Lukáš 2,1-20 (Kázání na Boží hod vánoční)

Kázání na Boží hod vánoční: Lukáš 2,1-20

Milí bratři a milé sestry, na dnešní slavnostní den připadá ten nejklasičtější vánoční text, který patří patrně k těm vůbec nejznámějším evangelijním oddílům. Vždycky znovu mě na něm upoutá to, jak pozemské okolnosti Ježíšova narození nenaznačují nic slavného. Ale to je Lukášův způsob, jak ukázat, že se i v prostých lidských událostech projevuje Boží velikost a věrnost. I když vnější podoba událostí zdánlivě Boží přítomnost popírá. Boží sláva se zjevuje právě mezi takovými lidmi, jakými tehdy byli pastýři, tedy mezi společensky nejníže postavenými námezníky. A Spasitel, Kristus Pán, se rodí chudým lidem na cestách, lidem, pro které se nenašlo místo pod střechou.

O tom už bylo hodně pověděno, ale je to zde tak zásadní motiv, že ho nelze obejít. Zjevení Boží slávy, narození mesiáše, klíčová světodějná událost, naprosto jedinečný Boží vstup do lidských dějin se odehraje uprostřed lidské bídy, prostoty a obyčejnosti. Propojení nebes a země nastává na nečekaném místě. Ve chlévě, na pastvě, u žlabu, v noci, na venkově.

Mně se tento motiv zjevení Boží slávy uprostřed lidské bídy a všednosti někdy vybavuje při setkání s lidmi, u kterých vyniká lidská slabost, křehkost a nemohoucnost, nebo jakási všednost, prostě nic slavného, nic závratného, nic mimořádného. A přesto vnímám, že právě tady je také přítomna Boží blízkost, právě tady se také může dít něco, co zajímá celá nebesa a nebeské zástupy se na to jdou podívat. Protože Bůh má zalíbení v člověku.

Četli jsme, že „hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a chválili Boha…“ (v. 13), protože tady se děje Boží láskyplný čin. Andělé o něm už ví a lidé se o něm také brzy dozví a připojí se k andělské oslavě: „Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha…“ (v. 20). Dneska se můžeme na místě pastýřů ocitat my, kteří jsme uvěřili, že se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. Narodil se pro nás. Narodil se uprostřed lidské bídy, prostoty a všednodennosti. To, co se tenkrát podle Lukášova evangelia naplnilo, nebyla nějaká pradávná biblická předpověď, nebylo to naplnění nějakého posvátného času. Naplnila se prostě doba Mariina těhotenství, přišla její hodina a Marie prožívá normální porod.

Nic pozemsky slavného tam tenkrát nebylo. Chlév, žlab, plínky, možná sláma, chudí lidé bez zázemí na cestách a do toho porod. Myslím, že žádná žena by dneska nechtěla rodit v takových podmínkách, jako tenkrát Marie. Ale zároveň tyto události provází andělské zástupy, které chválí Boha a zjevení Boží slávy. Možná by se dala nesourodost této situace přiblížit tím, kdyby nějaká světově proslulá kapela přijela zahrát k poslechu do prosečské hospůdky „U Míry“, dříve zvané „Na Staré lékárně“.

Tato nesourodost nebeské slávy a pozemské prostoty je naznačena už v Micheášově proroctví: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je od pradávna, ode dnů věčných…“ (Mi 5,1). Věčnost a časnost se podivuhodně setkají v Betlémě. Betlém je přitom nejmenší mezi judskými rody, tedy malost, nepatrnost, bezvýznamnost místa, na kterém se ovšem narodí někdo, kdo svou velikostí převyšuje všechny vládce v Izraeli, protože jeho původ je od věčnosti.

Můžeme v tom vidět Boží neštítivost vůči lidské bídě a malosti. Bůh k uskutečnění svých záměrů nepotřebuje z lidského pohledu velké věci. Velikost těchto událostí je založena jinak než na tom, co je veliké a slavné podle lidských měřítek.

Okolnosti Ježíšova narození zároveň namnoze předznamenávají celý jeho život. Ježíšovo zavinutí do plének a položení do jeslí, protože pro něj nebylo místo, odpovídají tomu, co s Ježíšovým tělem udělá Josef z Arimatie po Ježíšově ukřižování: „Zavinul ho do plátna a položil do hrobu, kde ještě nikdo nebyl pochován.“ (L 23,53). To, co se stalo s novorozeným Ježíšem, se podobně stane s Ježíšovým mrtvým tělem. Opět nic slavného. V podstatě normální pohřeb. Ale i v Ježíšově hrobě budou nakonec andělé v zářícím rouchu. A my dnes můžeme mluvit o Ježíšově slavném narození i o jeho slavném zmrtvýchvstání. Je to sláva, kterou vnáší do lidské bídy a všednosti sám Bůh.

Dnes slavíme toto Boží sestoupení do našeho světa, které pro nás znamená, že Bůh bezvýhradně přijal naše lidství se vším jeho omezením, se vší bídou a křehkostí, které jsou zde vyjádřeny porodem prvorodičky ve velmi provizorních podmínkách. Nebeská záře se při tom nerozprostírá kolem žlabu, ve kterém leží Ježíšek. Jeho poznávacím znamením není svatozář, ale právě ty plínky a položení do žlabu.

A přesto je tato událost provázena zjevením Hospodinovy slávy. Pro nás to znamená, že Hospodinova sláva nepřebývá jenom někde v nebeských dvoranách nebo v jeruzalémském chrámu, ale můžeme se s ní setkat právě také někde na pastvině za Betlémem. Někde uprostřed těch obyčejných lidských událostí plných provizoria a starostí. Vždyť tato Hospodinova sláva putovala s Božím lidem do babylonského zajetí (Ez 11,23) a nyní opět zazáří právě tady, v hloubce noci, lidem, kterých se nikdo neptá na jejich názory, protože jsou dobří leda tak na to, aby se starali o dobytek.

Ale právě jim je řečeno to, co si můžeme z příběhu o Ježíšově narození vzít. Jsou to dvě základní hodnoty, které pro nás z Ježíšova narození plynou. Tyto hodnoty oznamují andělé. Jednak je to „veliká radost pro všechen lid“ (v. 10) a pak také „pokoj lidem dobré vůle“ (v. 14). Radost a pokoj. Dvě základní hodnoty, které nám vánoční příběh nabízí a které nejsou určovány našimi možnostmi, ale tím, co udělal Bůh.

Už v Micheášově proroctví je předpověď o tom, že pokoj Božího lidu bytostně závisí na přislíbeném vladaři, který vzjde z Betléma. Tento panovník se u Micheáše nenazývá králem, ale přímo pokojem. Protože králové nedokázali Božímu lidu pokoj zprostředkovat. Ale „on sám bude pokoj“, říká Micheáš (Mi 5,4a). Bude ztělesněním pokoje, který převyšuje naše lidské možnosti. On se stává pro lidi nevyčerpatelným zdrojem pokoje a radosti, protože jeho narození bylo průlomem v tom, jak Bůh vstupuje do našeho světa, jak se i nám přiblížil a ukázal své zalíbení, které má v lidech. Příběh Ježíšova narození nám dosvědčuje, že Bůh vůči nám nemá žádné zábrany a nic z naší bídy mu není překážkou v tom, aby i v našich životech zjevoval svoji slávu.

Laskavý Otče, přišel jsi k nám ve svém Synu, děkujeme ti, žes nám dal dočkat se zase Vánoc a připomínat si, že tu ve světě, všelijak temném, nejsme sami, ale že jsi tu s námi. Dej nám znovu zakoušet pokoj a radost, které plynou z Ježíšova narození. Amen.