L 2,41-52

Milí bratři a sestry, během adventní a vánoční doby jsme spolu sledovali příběhy z prvních dvou kapitol Lukášova evangelia. Příběhy o tom, co Ježíšovu narození předcházelo, jak probíhalo a co po něm bezprostředně následovalo. Dneska budeme mít poslední příběh z této série, který uzavírá celý cyklus o Ježíšově narození a dětství. Ve třetí kapitole Lukášova evangelia už Ježíš vystupuje jako dospělý třicetiletý muž, který začíná své veřejné působení. V Lukášově kompozici je tomu předřazen dnešní pozoruhodný příběh z Ježíšových dvanácti let, který ukazuje Ježíšovu moudrost a jeho napojení na nebeského Otce.

Lukáš tento příběh zajímavě navazuje na ten předchozí, ve kterém byl Ježíš představen v chrámu a přišla k němu prorokyně Anna, která má stejné jméno jako Samuelova maminka. Tímto jménem příběh o Ježíšově narození odkazuje na starozákonní příběh o narození Samuela. O tom jsme mluvili minule. Ale nejen jméno prorokyně Anny tvoří most k jinému příběhu. Také roky jejího života, které jsou zde zcela konkrétně uvedeny, představují určitou spojnici. Odkazují nás právě na dvanáctiletého Ježíše.

Prorokyně Anna žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku a nevycházela z chrámu. Osmdesát čtyři děleno sedmi je právě dvanáct a to je hned další číslovka, se kterou se v Lukášově vyprávění setkáváme, tentokrát právě ve spojitosti s Ježíšovým věkem a navíc ho také potkáváme v chrámu.

Vidíme, jak Lukáš ve svém vyprávění promýšlí a předkládá okolnosti a události Ježíšova života tak, aby na sebe navazovaly, aby jedna odkazovala na další. Lukášova kompozice je opravdu pozoruhodně propracovaná. Dokonce prostřední slovo tohoto oddílu, o dvanáctiletém Ježíšovi v chrámu, je slovo, které má význam „uprostřed“. Ježíš v chrámu seděl uprostřed učitelů, naslouchal jim a dával jim otázky. A to slovo „uprostřed“ je opravdu také uvedeno předně uprostřed toho oddílu. Předchází a následuje mu stejný počet slov. Myslím, že to není náhoda, že Lukáš tímto jemným způsobem upozorňuje své čtenáře na to, aby četli velmi pozorně a všímali si každého detailu, protože právě takto nám chce odhalovat tajemství toho, kým vlastně Ježíš je.

Ježíš stojí uprostřed učitelů, to znamená, že on není jejich žákem. To by seděl u jejich nohou. Jeho centrální pozice naznačuje, že on sám je učitelem. On je učitelem učitelů. A všichni jsou nad tím, co Ježíš říká, v údivu. Jsou v údivu nad jeho rozumností. Tuto rozumnost může podle biblické tradice získat člověk jen díky poznání Boží vůle. A Ježíš zná Boží vůli i bez rabínského vzdělání. Kde Ježíš získal toto poznání? Jak to, že tak dobře zná Boží vůli? Kdo ho to naučil? Snad jeho otec, ten chudý a nevzdělaný tesař, Josef z Nazareta?

V Lukášově vyprávění nastává další krok k odhalení toho, kým Ježíš je, následným rozhovorem mezi Marií a Ježíšem. Marie Ježíšovi říká: „Tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ A Ježíš odpoví: „Já musím být tam, kde jde o věc mého Otce.“ Kdo je tedy jeho otcem? To je tady naznačeno napětím mezi představami Ježíšových rodičů a představami Ježíše samotného o tom, kde by měl Ježíš být. Podle představ jeho rodičů měl být Ježíš někde na cestě domů, do Nazareta. Ale Ježíš má svou vlastní vizi o tom, že musí být tam, kde jde o věc jeho Otce.

Četli jsme, že Ježíšovi rodiče jednají a uvažují podle obyčeje. Chodí na svátky do Jeruzaléma tak, „jak bylo o svátcích obyčejem.“ Jednají tedy podle určitých náboženských zvyklostí. Jsou prostě určité náboženské úkony, které děláme ze zvyku. A není na tom nic špatného, je to dobrý zvyk. Jdeme na bohoslužby a pak, když skončí, tak jdeme prostě domů.

Ale ne tak Ježíš. Ježíš zůstává v chrámu, protože on nejedná na základě nějakého zvyku, nejedná podle toho, jak se to běžně dělává. Ježíš se orientuje především podle svého Otce, podle svého nebeského Otce. Dělá to, co prostě musí dělat, jakoby v dané chvíli ani nemohl jednak jinak a být někde jinde. On musí být tam, kde jde o věc jeho Otce.

Z Ježíšovi odpovědi na Mariinu výčitku, když ho po třech dnech hledání konečně najdou, vysvítá, že jeho rodiče mohli vědět, kde Ježíš je. Ježíšova otázka: „Copak jste nevěděli…?“ dokonce přepokládá, že to měli vědět. Měli vědět, o co Ježíšovi jde. A v tom, o co mu jde, se zároveň ukazuje, kdo vlastně je toto zvláštní dítě.

Můžeme z toho vyrozumět, že kdyby Ježíšovi rodiče nepřemýšleli na základě toho, co je obvyklé, tak by jim mohlo dojít, že Ježíš musí být právě v chrámu. A mohli by si tak ušetřit třídenní hledání. Ježíš se přece musí zabývat věcmi svého Otce, musí být tam, kde jde o tyto věci. Tato nutnost, být tam, kde jde o Boží věc, se později v Ježíšově životě projevila např. tím, že Ježíš před svým zatčením každý den učil v chrámu (L 19,47). Každý den byl v chrámu a učil tam, protože tam být musel na základě vnitřní nutnosti, která je dána jeho vztahem k Bohu jako k vlastnímu Otci.

Tato nutnost dobře odhaluje povahu vztahu mezi Ježíšem a Bohem. Vyjadřuje, že je to vztah Otce a Syna. Vztah, který nemůže být založen jen na nějakém zvyku. Nemůže fungovat jen na základě toho, že se to tak dělává. Je to mnohem naléhavější rovina vztahu. Náklonnost Ježíše k Bohu odpovídá vztahu, ve kterém jde o někoho tak blízkého, jako je rodič. Ježíšovi záleží na Bohu minimálně tak, jako zdravě uvažujícímu člověku záleží na jeho rodičích. Tomuto přece všichni velmi dobře rozumíme. Už tady, ve svých dvanácti letech, nás Ježíš učí jednomu ze svých hlavních důrazů, totiž tomu, že Bůh je nám tak blízký, jako jsou naši rodiče.

V Lukášově evangeliu je to velmi zřetelně vylíčeno v podobenství o marnotratném synu. Otec, který běží vstříc svému vracejícímu se synu, to je Ježíšovo svědectví o Bohu. To je zjevení Boží vůle pro nás, abychom takto Boha vnímali a přijímali. Domnívám se, že proto Ježíš tenkrát, když mu bylo dvanáct let, zůstal v chrámu. Právě tehdy pochopil, že Bůh je jeho Otec a tak mu chtěl zůstat na blízku. Možná při tom vycházel z logiky, že Bůh přebývá v chrámu a já, když chci být v jeho blízkosti, tak musím taky zůstat v chrámu. Ježíš to tehdy udělal stejně, jako jsme to před tím slyšeli o prorokyni Anně, která „nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami.“ (v. 37).

My si dneska můžeme říkat, že takto přece Bohu nesloužíme. Že nejde o to, být pořád v chrámu. Dobře, ale to tady není důležité. Důležité je, že Ježíš stejně jako prorokyně Anna nejednají ve svém náboženském životě na základě nějakého obyčeje. Nejednají jen podle nějakých dobových zvyklostí. Jednají především na základě svého osobního důvěrného vztahu vůči Bohu, který je v případě Ježíše jedinečným vztahem Otce a Syna. Toto pojetí Boha nám chce Ježíš předat a za toto pojetí Boha byl ochoten i položit svůj život. Evangelista Jan píše, že Ježíšovi protivníci ho „usilovali zabít, protože nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň.“ (J 5,18).

Milí BaS, příběh o dvanáctiletém Ježíšovi, který zůstal v chrámu, poprvé vyjevuje jedinečnost Ježíšova vztahu s Bohem. Vyjevuje, že Ježíš ví o svém jedinečném spojení s Bohem a jedná na jeho základě. A to chce Ježíš naučit i nás.

Pane Ježíši, prosíme abychom neutvářeli své duchovní životy jen na základě náboženských obyčejů, ale na základě toho, že Bůh je nebeským Otcem každého z nás. Prosíme, aby se naše důvěra k Bohu jako nebeskému Otci prohlubovala a šlo nám o jeho věci. Amen.