní lidské oblasti, které se mají cele do lásky vůči Bohu zapojit. Je to celé srdce, celá duše a celá síla nebo, podle verze v Matoušově evangeliu, celá mysl.

Srdce představuje v biblické mluvě lidské sklony a snahy. Srdce je místem lidského zvažování a rozhodování. Lidské srdce ovládá sklon k dobru i sklon ke zlu. Lidským srdcem můžou zmítat různé vášně, ale v lásce vůči Bohu nemá být lidské srdce rozdělené. Do milování Boha se má zapojit celé, to znamená, že lásce k Bohu má být podřízeno vše, co se v našem srdci nachází.

Vůči lidem můžeme prožívat velmi ambivalentní vztahy, můžeme někoho milovat a zároveň vůči němu prožívat např. hněv nebo na něho být prostě naštvaní. Myslím, že to známe všichni, kdo žijeme v blízkých mezilidských vztazích. Ale ve vztahu k Bohu má být každé naše vnitřní hnutí určováno láskou.

Dále se zde mluví o milování Boha celou svou duší. To je v židovské tradici chápáno jako ochota pro lásku k Bohu obětovat i svůj život. S tímto pojetím se setkáme i na jiném místě v Matoušově evangeliu, kde Ježíš říká: „Kdo ztratí svou duši pro mne, nalezne ji.“ (Mt 10,39; 16,25). Ztráta duše znamená obětování života. Milovat celou svou duší vyjadřuje lásku až k smrti.

Třetí oblastí, která má být cele zapojena do milování Boha, je celá naše síla. Toto slovo bývá vykládáno tak, že je to veškerý vliv, který můžeme uplatnit, včetně vlivu našeho majetku. Milovat Boha celou silou znamená podřídit Bohu všechny prostředky, kterými disponujeme.

Vidíme, že toto přikázání je opravdu největší, protože zároveň může klást na člověka největší nároky. Ale na závěr bych chtěl poukázat ještě na jiný rozměr, který v sobě toto přikázání má. Lásku můžeme těžko někomu nařizovat. V původním znění není láska k Bohu formulována jako příkaz „miluj!“, ale jako konstatování, které je zaměřené do budoucna: „Budeš milovat“. Je to oznámení, které bude platit o lidském životě, který je určovaný nasloucháním Bohu. To, že budeš milovat Hospodina, Boha svého, je důsledkem slyšení. „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš je Hospodin jediný. A proto budeš milovat Hospodina, Boha svého...“ (Dt 6,4.5) To, co je zde přikázáno, není milovat Hospodina, přikázáno je: „Slyš!“. To je v rozkazovacím způsobu. Naše odpovědnost je v naslouchání Božímu slovu. Láska k Bohu a k bližním jsou pak důsledky tohoto naslouchání.

Hospodine, pomáhej nám naslouchat tvému slovu tak, aby se v nás rodila láska vůči tobě i vůči našim bližním. Amen.