L 1,67.76-79

Milí bratři a sestry,

čtený text je vzat z tzv. Zachariášova chvalozpěvu podle jeho prvních slov: „Pochválen buď Hospodin…“ (v. 68). Zachariáš pronáší tato slova při obřízce svého syna Jana, osmý den po jeho narození a je to mimo jiné předpověď, proroctví o tom, kým jeho syn bude, jaký bude jeho životní úkol. Jan bude Ježíšovým předchůdcem, bude hlasatelem jeho příchodu, bude připravovat cestu pro jeho veřejného působení (v. 76).

Zachariášův chvalozpěv je zároveň plný evangelia. Je v něm radostná zvěst vánoc i velikonoc. Je plný zaslíbení a ukazuje na to, která zaslíbení právě teď Pán Bůh plní. Těch motivů je zde více, já se zaměřím jen na některé z nich.

Jan má dát Božímu lidu „poznat spásu, která je v odpuštění hříchů.“ (v. 77). Nejedná se jen o nějaké intelektuální nebo racionální poznání. Spása není v tom, že člověk něco pochopí, že mu něco dojde. Jde o hluboké poznání, které pramení ze zkušenosti s Božím odpuštěním. Odpuštění hříchů lze přeložit také jako „propuštění“ z hříchů. Hřích je tu představen jako otrokář nebo žalářník, který svazuje lidský život. Je to vysvobození z moci hříchu, vyvázání z jeho pout.

„Poznat spásu, která je v odpuštění hříchů“ znamená, že Boží lid má zakusit záchranu z moci toho, co jej vzdaluje od Boha. Hřích vytváří bariéru, vytváří odcizení mezi člověkem a Bohem. Už první biblický příběh o Adamovi a Evě vyjadřuje, že když člověk a jeho žena jedli ovoce ze stromu, ze kterého jíst neměli a potom uslyšeli Boží hlas, tak se ukryli před Hospodinem. Toto ukrývání před Hospodinem je důsledek hříchu. Hříšný člověk prožívá vůči Bohu obavu, stud, strach, vinu a ukrývá se před ním.

Podobně to vyjadřuje prorok Izajáš: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od Boha, vaše hříchy zahalili jeho tvář před vámi…“ (Iz 59,2). Opět je to hřích, který způsobuje lidské oddělení od Boha. A můžeme to vidět také u apoštola Šimona Petra, který prožil, že se svými společníky na základě Ježíšova pokynu ulovili naprosto nečekaně velké množství ryb. A jaká byla jeho reakce: „Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (L 5,8). Šimon Petr zažívá Ježíšovu moc a uvědomuje si při tom zároveň svoji hříšnost. A jeho reakcí je prosba, aby od něj Ježíš odešel. Uvědomuje si svůj hřích a posílá Ježíše pryč. Tak to je, jsme hříšní lidé, a proto nechceme mít se svatým Bohem nic společného. A je celkem jedno, jestli si to uvědomujeme nebo jestli jednáme nevědomě, ale naše představy o Bohu jsou zkreslené hříchem, náš vztah k němu je hříchem poznamenaný, je více či méně hříchem narušený.

Bůh proto, aby mohl vstupovat do našich životů a trvale v nich působit, dělá něco zásadního. Překonává moc hříchu, moc předsudků, strachu, pýchy, viny, lidského velikášství, moc všeho toho, co nám brání, abychom mu mohli důvěřovat, abychom vůči němu byli otevření. Boží odpuštění hříchů znamená, že hřích už nemá sílu, aby nás odloučil od Boha. Bůh tak připravuje cestu, po které vstupuje do lidských životů.

Bůh to dělá pro svoje slitování a milosrdenství, doslova pro slitovné milosrdenství, jak můžeme dále slyšet v tom Zachariášově chvalozpěvu (v. 78a). Bůh odpouští naše hříchy, odpouští to, čím se vůči němu proviňujeme a dělá to proto, že slitování a milosrdenství patří k jeho podstatě. Je mu vlastní takto jednat. Bůh se taky může přemoct a může jednat jinak. Nemusí jednat podle toho, co je mu blízké, co je mu vlastní. Na lidský hřích nemusí reagovat odpuštěním, může také reagovat hněvem. Ale Zachariáš ujišťuje, že odpuštění hříchů díky Božímu slitovnému milosrdenství, jistě nastane a prosadí se při navštívení toho, kdo přijde a zazáří jako úsvit. Ekumenický překlad uvádí „navštíví nás Vycházející z výsosti“ (v. 78b). To jsou slova vyjadřující příchod mesiáše.

Jeho příchod je zde vyjádřen slovem „navštívení“. Toto slovo má hluboké a dalekosáhlé starozákonní souvislosti. „Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil.“ (Gn 21,1; srov. 1Sa 2,21). Mojžíšovi Bůh říká: „Jdi, shromáždi izraelské starší a pověz jim: Ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, a řekl: Rozhodl jsem se vás navštívit, vím, jak s vámi v Egyptě nakládají…“ (Ex 3,16). Také starozákonní prorok Zachariáš píše: „Hospodin zástupů navštívil své stádo, judský dům; vystrojí je nádherně jako svého válečného oře.“ (Za 10,3).

Boží navštívení, Boží vstup do našich dějin, můžeme vnímat jako jeho vizitaci, která má za cíl seznámit se s aktuální situací a uskutečnit její nápravu. Toto Boží navštívení představuje spásu, znamená záchranu pro jednotlivce i pro celý Boží lid. Novozákonním Zachariášem opěvovaná spása, záchrana, spočívá v odpuštění hříchů díky Božímu slitovnému milosrdenství. A nastane, prosadí se, uskuteční se s příchodem mesiáše.

Zachariáš přímo nemluví o mesiášovi, mluví o někom, koho nazývá „Vycházejícím z výsosti“, což je mesiášův titul nebo opis toho, jaký mesiáš bude. Mesiášův příchod je příchodem světla, je úsvitem, je osvícením těch, kdo jsou ve tmě a stínu smrti (v. 79a).

Myslím, že jsme to slyšeli už mnohokrát a není to pro nás nic nového. Problému narušeného vztahu mezi Bohem a člověkem se v bibli říká hřích, jeho důsledkem je smrt a řešením tohoto problému je Boží odpuštění. Bůh ho nabízí díky svému slitování a milosrdenství a způsob, jakým se v Božím lidu prosadí, je navázaný na příchod a působení mesiáše. Je to poměrně jednoduché schéma. Ale jde o to, jestli k nám význam těchto skutečností dolehl se svou proměňující mocí. Jestli jsme opravdu zakusili velikost a sílu Božího odpuštění a přijetí.

Pokud se v lidských životech, myslích a srdcích nejprve neotevře dostatečný prostor pro tuto zkušenost s odpuštěním hříchů, se záchranou od toho, co člověka duchovně i fyzicky likviduje, potom zůstává zablokovaná cesta, která vede k pokoji. Cílem Božího jednání je to, čím končí i Zachariášův chvalozpěv: „Aby … uvedl naše kroky na cestu pokoje.“ (v. 79b).

Příprava Božího lidu na příchod, na advent Pána spočívá v poznání spásy, která je v odpuštění hříchů. V Zachariášově chvalozpěvu je to úkol pro jeho právě narozeného syna Jana. Jeho činnost bude předcházet Ježíšovu veřejnému působení a pojí se tedy k událostem starým více než dva tisíce let.

Ovšem svým způsobem je tento Janův úkol dodnes aktuální pro celou církev. Je to úkol zvát k záchraně, ke spáse, která spočívá v odpuštění hříchů. Zvát k hlubokému vnitřnímu osvobození, ke smíření s Bohem, k vyvázání ze strachu, ale také z pýchy, samolibosti a velikášství, ze všeho, co hřích působí v lidském životě.

Čekáme na druhý příchod Ježíše Krista, který bude v slávě. A Boží lid se má na tento příchod připravovat. Můžeme tedy přijmout roli Jana Křtitele a připravovat cestu Pánu tím, že budeme žít z moci odpuštění hříchů a k této zkušenosti s Božím slitováním a milosrdenstvím zvát i další lidi. Apoštol Pavel vystihuje tento úkol takto: „V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.“ (2Kor 5,19). To je podstata evangelia, dobré zvěsti, která je nám svěřena. Amen.