Kaz 4,2.3
Milí bratři a sestry,
Vánoce jsou oslavou Ježíšova narození. Narození, které přináší radost. Ale mnozí lidé prožívají právě na Vánoce větší úzkost než kdy jindy. A tak různí psychologové radí, jak přežít Vánoce. Jsou lidé, kteří nevnímají ani své vlastní narození jako radostnou událost. Takovéto postoje najdeme i v bibli. Nechci vám kazit vánoční náladu, ale přesto mně to nedá, abych se v dnešním kázání nezastavil u textů, které něco takového vyjadřují, protože mám dojem, že přibývá těch lidí, kteří neprožívají během Vánoc radost, ale naopak úzkost.
Podobné výroky jako je ten úvodní z knihy Kazatel najdeme v Písmu na více místech. U proroka Jeremjáše čteme: „Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán. Proklet buď muž, jenž zvěstoval mému otci: Narodilo se ti dítě, chlapec - a udělal mu tak velkou radost. Ať je ten muž jako města, která Hospodin nelítostně vyvrátil; ať zrána slyší úpěnlivé volání a za poledne válečný povyk. Že mě neusmrtil hned v matčině lůně, aby mně má matka byla hrobem… Proč jsem vyšel z matčina lůna? Abych viděl trápení a strasti, aby v hanbě skončily mé dny?“ (Jr 20,14n)
Podobně vyznívá i to, co říká Job: „Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky? Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, nebo jako zahrabaný potrat - nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.“ (Job 3,11-16).
Do této kategorie textů patří také kvílivě naříkavý Jeremjášův výrok, ve kterém jsou samé dlouhé hlásky „í“, které navozují právě dojem kvílení - אוי לי אמי כי ילדתני אישׁ ריב - „Běda mi, matko má, že jsi mě zrodila, muže sváru…“ (Jr 15,10).
Existuje filosofický postoj, který se nazývá antinatalismus, podle kterého má narození negativní hodnotu. Argumentem tohoto postoje je to, že hodnota života je v podstatě záporná, protože jakákoliv pozitivní zkušenost bude vždy převážena utrpením, které je silnějším pocitem. Proto je lepší neexistovat než existovat, je lepší nenarodit se než se narodit a žít.
Je o tom dokonce i jeden židovský vtip. Dva židé se vrátili z koncentračního tábora a vyprávějí si o útrapách, které přožili. „Měli jsme štěstí, že jsme to přežili“, říká jeden. Druhý však vrtí hlavou. „Nemluvěj mi o žádným štěstí. Šťastný je jenom ten, kdo se vůbec nenarodil.“ První pokývá hlavou. „Asi maj pravdu. Ale tohle štěstí potká tak sotva jednoho člověka ze sta.“
Vypadá to tak, že čtené oddíly z bible, z knihy Kazatel, Jeremjáš a Job, vyjadřují to, co hlásají antinatalisté. Lepší je nenarodit se. „Líp je na tom ten, kdo není a nevidí zlo, které se pod sluncem děje,“ říká kazatel. Také v dějinách křesťanství se vyskytlo vícero skupin, které byly proti plození dětí. Tyto skupiny odmítaly manželství, sexualitu a tedy i plození dětí. Ale u kazatele se nejedná o antinatalismus, jde spíše o výraz krajního znechucení a deprese. Kazatel se cítil tak, že by nejraději nebyl. Jeho postoj je spíš blízký tomu, co se v psychologii nazývá eskapismus, tedy touha po úniku od reality, která je příliš těžká a složitá. Může to být únik do nějakých neskutečných, fantazijních světů, ale může to být i touha po úniku do neexistence. Kdy představa, že nejsem, není děsivá, ale je naopak osvobozující.
Myslím, že jedním z velmi hodnotných rozměrů Bible je její pravdivost. Bible nic nezastírá a nepřikrášluje. Nelíčí biblické postavy jako ideální. Není to tak, že lidem, kteří tvoří Boží lid, se všechno daří, všechno dokážou dobře zvládnout a vyřešit, všechno se jim vždycky povede a dobře to s nimi dopadne. Tak to prostě není. Mohli bychom říct, že autor knihy Kazatel má depresi, která ho vede až k touze po neexistenci, touží po úniku do nebytí a tak to prostě napíše.
Mnozí lidé se někdy cítí podobně jako autor knihy Kazatel. A možná právě o vánocích na ně takovéto pocity doléhají víc než jindy. Slova o radosti jim působí utrpení, protože oni žádnou radost necítí. Cítí se tak, že by chtěli někam utéct, zalézt, nevidět se, nebýt. Kdo nikdy nic takového neprožil, asi těžko tyto pocity pochopí. Ale Kazatel se za ně nestydí.
Ovšem podstatné a důležité je také vnímat to, proč je někdo v takovéto krizi, nad čím se vlastně trápí, co je příčinou jeho zoufalství? Pokud chceme vědět, proč byl v takovémto rozpoložení kazatel, tak si můžeme přečíst verš, který předchází těm, které jsme četli na úvod: „Znovu jsem pohleděl na všechen útisk, který se pod sluncem děje. Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, a oni jsou bez utěšitele.“ (Kaz 4,1).
Kazatel vidí útisk, který se děje a také to, že utištění jsou bez utěšitele. Není nikdo, kdo by jim pomohl. Kazatel se trápí nad ponižováním, násilím, útlakem, nespravedlností a bídou, která je ve světě a nad tím, že nikdo těmto utlačovaným lidem nepomůže. Není z toho cesty ven, je to podle jeho vidění bezvýchodné.
Když se zajímáme o to, co se děje ve světě, můžeme i dnes vnímat podobné věci jako starověký kazatel. Statisíce lidí např. tráví letošní vánoce v utečeneckých táborech v otřesných podmínkách. Když se někdo trápí nad tím, co se děje ve světě zlého, znamená to, že mu záleží na ostatních lidech. Zodpovědně a citlivě vnímá stav světa. Není mu to jedno a zároveň zažívá bezmoc, vnímá to, že utištění jsou bez utěšitele.
Být v pohodě tedy nemusí být výrazem nějaké duchovní vyspělosti a zralosti, ale může to být naopak projevem nezájmu a lhostejnosti. Když vnímavý člověk vidí, jak je mocné zlo v tomto světě, tak ho můžou napadat podobné myšlenky jako biblického kazatele. Líp je na tom ten, kdo již zemřel než ten, kdo žije, ale nejlíp je na tom ten, kdo se ještě nenarodil.
A tady je zároveň důležité si říct, že kniha Kazatel patří mezi mudroslovnou literaturu, pro kterou je typické, že sděluje důležité věci také tím, jak řadí jednotlivé výroky. A tak je důležité, co kazatel říká následně. O kousek dál čteme známé verše: „Lépe je dvěma než jednomu… upadne-li jeden, druh jej zvedne.“ (v. 9.10). Je to známá skutečnost, že tíhu, která na nás někdy silně doléhá, snášíme lépe, pokud nejsme sami. Když padáme pod tíhou zlých událostí, když máme dojem, že jsme jediní, kteří se trápí nad stavem světa, když máme dojem, že je lepší se vůbec nenarodit, je dobré také zavnímat, kdo je naším druhem, který nás zvedne. Člověk v depresi má pocit, že je na všechno sám a nikdo mu nerozumí. Proto obzvláště v takovéto chvíli platí, že je lépe dvěma než jednomu.
Apoštol Jan ve svém prvním listu píše: „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy.“ (1J 3,8). Ježíš se narodil proto, aby přemáhal moc zla. Zlo má svoji ochromující sílu a člověk, když ji vidí, tak ho to může dovést až k rezignaci na život. Proto je tady církev, společenství lidí, kteří věří, že moc Božího Syna je větší než moc zla. On přišel na svět, aby zlo přemáhal, aby mařil činy ďáblovy. A my se o tom smíme vzájemně ujišťovat a čerpat odtud sílu pro vytrvalost v dobrém, zlu navzdory.
Hospodine, ty nám dáváš chuť do života, radost i naději. S narozením tvého Syna zazářilo světlo naděje, které tma nepohltila, a proto prosíme o jeho paprsky pro všechny ztrápené. Amen.
—————
Kontakt
Farní sbor ČCE - ProsečČeskobratrská 120
539 44 Proseč u Skutče
Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E
č. ú. 114 321 9389/0800
farář (admin.): 607 980 711
kurátorka: 737 509 897
www.prosec.evangnet.cz