Jr 31,31–34; první čtení J 16,5–15

Milí bratři a sestry,

Ježíš zprostředkovává novou smlouvu mezi Bohem a člověkem. Smlouvu, která je založena na působení Ducha Svatého v lidském nitru. Vztah mezi námi a Bohem je vztah smluvní, to znamená, že má závazný charakter. Smlouva mezi Bohem a člověkem je připodobněna ke smlouvě manželské. Prorok Jeremjáš píše, že Boží lid smlouvu s Bohem porušil, ale Hospodin zůstal jejich manželem (Jr 31,32). Nevypověděl kvůli lidské nevěrnosti tuto smlouvu. Hospodin skrze Jeremjáše již v dříve oznamoval, že chce pro svůj lid zůstat manželem: „Navraťte se, odpadlí synové... neboť já jsem váš manžel. Přijmu vás... a uvedu vás na Sijón.“ (Jr 3,14).

Podstatou smlouvy je vzájemná sounáležitost. Smlouva je vyjádřením toho, že smluvní partneři patří k sobě: „Já budu váš Bůh a vy budete můj lid.“ (Lv 26,12; Jr 7,23; 31,33). Ve starověku bylo běžné, že každý národ měl své bohy. Hospodin si u Izraele nárokuje výlučné postavení a zároveň mu slibuje, že i Izrael bude pro Hospodina zvláštním lidem. Tento blízký vztah se projevuje tím, že Hospodin přebývá uprostřed svého lidu a chrání ho. A Izrael zase slouží Hospodinu životem podle Boží vůle. Desatero přikázání, což jsou slova smlouvy, začíná právě vyjádřením sounáležitosti: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z otroctví a ty nebudeš mít žádného jiného boha mimo mě.“

Ovšem lid tuto smlouvu s Hospodinem opakovaně porušoval. Nedokázal zůstat Bohu věrný. Kvůli lidské nevěrnosti tato smlouva nefungovala. Hospodin tedy skrze proroka Jeremjáše ohlašuje, že uzavře novou smlouvu, která bude založena na tom, že Hospodin dá svůj Zákon lidem do nitra a napíše ho na jejich srdce (v. 33).

Jedná se o stále stejný Zákon, který Hospodin předložil svému lidu po té, co jej vyvedl z Egypta (Ex 20–23. kap.). Na tom se nic nemění. Ovšem to, co se mění, co je zásadně nové, je způsob, jakým se tato smlouva bude uskutečňovat. Lidé budou mít slova Zákona vepsána do srdce, nebudou se jim muset pracně učit. Všichni budou znát Hospodina a rozumí se, že podle toho budou i jednat. Bůh jim odpustí každou nepravost a zapomene na lidské hříchy.

Pátá kniha Mojžíšova má velice blízko k proroku Jeremiášovi. Pravděpodobně také vznikala v jeho době. I v této knize se mluví o zvnitřnění Zákona: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.“ (Dt 6,6). Jeremiáš se vyjadřuje ještě barvitěji, když ohlašuje vepsání Zákona do srdce, jako by lidské srdce bylo nějakým psacím materiálem.

Mojžíšova řeč v 5. knize Mojžíšově pokračuje slovy: „Budeš tako slova vštěpovat svým synům.“ (Dt 6,7). Zákon tedy nemá být jen záležitostí vnějšího chování, ale má utvářet nitro člověka. Člověk si má tato slova neustále opakovat a tak se jim učit. Má si je neustálým připomínáním a opakováním zvnitřnit. Protože se to však tehdy lidem, stejně jako nám dnes, často nedařilo, slibuje Bůh skrze Jeremiáše, že on sám vepíše slova Zákona lidem do srdce a že poznávání Hospodinovi vůle už nebude potřeba pracně se učit. Vždyť každý bude znát Boha.

Poznat Hospodina neznamená jen dozvědět se něco o něm. V Bibli se tím rozumí veliká blízkost, život v přátelství s ním. Prorok Izaiáš, píšící během babylonského zajetí, dokonce hovoří, jako by se už nová smlouva projevila. Izrael je oslovován jako ten, v jehož srdci už Zákon je: „Slyšte mě, kdo znáte spravedlnost, lide, v jehož srdci je můj zákon“ (Iz 51,7). V tomto smyslu by Bůh naplnil Jeremiášovo proroctví ještě dříve, než ho vyslovil.

Na několika místech pak tato slova o úzkém vztahu Boha a jeho lidu přebírají Jeremiáš a Ezechiel. Ukazují na pevný svazek mezi Hospodinem a jeho lidem, který je podobný manželství. Také Ozeášovo podobenství o Izraeli jakožto nevěrné ženě končí Hospodinovým odpuštěním a přijetím nevěrné ženy – Izraele: „Těm, kdo nejsou můj lid, řeknu: Tys můj lid, a on řekne: Můj Bože!“ (Oz 2,25).

Naposledy slyšíme ozvuk těchto slov ve Zjevení Jana. Ten ve svém proroctví používá obraz svatby beránka s církví. Když z nebe sestupuje Nový Jeruzalém podobný nevěstě, je slyšet hlas připomínající právě výrok, který vyjadřuje podstatu smlouvy: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid.“ (Zj 21,3).

Prorok Jeremjáš očekával uskutečnění této nové smlouvy někdy v brzké budoucnosti. Vždyť říká: „Hle, přicházejí dny...“ (Jr 31,31). Je možné, že Jeremiáš chtěl těmito slovy potěšit ty, kteří viděli přicházející Boží trest v podobě babylonského vyhnanství. Tento trest Jeremjáš ohlašoval v předchozích kapitolách. Bůh se však nakonec nad svým lidem smiluje. Je také možné, že jeho slova dotvořili do dnešní podoby až ti, kteří je četli v době návratu ze zajetí. Vždyť očekávali velikou náboženskou obnovu. Důležité je, že toto Boží slovo o nové smlouvě promlouvá i dnes k nám.

Snažíme-li se poznat, jak se na nás, jakožto na křesťany, vztahují Jeremjášova slova o nové smlouvě, je dobré se podívat do listu Židům, kde je celé toto proroctví citováno (Žid 8,8–12). Autor listu Židům ovšem používal řecký překlad, který vychází z trochu jiné tradice než dochovaný hebrejský text. Řecký překlad se liší v jedné důležité výpovědi. V hebrejském textu proroka Jeremiáše stojí, že lidé původní smlouvu porušili, „ačkoliv já jsem byl jejich manželem, praví Hospodin.“ Naproti tomu list Židům, který cituje řecký překlad, říká, že lidé porušili smlouvu „a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin.“ (Žid 8,9). Tento odlišný význam vychází z toho, že hebrejský výraz „byl jsem jejich manželem“ (ba´alti bam) je velmi podobný výrazu „zprotivil jsem si je“ (bachalti bam, srov. Za 11,8). Řecký překlad patrně vycházel z této mírně odlišné podoby hebrejského textu a autor listu Židům jej převzal.

To potom znamená, že i Hospodin ze své strany zrušil smlouvu s nevěrným lidem, přestal pro něj být smluvním partnerem. Nová smlouva, kterou Hospodin uzavírá, pak neznamená jen obnovení té staré, ale vytvoření něčeho zásadně nového. Nová smlouva v tomto pojetí znamená zásadní předěl ve způsobu Božího jednání s člověkem.

Vložení Zákona do nitra a vepsání do srdce je nové stvoření, je to nové stvoření lidské podstaty. Co to konkrétně znamená, vyjadřuje žalmista: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9). Žalmistovým přáním je žít v souladu s Boží vůlí. Boží vůle není v rozporu s jeho vůlí, žalmista nechce něco jiného než Bůh a nemusí se tedy Boží vůli pracně podřizovat, složitě se jí učit a s velkou námahou ji plnit. Ne, nic takového. On sám od sebe chce to, co chce Bůh. To je důsledek toho, že má Boží Zákon v nitru. Je to ideální stav souladu mezi Bohem a člověkem. Tento stav je nastolen Boží proměnou lidského srdce. To je něco, co člověk sám udělat nemůže.

Tato nová smlouva už nebude zrušena, nebude totiž nikdo, kdo by ji chtěl rušit, protože člověk bytostně porozumí tomu, že smlouva s Hospodinem je to nejlepší, co může mít. Boží vůle se stane součástí lidské přirozenosti. To je cílem Božího jednání s námi lidmi. Na tento cíl máme být zaměřeni zaslíbením proroka Jeremiáše i dílem Ježíše Krista. K tomuto cíli také vede působení Ducha Svatého, které zaslibuje prorok Ezechiel: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ Amen. (Ez 36,26-27)