L 3,15-20

Milí bratři a sestry,

třetí neděle adventní se nazývá podle prvních slov liturgie latinsky „gaudete“ – „radujte se“. Jaký máme dneska důvod k radosti? Jistě, blíží se oslava Ježíšova narození, ale je to pro nás skutečně důvod k radosti? Nebo je to spíš vypjatá doba různých uzávěrek před koncem roku, úklidů, pečení vánočního cukroví, shánění dárků, doba dětských vánočních koncertů a všechno to stihnout a absolvovat je náročné. Jsou lidé, kteří nemají vánoce rádi a těší se, až budou mít celý ten vánoční shon už z krku. Musím říct, že tomu do jisté míry rozumím, protože před vánoci a během vánoc mám také víc práce než kdy jindy. Ale využijme nyní toho, že aspoň teď máme chvíli na zastavení, na ztišení a uvažování.

Minulou neděli jsme si na dětských bohoslužbách vyprávěli o narození Jana Křtitele. Dnes na to navážeme. Jan Křtitel je osobou, která stojí na přelomu Starého a Nového zákona. Je prorokem, který předpovídá mesiášův příchod a bezprostředně mu připravuje cestu. S Ježíšem se setkal už jako nenarozené dítě v lůně své matky Alžběty. V dnešním evangelijním čtení už Jana potkáváme jako dospělého člověka, jako toho, který otevírá očekávajícím lidem budoucnost výhledem na mesiáše. Na někoho, koho posílá Bůh, aby pročistil a shromáždil lidi k Bohu.

Četli jsme o tom, že na základě Janova kázání jsou lidé „plni očekávání“ a „uvažují“. Říkal jsem si, že to muselo být dobré kázání, které Jan k lidem pronášel, protože přivedl své posluchače k očekávání a k uvažování. To mně se často nepovede.

Před vánocemi bývají plné radostného očekávání především děti, aspoň ty naše se pořád ptají, kdy už budou vánoce. A je to dobře, když člověk má co dobrého očekávat, když se má na co těšit. V závěru knihy proroka Daniela se píše: „Blaze tomu, kdo v důvěře očekává…“ (Da 12,12). Blaze je tomu, kdo má před sebou něco, na co se může těšit, co s nadějí a důvěrou vyhlíží. Žalmista píše: „S nadějí vyhlížím tvoji spásu, Hospodine, a tvá přikázání plním.“ (Ž 199,166).

Mít před sebou něco, co s nadějí očekáváme, to není vůbec samozřejmé. Mít nějaký světlý bod, na který se těšíme a který nám dává sílu unést všechny těžkosti a trápení, které nás potkávají. Máme v životě něco takového? Něco, k čemu s nadějí vyhlížíme? Máme něco, na co se opravdu těšíme? Něco, co nám dává radost a sílu a pomáhá nám zvládat všechno, co je na nás naloženo?

Je zajímavé, že Jan vzbudí toto radostné a nadějné očekávání u lidí tím, že každému říká, co má ve svém povolání a postavení dělat. Celníci nemají vymáhat víc, než mají nařízeno a vojáci nemají nikomu činit násilí a nikoho nevydírat, lidé mají být solidární s potřebnými. Je to vždycky velmi konkrétní a praktické jednání, ke kterému Jan vede ty, kdo k němu přichází. Pro každého podle toho, v jaké je pozici.

Podle židovské náboženské tradice nachází člověk svoji identitu, když přijímá Boží pověření. Nadějný výhled se otevírá tomu, kdo jedná v souladu s Boží vůlí. Tak jako o tom píše žalmista slovy, která jsem už připomínal: „S nadějí vyhlížím tvoji spásu, Hospodine, a tvá přikázání plním.“ (Ž 199,166). Žalmista je schopen něco nadějného vyhlížet, konkrétně Hospodinovu spásu, protože respektuje a uskutečňuji Boží vůli, která je vyjádřena v přikázáních. Podobně to bylo s těmi lidmi, kteří jsou plni očekávání, protože přijali výzvy, které jim předložil Jan Křtitel. To vnímám jako důležitý motiv tohoto evangelijního oddílu. Nadějné a radostné očekávání souvisí s přijetím a respektováním Boží vůle.

Proto patří k přípravě na radostnou oslavu Ježíšova narození právě to, že činíme pokání, že si uklízíme ve svém nitru, dáváme si do pořádku svoje vztahy. Mít otevřenou budoucnost, očekávat něco dobrého, je nám umožněno, pokud přijímáme Bohem svěřené úkoly. Lidé pod vlivem Janova kázání byli plni očekávání, byli připravení na příchod mesiáše, protože si vzali k srdci jeho napomenutí k nápravě vlastních životů.

Tedy až na vládce Heroda, který nejen, že výzvu k nápravě nepřijal, ale ještě nechal Jana uvěznit a později dokonce popravit. Tím dovršil všechno zlé, co činil. Ale věřím, že Herodova postava není ta, se kterou by jsme se chtěli identifikovat. Spíše se nám nabízí, abychom se našli mezi Janovými posluchači, kteří uposlechli výzvu k pokání a byli proto plní nadějného očekávání.

Lukášovo evangelium také líčí, že toto očekávání souvisí s určitým uvažováním. „Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o mesiášovi.“ Lidé uvažovali o tom, kdo je mesiášem, jestli jím snad není přímo sám Jan. Důležité je, že lidé zaměstnávají svou mysl přemýšlením o tom, kdo je mesiášem? Co bude mesiáš dělat? Janovi se dařilo navracet lidi k Bohu, přivádět je k pokání, k nápravě svých životů. To je přece dílo mesiáše. Ale Jan říká: „Přichází někdo silnější.“

Ježíšova síla je v tom, že dává Ducha svatého. Jeho příchod znamená proměnu lidských životů. Proměnu, kterou si člověk sám nezpůsobí. Jan přivádí k pokání, ale trvalá proměna lidského nitra může nastat jedině pod vlivem Ducha svatého. A Janova velikost se ukazuje právě v tom, že říká, přichází někdo větší než já. Někdo silnější. Někdo, kdo bude mít větší vliv na lidské životy.

Jan „napomínal a kázal radostnou zvěst.“ U Jana se opětovně ukazuje, jak napomenutí souvisí s radostnou zvěstí, s evangeliem. On doslova zvěstoval evangelium tím, že napomínal. To je zvláštní, ale souvisí to s tím, o čem jsme už mluvili. Radostné a nadějné očekávání se otevírá tomu, kdo se nechá napomenout. Kdo si vezme k srdci slova o nápravě, pro toho se tím zároveň otevírá radostná zvěst.

Milí BaS, na začátku dnešního uvažování jsem se ptal, jestli máme nějaký důvod k radosti. A paradoxně se ukazuje, že ho máme právě tehdy, když nezavíráme oči před tím, co v našich životech potřebuje nápravu. Když se necháváme napomenout, tak nám zazní radostná zvěst. Přál bych nám, aby k nám radostná zvěst dolehla během vánoc jako něco, co nezávisí na našich možnostech, ale pro co jsme otevření, protože jsme zároveň otevření pro pravdivý pohled na sebe. Můžeme být plní očekávání, protože přichází někdo silnější. Silnější než všechna naše selhání a nedostatky.

Pane, naše touha po tobě je často zasypána mnoha jinými přáními a radost z tvého přicházení je nám často cizí. Nejsme pro tebe připraveni. Prosíme, ty sám si najdi a proraz cestu k nám. Amen.