L 18,9-14

„Žít bez modlitby znamená žít bez Boha - jako by člověk neměl duši.“ To je citát z knihy o modlitbě od jednoho z významných židovských myslitelů 20. století, Abrahama Joshui Heschela. Ale jak se správně modlit? Jaký je rozdíl mezi modlitbou a samomluvou? Kdy člověk promlouvá k Bohu a kdy pouze ke svému vlastnímu srdci? Stačí ke skutečné modlitbě to, že člověk nejdřív osloví Boha a potom už může říkat, co chce?

Ježíš učí své učedníky, jak se modlit. Nejen tím, že učí modlitbu Otčenáš, ale také tím, že vypráví podobenství, která vyjadřují o modlitbě něco důležitého. Podobenství o soudci a vdově ilustruje to, jak je třeba stále se modlit a neochabovat a pak následuje podobenství o farizeu a celníkovi, které je stanoveno jako evangelijní oddíl na dnešní neděli. V pozadí tohoto podobenství můžeme zaslechnout otázku: Jaká představa o Bohu, o nás samotných a o druhých lidech tvoří východisko naší modlitby?

Nebo jinak řečeno: Na co spoléháme v našem duchovním životě? Na co spoléháme před Bohem? Ježíš říká toto podobenství těm, „kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali.“ (L 18,9). Mluví o těch, kteří spoléhali na to, že jsou spravedliví, kteří spoléhali sami na sebe, na svoje duchovní kvality, a proto už moc nepotřebovali spoléhat na Boha.

Ovšem např. žalmy jsou plné vyjádření typu: „Hospodine, v tebe doufám“, „k tobě se utíkám“, „v tobě naději skládám“, „na tebe spoléhám“ … V tom spočívá důležitý rys žalmové zbožnosti, na který zde Ježíš navazuje a který zdůrazňuje jako nosný pro modlitbu.

Můžeme mít dojem, že toto podobenství se nás netýká, že si na sobě, na své spravedlnosti, nezakládáme a ostatními lidmi nepohrdáme. Ale domnívám se, že všichni jsme občas vystaveni pokušení ospravedlňovat si naše jednání a naše postoje. A také srovnávat se s ostatními lidmi.

Pochybení a nedostatky jiných lidí prostě vnímáme snadno. Vlastní pochybení a vlastní nedostatky už tak snadno nevnímáme a zároveň jsme schopní je snadno omlouvat, ospravedlňovat. Ježíš přitom říká, že „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní!“ (L 5,31). Pokud jsme zdraví, nepotřebujeme chodit k lékaři. Pokud máme pocit, že jsme spravedliví, nepotřebujeme se bytostně, hluboce setkat s Bohem. Proto ta farizeova modlitba v Ježíšově podobenství vlastně ani není modlitbou, je spíše jakousi samomluvou. Farizeus formálně vstupuje do Boží blízkosti, přichází do chrámu a oslovuje Boha, ale pak svoji pozornost zaměřuje na jiné lidi, se kterými se srovnává a na své kvality.

Boha ve svém vnitřním usebrání nahrazuje svým vlastním „já“ a děkuje nikoli za to, co Bůh vykonal pro něho, nýbrž vychvaluje to, co on jako člověk vykonal pro Boha! Je zřejmé, že se v takovéto pseudo-modlitbě odráží převrácení vztahu člověka s Bohem, neboť povolání k víře je vnímáno jako privilegium a zachovávání Mojžíšova zákona zase jako určitá garance Boží přízně. Zbožný život podle Božího zákona v tomto pojetí vede k nadřazenosti nad ostatními lidmi. Ten, kdo se považuje za spravedlivého, podléhá sebeklamu ohledně vlastní dokonalosti a zároveň pohrdá všemi, kteří nečiní to, co koná on.

Nejkratší cesta, jež vede k tomuto pokřivenému postoji, spočívá v tom, že člověk kritizuje a odsuzuje pochybení těch ostatních, což umožňuje jeho vlastnímu svědomí zůstat v klamné nehybnosti. Zatímco hodnotí druhé, nechává bez povšimnutí své vlastní hříchy a zaměřuje se jen na své kvality, které chce předložit Bohu.

Ten farizeus v Ježíšově podobenství jistě nelhal a skutečně poctivě dělal všechno to, o čem v modlitbě mluvil. Dělal toho víc, než požadoval Mojžíšův zákon. Farizeové požadavky zákona promysleli tak, aby za žádných okolností nedošlo k jeho porušení. A zbožný člověk, který dostál všem těmto požadavkům, vyhovoval představě o spravedlnosti. To pak mohlo vést ke značnému náboženskému sebevědomí a k nebezpečí soustředěnosti na zbožné výkony a k srovnávání s těmi, kdo na tom nejsou tak dobře.

Ovšem vrchol úskalí v tomto pojetí zbožnosti se projeví právě při modlitbě, která je zde podána tak, jakoby se tento farizeus modlil sám k sobě: „Takto se sám u sebe modlil ...“ (L 18, 11). Domníval se, že se obrací k Bohu, ale ve skutečnosti vedl monolog a obracel se sám k sobě.

Jestli si z tohoto podobenství můžeme vzít nějaké ponaučení, pak se domnívám, že je především v tomto bodě. Modlitba nám má umožnit, abychom vnímali, před kým žijeme svoje životy. Věz, před kým stojíš! Při modlitbě stojíš před Stvořitelem světa. Před dárcem všech dobrých darů. Před tím, kdo zná každé hnutí tvé mysli. Před tím, kdo o nás věděl dřív, než jsme se narodili a v jehož mysli zůstáváme i po té, co zemřeme. V modlitbě by nás měla zachvátit závrať, když si uvědomíme, že náš život se odehrává v Boží přítomnosti.

Celík se neodvážil ani oči k nebi pozdvihnout. Jako když se bojíte pohlédnout do tváře tomu, proti komu jste se provinili. Celník si uvědomoval, před kým stojí. Vnímal Boží tvář, vydal se Bohu všanc, podrobil se jeho soudu. Pocítil to, co se nazývá Bázeň před Hospodinem.

Boží přítomnost nemůžeme pociťovat bezprostředně. Ovšem modlitba nám může zprostředkovat hluboké vědomí této přítomnosti. A to měl v Ježíšově podobenství celník, který si byl vědom toho, že před Bohem se nemá čím vykázat, Bohu nemá co nabídnout. Byl si vědom toho, že potřebuje Boží slitování.

Setkání se svatým Bohem způsobuje, že se před člověkem odhaluje jeho vlastní hříšnost, tedy ona propastná vzdálenost, jež nás odděluje od Boha. Právě proto modlitba: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (L 18,13), nejlépe vyjadřuje náš skutečný stav. Celníkovým postojem jsme vybízeni k tomu, abychom uznali svá vlastní pochybení a přijímali fakt, že Hospodin to vše může zahalit svým neskonalým milosrdenstvím.

Výmluvný je také závěr, který Ježíš vyslovuje na konci podobenství. „Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (L 18,14). Celník totiž v modlitbě předstupoval před Boha s velkou pravdivostí, přijímal to, že je hříšník, který naléhavě potřebuje Boží milosrdenství. Ten, kdo má zkroušené srdce kvůli vědomí své nedostatečnosti, se v modlitbě může pravdivě obracet k Bohu, o kterém žalmista říká: „Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Ž 51,19). Modlitba takovéhoto člověka proniká k Bohu, který ospravedlňuje.  

Pane Ježíši, nauč nás modlit se k Bohu, který je skrytý a blízký zároveň. Ať nás vědomí jeho přítomnosti naplňuje bázní i nadějí. Amen.