14.10.2018 06:46

Lv 19,11-18

Lv 19,11-18

Milí bratři a sestry,

minule jsme se v kázání zaměřili na první ze dvou největších přikázání v zákoně, kterým je podle Ježíše láska k Bohu z celého svého srdce, celé své duše a celé své síly. Dnes se zaměříme na to druhé největší přikázání v zákoně, kterým je podle Ježíše milování bližního jako sebe samého.

Toto přikázání je uvedeno v 19. kapitole 3. knihy Mojžíšovy, v souvislostech, které jsme slyšeli v úvodním čtení. Tyto souvislosti velmi konkrétně vyjadřují, co to znamená milovat bližního svého jako sebe samého. Dříve než se na tyto souvislosti blíže zaměříme, chtěl bych zdůraznit, že největšími přikázáními z Božího zákona nejsou podle Ježíše ta, která nacházíme v Desateru, ale právě tato přikázání o lásce k Bohu a k bližnímu. Láska může mít velmi různé podoby, ovšem některá jednání vylučuje. Desatero můžeme také vnímat tak, že uvádí něco z toho, jak láska vůči bližnímu nejedná: nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, dychtit po tom, co patří bližnímu. V 19. kapitole 3. knihy Mojžíšovi, která je součástí tzv. „Zákona svatosti“ (Lv 17-26. kap.), jsou uvedeny další příklady jednání, které láska vylučuje.

Gramaticky jsou tato přikázání většinou formulována stejným způsobem jako přikázání v Desateru, tedy také se v nich uvádí to, co nebudeš dělat. Např. „Nebudeš utiskovat a odírat svého druha.“ (Lv 19,13). Jako argument, jako zdůvodnění, proč to nebudeš dělat, je zde opakovaně řečeno: „Já jsem Hospodin“. V 19. kapitole 3. knihy Mojžíšovi se tato slova opakují celkem 15x. „Já jsem Hospodin“, někdy je to ještě rozvinuto - „Já jsem Hospodin, váš Bůh“. A protože já jsem Hospodin, váš Bůh, tak ty nebudeš dělat bližnímu to a to, a naopak ho budeš milovat jako sebe samého.

Lidé jsou stvořeni k Božímu obrazu, k Boží podobě. A tady, uprostřed knih Mojžíšových, v samotném centru Tóry, se velmi konkrétně uvádí, čím můžeme být Bohu podobni. Můžeme mu být podobni rázem svého jednání. Můžeme mu být podobni tím, jak jednáme nebo naopak nejednáme vůči našim bližním.

Celá 19. kapitola je uvedena slovy: „Budete svatí, neboť svatý jsem já, Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 19,2). Bohu se můžeme podobat v jeho svatosti. To je řečeno celé pospolitosti Božího lidu. Netýká se to jen kněží nebo nějakých představitelů Božího lidu, ale všech. Všichni budou svatí. Možná nás napadne: Já přece nejsem žádný světec. Tato námitka pramení z představy o svatosti jako nějaké mimořádné mravní kvality, kterou vykazovali světci. Tito světci jsou v katolické církvi považování za nebeské přímluvce a prostí věřící se na ně obrací se svými prosbami. Ale o to tady nejde.

Svatý je především Hospodin: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.“ A dále je svaté to, co si Bůh vyvolí a co mu náleží. Být svatý v tomto smyslu znamená patřit Bohu a řídit se podle jeho pokynů. Jinak by byl svět místem, kde platí pouze právo silnějšího. Boží příkazy cílí na vzájemný lidský respekt, pomoc, solidaritu a úctu: nikoho neokrádat, neobelhávat, nepodvádět, neutiskovat a nevydírat, nepomlouvat a nechovat nenávist.

Nacházíme zde poměrně dlouhý výčet toho, jak láska k bližnímu nejedná. Podívejme se v rámci tohoto výčtu blíže na motiv, který se v ekumenické bibli překládá takto: „Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač...“ (Lv 19,16a). Ekumenická bible přejímá slovo „utrhač“ z překladu bible kralické. Ale co to vlastně znamená - nechovat se jako utrhač? Ze šesti biblických výskytů tohoto slova je pětkrát spojeno se slovesem „chodit“. Doslova je zde řečeno: „Nebudeš chodit jako utrhač ve svém lidu...“

Jedná se chození, při kterém je v Božím lidu roznášena něčí špatná pověst. Významný židovský myslitel z 18. století, zvaný Baal Šem Tov (pán dobrého jména), k tomuto přikázání poznamenal, že je stále dost lidí, kteří mají zálibu v tom, že své bližní znevažují a pošpiňují. Musíme si tedy dávat velký pozor na to, jak o svých bližních mluvíme.

Tento verš pak pokračuje v ekumenickém překladu slovy: „... nebudeš ukládat svému bližnímu o život.“ (Lv 19,16b). Doslova: „... nebudeš stát na krvi bližního svého.“ Zatímco první část tohoto verše mluví o chození, chození jako utrhač, druhá část mluví o stání, stání na krvi. Krví se zde rozumí život. Život bližního, který nesmíme pošlapat, protože lidský život je velmi vzácný a zároveň velmi křehký.

Obě klíčová slova tohoto verše, tedy slovo „utrhač“ a slovo „krev“ uvádí společně také prorok Ezechiel, když mluví o tom, co se děje v Jeruzalémě: „Jsou v tobě utrhači pohotoví k prolévání krve...“ (Ez 22,9). Z tohoto spojení vidíme, jak náhle může vést roznášení pomluv až k úplnému zničení života.

Úzkou spojnici mezi tím, co říkáme o svých bližních a mezi ukrácením jejich života, můžeme slyšet i v Ježíšově varovaní: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten ... kdo by řekl o svému bratru - „ničema“, bude vydán radě; a kdo by o něm řekl - „blázen“, propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5,21-22). Ježíš tedy přikázání „Nezabiješ!“ dotahuje do polohy, která se týká toho, jak o našich bližních mluvíme. Můžeme se domnívat, že Ježíš takto domýšlí přikázání „Nezabiješ!“ právě pod vlivem přikázání z 19. kap. 3. knihy Mojžíšovi: „Nebudeš se ve svém lidu chovat jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život.“

Láska k bližnímu se tedy namnoze projevuje tím, jak o něm mluvíme, co o něm říkáme. Jak si vážíme jeho života. Ale pak je v následujícím verši také uvedeno „...budeš trestat svého bližního“ (Lv 19,17). Láska neznamená bezmeznou toleranci, milovat bližního znamená také trestat ho. Ekumenická bible zde doplňuje „trestat podle práva“. Slovo „trestat“ by se dalo přeložit také jako „napomínat“, „upozorňovat na právo“ nebo „nabádat k jednání podle práva“, „uvádět do souladu s právem“. To může být velmi nevděčná role, protože jen zralý člověk dokáže přijmout napomenutí.

Ve výkladové tradici kolem tohoto verše nacházíme inspirativní způsob, jak to lze dělat. Sloveso „trestat“ je zde uvedeno v gramatické figuře, která ho zdvojuje (hokeach tokiach). Toto slovo je zde uvedeno dvakrát z čehož vykladači vyvozují, že není správné udělit morální napomenutí v jednom jediném rozhovoru, ale raději postupně, po částech a opakovaně sdělit to, v čem spočívá problém.

Ovšem klíčovým předpokladem pro správně předané napomenutí je to, čím tento verš začíná: „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru...“ a pak to pokračuje: „... ale budeš trestat svého bližního podle práva.“ Smysluplně napomínat může jen ten, kdo nejedná na základě nenávisti, nýbrž na základě lásky, o které pojednává následující verš: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého. já jsem Hospodin.“

Jedním z projevů milování bližního jako sebe samého je taková účast na radosti i trápení bližního, jako by to byla naše vlastní radost nebo trápení. Proto apoštol Pavel píše: „Radujte se s radujícími a plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého... nedejte se přemoci zlem, ale přemáhejte zlo dobrem.“ Amen. (Ř 12,15.16.21)

—————

Zpět


Kontakt

Farní sbor ČCE - Proseč

Proseč 120
539 44 Proseč u Skutče

Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E


468 000 207
farář: 608 054 457
kurátorka: 737 509 897



TENTO TÝDEN

20. 1. Nedělní bohoslužba 9.00
21. po Nábožko pro mladší děti (Jarošov) 15.15
22. út. Nábožko pro starší děti (fara) 15.00; Biblická 17,30 (fara)
25. pá Setkání konfirmandů (Krouna) 16.15
27. 1. Nedělní bohoslužba 9.00