L 24,29
L 24,29
Milí bratři a sestry,
z toho známého příběhu o dvou učednících jdoucích do Emauz, se zaměřím především na motiv naléhání těchto učedníků, aby s nimi zůstal ten, který se k nim cestou připojil.
V závěru Markova evangelia o těchto učednících můžeme číst, že to byli dva z učedníků, kteří slyšeli od Marie Magdalské, že Pán žije a že se jí ukázal. Ale zároveň je tam uvedeno, že jí nevěřili (Mk 16,9-12). To je motiv, který je do závěru Markova evangelia patrně převzat od Lukáše. Lukáš nevíru učedníků taky naznačuje. Oni vypráví tomu neznámému, který se k nim cestou připojil, že je ohromily některé z jejich žen, když jim říkaly o tom, že v hrobě nenalezly Ježíšovo tělo a měly vidění andělů, kteří říkali, že je živ. A někteří z učedníků se také šli k hrobu podívat a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly. Ale to všechno nestačí k tomu, aby učedníci uvěřili ve vzkříšení. Ježíšův prázdný hrob není dostatečným důvodem pro jejich víru.
Prázdný prostor by mohl být spíše výrazem bezradnosti než naděje. Jedna velmi populární píseň začíná slovy „empty spaces“ - prázdné prostory. „Prázdné prostory - pro co vlastně žijeme? Opuštěná místa - myslím, ze známe stav (skóre). Dál a dál, ví někdo, co vlastně hledáme?...“ Je to jedna z mých nejoblíbenějších písní od skupiny Queen: Show must go on - show musí pokračovat, musí pokračovat i když já umřu.
Příběh Emauzských učedníků je svým způsobem také příběhem o tom, že show pokračuje navzdory tomu, že hlavní protagonista umřel.
Ale nejdřív to na nějaké pokračování jeho příběhu vůbec nevypadá. Učedníci jdoucí do Emauz jsou zklamaní. Měli naděje, měli očekávání, doufali v Ježíše. Doufali, že je to ten, který má vykoupit Izrael. Ale pak se stalo něco hrozného a jejich naděje pohasly. Ježíš byl vzkříšen, ale pro ně to v tuto chvíli nemá žádný význam, protože tomu nevěří. Jsou plní zármutku.
Ale přesto jsou otevření tomu, co jim ten neznámý souputník vykládá z Písma. Můžeme se vžít do jejich večerní procházky jarní krajinou, do rozhovoru o Písmu. A když jsou lidé zabraní do rozhovoru, tak jim cesta pěkně ubíhá. A potom jsme u okamžiku, kdy se učedníci blíží k cíli své cesty a ten neznámý cizinec chce jít dál. Oni jsou doma, ale jeho cesta pokračuje. A tady jsme u našeho verše: „Oni však ho začali přemlouvat...“
Evangelista Lukáš zde používá velmi silný výraz. Oni ho nutili. Tlačili na něho, přemlouvali ho. Je to slovo, které zdůrazňuje, jak moc jim záleželo na tom, aby s nimi zůstal. To je zvláštní. Oni v tuto chvíli ještě Ježíše nepoznali. Nevěděli, že je to on. Ale během jejich vzájemného rozhovoru u nich vznikla touha s ním zůstat. Ježíš v nich tuto touhu probudil tím, že se k nim přidal, že s nimi rozmlouval, že jim vykládal Písmo a nakonec i tím, že chtěl jít dál. A oni si uvědomili, že s ním chtějí být, že chtějí, aby s nimi zůstal.
Jejich argument, proč s nimi má zůstat, nám může připadat banální: „Vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Učedníci zdůvodňují svou žádost, aby s nimi zůstal, tím, že to bude pro něj pohodlnější. Ve stylu: Kam byste chodil, teď na večer! Znamená to, že kdyby bylo např. dopoledne, tak by ho klidně nechali jít dál? Asi ne, jen by si museli vymyslet nějaký jiný důvod.
Oni totiž velmi chtějí, aby s nimi zůstal, přemlouvají ho a projevují svoji touhu být s ním. A on na ni reaguje a zůstává s nimi. Myslím, že tento příběh nám ukazuje, jak je důležité nenechat ho odejít. I Ježíš touží po tom, abychom mu dali najevo, že nám záleží na tom, aby byl s námi. Je to pro mě velmi zajímavý motiv. Ježíš dělal jako že chce jít dál. Přitom asi ve skutečnosti nechtěl jít dál. Taky chtěl s učedníky zůstat, chtěl, aby ho poznali, aby věděli, že žije a měli z toho radost. Ale nevnucuje se. Pokud o něj nestojíme, tak on půjde dál.
Takovouto situaci popisuje prorok Izajáš. Hospodin skrze něj říká: „Po celé dny jsem vztahoval ruce k lidu svéhlavému, k těm, kdo chodí po nedobré cestě, za vlastními úmysly. Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí... Říkají: Jdi si po svém, nepřistupuj ke mně, neboť jsem pro tebe svatý.“ (Iz 65,2-5)
Boží lid svým chováním a svými postoji tehdy Hospodinu říkal: „Jdi si po svém, nepřibližuj se ke mně, nechci s tebou mít nic společného, protože já jsem pro tebe svatý.“ To znamená, jsem pro tebe nepřístupný, nedotknutelný. A Boha to nesmírně dráždilo, jako oheň, který po celé dny plane a rozpaluje jeho žárlivost. Protože on je Bůh žárlivě milující. Vztahoval ruce ke svému lidu, ale jeho ruce byly odstrkovány.
V Ježíši Bůh i po tak radikálním odmítnutí jakým bylo ukřižování opět k lidem přichází. Přichází ke svým učedníkům. K těm, kteří nejsou schopni uvěřit, kteří jsou plni zármutku a zklamání. Přichází takto i k nám. I k nám vztahuje svoje ruce, dělá vstřícné gesto. I k nám promlouvá skrze Mojžíše a všechny proroky, skrze všechny části Písma. A pak dělá, že chce jít dál. Budeme jako Emauzští učedníci, kteří na něho budou naléhat, aby s námi zůstal? Nebo budeme jako ti, o kterých píše prorok Izajáš? „Jsme dost svatí, nepotřebujeme tě, jdi si po svém!“
I my dnes, křesťané a křesťanky dvacátého prvního století, tady v ekumenickém kostele Boží lásky Budislavi, můžeme zopakovat po emauzských učednících jejich naléhavou prosbu: „Pane, zůstaň s námi.“ Ne proto, že už je k večeru a den se schyluje, ale prostě proto, že s tebou chceme být. Toužíme po tvé přítomnosti. Potřebujeme tě. Potřebujeme, aby se i nám otevřeli oči pro tvou přítomnost mezi námi. Chceme, abys byl s námi.
Pane, zůstaň s námi. Amen.
—————
Kontakt
Farní sbor ČCE - ProsečČeskobratrská 120
539 44 Proseč u Skutče
Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E
č. ú. 114 321 9389/0800
farář (admin.): 607 980 711
kurátorka: 737 509 897
www.prosec.evangnet.cz