L 2,8–20 (vánoční)

První čtení: Iz 11,6–10; kázání L 2,8–20

Milí bratři a sestry,

vánoční zvěsti dominuje andělská výpověď: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel.“ (v. 11). O Vánocích slavíme to, že Bůh se stal člověkem. Bůh má v člověku zalíbení (v. 14), a proto se stal člověkem. Naší nejlepší odpovědí na tuto skutečnost je to, že i my se budeme stávat skutečnými lidmi. Takovými lidmi, jaké si Bůh přeje mít. Ale zároveň nám ve vánočním poselství zazní to, že potřebujeme Spasitele. Že člověk sám sebe ze svých vin nezachrání. Potřebujeme někoho, kdo je pro nás Spasitel.

Lidskou situaci, konkrétně moc hříchu nad člověkem, vystihuje apoštol Pavel v listě Římanům: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím... Chtít dobro dokážu, ale vykonat už ne... Když mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti Božímu zákonu, kterému se podřizuje má mysl a činí mě tak zajatcem zákona hříchu. Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“ (Ř 7,15–25).

Pavel na svém jednání pozoruje, že je zajatcem hříchu. Uvědomuje si, že potřebuje vysvobození z tohoto zajetí, potřebuje Spasitele. Hřích je příčinou jeho vnitřního konfliktu. Hřích je síla, která vede lidi k destruktivnímu jednání vůči sobě i svému okolí. A zbožný člověk si to uvědomuje. Boj mezi dobrem a zlem, který se odehrává v lidském nitru, má díky nesmírnému dosahu lidského jednání obrovský vliv nejen na lidskou společnost, ale i na celé stvoření.

Zlomový okamžik tohoto boje nastává s příchodem Spasitele. Ve Starém zákoně je titulem „spasitel“ označován především Hospodin, on je jedinečným způsobem zachráncem – spasitelem svého lidu. Máme to doloženo např. ve formulaci přísahy: „Jakože je živ Hospodin, zachránce Izraele...“ (1Sam 14,39; srov. 2Sam 22,3). Dále jsou titulem „spasitel“ označeni někteří soudci a králové, které Hospodin posílal svému lidu, aby ho zachraňovali z moci jeho utiskovatelů.

Ale nejčastěji se s titulem „spasitel“ – „zachránce“ setkáme ve druhé části knihy proroka Izajáše (poprvé ve 43,3), kde jde většinou o to, že jediným spasitelem Božího lidu je Hospodin. Hospodin sám, který posílal v kritických okamžicích svému lidu různé dílčí vysvoboditele, je viděn jako původce vší spásy. V tomto duchu říká i Marie ve svém chvalozpěvu: „...můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.“ (L 1,47).

S narozením Ježíše nastává v dosahu Boží záchrany posun. Přichází někdo, kdo je viděn jako Spasitel, který zachraňuje s konečnou platností. Dosah jeho záchrany se nevztahuje jen na bezprostřední ohrožení, na nějakou dílčí nebezpečnou situaci. Není Spasitelem jen pro židovský národ. Je Spasitelem celého lidstva. Anděl oznamuje pastýřům velikou radost, která bude „pro všechen lid“ (v. 10). V první řadě se tím myslí lid Izraelský, ale hned o kousek dál v evangeliu, čtyřicet dní po Ježíšově narození, už můžeme slyšet slova spravedlivého a zbožného Simeona, který když v chrámu uvidí Ježíše, tak chválí Boha těmito slovy: „... mé oči viděli tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům.“ (L 2,30–32).

Ježíš není zachráncem Izraelského národa od nadvlády nějakého mocnějšího národa, Ježíš nevyžene z Jeruzaléma Římany. Ale v jeho činech se uskutečňuje „spása, která je v odpuštění hříchů“ (L 1,77). V Janově evangeliu a také v prvním listu Janově se o Ježíšovi mluví jako o „Spasiteli světa“ (J 4,42). Ježíš je Spasitelem světa, „neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16). V koncentrované podobě je toto poselství o spáse vyjádřené už v Ježíšově jménu, které znamená – Hospodin je spása. Tato Hospodinova spása je fyzicky a fakticky přítomná v Ježíšovi.

Pastýři se od anděla dozví, že Spasitel se jim narodil „v městě Davidově.“ (v. 11). Důležitý je zde odkaz na krále Davida, který byl také pastýřem a byl Bohem povolán od svých stád, aby se stal pastýřem Božího lidu. Žalm 70 to líčí takto: „Davida si zvolil, svého služebníka, povolal ho ze salaší, od ovcí s jehňaty ho přivedl, aby pásl Jákoba, jeho lid, Izraele, jeho dědičný díl. A pásl je s bezúhonným srdcem, rukou zkušenou je vodil.“ (Ž 78,70–72).

Pastýřům patrně muselo být blízké to, že Spasitel se narodil v městě Davidově. Ve městě původu významného pastýře jejich národa. A také Ježíš sám se později označuje za dobrého pastýře (J 10,11.14).

Motiv Ježíše jako pastýře pozoruhodně dokresluje, co to znamená, že Ježíš je Spasitel. Původně slovo „spása“ vyjadřovalo volnost. Souvisí s představou něčeho prostorného a širokého, je to poskytnutí volného prostoru. Je to protiklad k úzkosti, sevřenosti a útisku. Proto mně připadá pozoruhodné, že první svědkové o narození Spasitele jsou právě pastýři, kteří byli „pod širým nebem“ (v. 8). Evangelista Lukáš zde používá slovo, které se už nikde jinde v bibli nevyskytuje a které vyjadřuje právě pobyt ve volném prostoru. Tento výraz je v řečtině složený ze slova „země“ a slova, které označuje velký, volný, vzdušný prostor (něco jako „aula“).

V jistém smyslu jsou právě tito pastýři pobývající „pod širým nebem“ obrazem volnosti a svobody. Pobývají v otevřené krajině, která znázorňuje spasu. Představuju si, že spása, kterou přináší ten právě narozený Spasitel, se projevuje tak, že si člověk tento prostor volnosti uchová ve svém nitru. Evangelista Lukáš to vyjadřuje motivem radosti a pokoje. V žádném jiném evangeliu se nevyskytuje radost jako lidská reakce na spásu tak často, jako u Lukáše. A vedle radosti, která bude pro všechen lid, andělé ohlašují také „na zemi pokoj mezi lidmi“ (v. 14). Radost a pokoj jsou dva konkrétní důsledky toho, že se narodil Spasitel. Dva projevy spásy, která s ním vstoupila do našeho světa.

Pastýři, tito „lidé svobodného prostoru“, byli od Boha vyvoleni k tomu, aby se jako první stali svědky o narození Spasitele. Bůh jim svěřil velké a důležité věci (v. 17). A byla to z Boží strany dobrá volba, protože oni vyprávěli, co slyšeli o tom dítěti a vyprávěli to tak, že všichni, kdo to uslyšeli, nad tím užasli (v. 18). Pastýři dokázali vyprávět tak, že to vzbuzovalo zaujetí a úžas.

Domnívám se, že v evangelijním příběhu o Ježíšově narození představují roli, která může být nabídnuta i nám dnes. Můžeme, podobně jako pastýři, zaslechnout zvěst o narození toho, který přináší záchranu, který je Spasitelem. Je to zvěst o radosti a pokoji, které nevychází z lidských daností a možností, ale které jsou důsledkem Bohem darované volnosti a spásy. Pastýři jsou lidé, kteří porozumí tomu, že Bůh sám je jako pastýř, který vede lidi do prostoru volnosti a spásy. Pastýři tomu porozumí, radují se z toho, nachází v tom pro sebe pokoj a chválí za to Boha. Amen.