Jon 1,1-5; Jon 2,1-7

Milí bratři a sestry,

kniha Jonáš začíná Jonášovým povoláním, tím, že se k němu stalo slovo Hospodinovo a jeho následným útěkem. V biblické psychologii je úzké spojení mezi prostorovou přítomností a připraveností jednat. Nejzřetelněji to je vidět na dvojím významu hebrejského slova „tu jsem“. V hebrejštině to je jeden výraz (hinneni), kterým člověk kladně odpovídá na zavolání. Např. když praotec Izrael volá Josefa: „Zdalipak nepasou tvoji bratři v Šekemu? Pojď, rád bych tě za nimi poslal.“ Josef mu odpověděl: „Tu jsem.“ (Gn 37,13). Tato Josefova odpověď „tu jsem“ znamená: Jsem tady, abych vykonal, co po mně chceš. Jsem připraven poslechnout. Jsem k zastižení na svém místě, neschovávám se před nárokem, který na mně kladeš.

Proto je Jonášův útěk pryč od Hospodina, doslova „od Hospodinovy tváře“ (1,3a.3b.10), výrazem jeho neposlušnosti, jeho radikální neochoty vykonat to, co po něm Bůh chce. Jonáš reaguje na Boží pokyn tak, že bez jediného slova vstane a učiní přesný opak toho, co má. Vydá se opačným směrem, než kam ho Bůh posílá. To je víc než jen pasivní neposlušnost. On by taky nemusel vstát, mohl by zůstat tam, kde byl a prostě jen neudělat to, co po něm Bůh chtěl. Ale tím, že by zůstal na svém místě, vystavoval by se opakovanému nároku Hospodinova slova. Jonáš Bohu neodpovídá. A svou neochotu k odpovědnosti, svoje uhýbání a skrývání se před Božím slovem, to, že se mu chce vyhnout a setřást jeho nárok, vyjádří tím, že opustí svoje místo a vydá se opačný směrem, než kam jej Bůh volá.

Je pravda, že i mnozí jiní proroci a Boží mužové se zalekli před úkolem, který jim Bůh svěřil: Mojžíš, Gedeon, Jeremjáš, Ezechiel... Ti všichni se vymlouvali a odmítali udělat to, co po nich Bůh chtěl. Ale rozdíl oproti Jonášovi je v tom, že oni s Bohem diskutovali. Vstoupili s ním do rozhovoru. Krásně je to vylíčeno ve 3. a 4. kapitole knihy Exodus, kde Hospodin k Mojžíšovi mluví z hořícího keře a snaží se ho přemluvit, aby se vrátil do Egypta a vyvedl odtud Izraelce. Celkem 5x je zde řečeno, že Mojžíš Bohu stále něco namítal. Stále měl nějaké výmluvy a Bůh mu trpělivě odpovídá na všechny jeho námitky a vysvětluje mu, jak to má udělat. Ukazuje mu svoji moc a nakonec toho všeho Mojžíš Hospodinu říká: „Prosím, panovníku, pošli si, koho chceš.“ (Ex 4,13). To zní velmi zbožně, ale ve skutečnosti to znamená, pošli si koho chceš, ale ne mě! A to už se Hospodin rozčílil a vzplanul proti Mojžíšovi hněvem. Ale opět má nějaké konstruktivní řešení a dává Mojžíšovi na pomoc jeho vlastního bratra Árona.

Bůh má s námi obrovskou trpělivost. Důležité při tom je, jestli jsme s Bohem v rozhovoru, jestli se k němu v modlitbě obracíme, jestli mu předkládáme svoje myšlenky a námitky, jestli jsme pro něj otevření. Jonáš se ovšem s Bohem nebaví. Ostatní Boží mužové se během rozhovoru s Bohem nakonec podvolí a přijmou svěřený úkol. Ale Jonáš na Boží pokyn nereaguje námitkou, reaguje rovnou útěkem.

Přitom jeho pokus skrýt se před Bohem se vyznačuje absurditou, typickou pro osudy lidí prchajících před hlasem vlastního srdce. Vyprávění tuto absurditu zdůrazňuje tím, že Jonáš sám prohlašuje, že se bojí Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu (1,9). To znamená, že Jonáš dobře ví, že před jeho Bohem není vnějšně kam utéct, není kam se schovat. Proto je jeho útěk v posledku útěkem do žaláře vlastního nitra. Obrací se k Bohu zády a pohybuje se v bludném kruhu vnitřního exilu, v labyrintu vlastního srdce, do kterého sestupuje.

Jeho nejhlubším sestupem v první kapitole je sestup podpalubí lodi, ve kterém tvrdě usnul. To je těžko představitelné v situaci bouře na moři. Usnout v lodi na rozbouřeném moři, to snad ani nejde. Diví se tomu i velitel lodi, když Jonáše budí slovy: „Jak si můžeš tvrdě spát?“ (1,6). Slovo, které je zde použité pro Jonášův tvrdý spánek, označuje až jakési hluboké bezvědomí, je to stav, kdy je člověk zcela bez sebe. Chápu i tento zvláštní spánek jako výraz Jonášova útěku od Hospodina. Útěku do stavu, který má zajistit, že k němu nedolehne nárok Hospodinova slova. Tento Jonášův spánek je jakási strnulost příznačná pro Jonášovo vnitřní rozpoložení.

Jonáš se stal zajatcem vlastního vzdoru, ustrnul ve svém útěku od Hospodina a proto klesá stále níž a níž. S jeho vzdorem podivuhodně kontrastuje Boží trpělivé jednání. V průběhu celého vyprávění Bůh „nastrojuje“ a „aranžuje“ kulisy, události a situace, aby Jonáše přiměl k jinému postoji a pohledu. Bůh je v tom velmi vytrvalý, mohl by si přece poslat do Ninive někoho jiného. Ale Bůh si dá velkou práci s tím, aby k tomu přiměl právě vzdorovitého Jonáše. A opravdu se ukáže, že pohnout Jonášem, překonat jeho vzdorovitost a proměnit jeho srdce, bude i pro Hospodina náročný úkol.

Zdá se, že všechno je v Boží moci, kromě lidského srdce. Je to s podivem, Boží moc se v Jonášově příběhu demonstruje tím, že může rozpoutat velkou bouři a může ji v okamžení utišit, poslouchá ho velká ryba a má moc zachránit i z podsvětí, do kterého Jonáš sestoupil. Dokáže člověka přinutit k tomu, že udělá to, co Bůh chce, ale jestli se mu podaří proměnit zatvrzelé lidské nitro, to je otázka, kterou celá kniha Jonáš končí.

Jonáš se začal modlit teprve v útrobách velké ryby. Teprve když je velmi blízko smrti, když sestoupil ke kořenům horstev a závory země se za ním zavřely navěky (2,7), tak až tehdy volá k Hospodinu. Teprve v této krajní nouzi vyjadřuje svoje pocity, svoje zklamání. Je pozoruhodné, že k modlitbě ho před tím vyzýval i pohanský velitel lodi (1,6), ale Jonáš se tehdy nemodlil.

Až když se ocitl v podsvětí (2,3) otevřel před Bohem své srdce. V jeho modlitbě můžeme zahlédnout i příčinu jeho vzdoru, jeho odcizení a duchovní strnulosti. Ukazuje se zde, co si Jonáš o Bohu myslí. Jonáš Bohu říká: „Vhodil jsi mně do hlubin, do srdce moře, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily... Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět...“ (2,4.5). Jonášův vzdor lze vykládat podle toho, jakou má o Bohu představu. Vypadá to tak, že Bůh byl pro Jonáše někým, kdo ho „zahodil“, kdo ho zapudil a nechce ho už vidět. Jistě, Bůh byl pro Jonáše také všemocným Stvořitelem (1,9), ale Jonáš zároveň bytostně nesouhlasil s tím, jak a komu Bůh projevuje své milosrdenství (4,2).

Jonáš měl patrně sám problém s přijetím Božího milosrdenství a proto je nedokázal přát ani druhým. Podle Jonáše se Hospodinovo milosrdenství projevuje nevhodným způsobem. Takovýmto projevům Hospodinova milosrdenství nechce napomáhat, nechce ho být účasten a proto ani takovémuto Bohu nechce sloužit. Jonáš je Hospodinem zklamán a s jeho jednáním je krajně nespokojen.

A přesto Hospodina považuje za svého Boha. Říká mu: „Bože můj!“ (2,7). A vyjadřuje také touhu po Boží blízkosti: „Tak rád bych zase hleděl na tvůj svatý chrám!“ (2,5). V jeho trucování, v jeho tvrdosti a nedostatku soucitu, v jeho sebelítosti a zároveň touze po Boží blízkosti můžeme rozpoznávat polohy svého vlastního nitra. Jonáš je nám nabídnut jako postava, jejíž vnitřní zápas vrhá světlo na naše vnitřní zápasy.

Jonáš představuje Boží lid staré i nové smlouvy, je pro nás znamením naší rozdvojenosti, kterou ve vztahu s Bohem prožíváme. Zlomovým okamžikem v jeho příběhu je jeho modlitba. Modlitba, kterou vstoupil do rozhovoru s Bohem. A přestože nadále s Hospodinem nesouhlasí a vášnivě se s ním hádá, zůstává otevřený pro Boží otázky. Odpovídá na ně i nadále umíněně a vzdorovitě, ale je Bohem k zastižení.

Hospodine, děkujeme ti za příběh proroka Jonáše, který odhaluje i náš hluboký zápas o přijetí tvého slova, o naši otevřenost a vstřícnost vůči tobě. Děkujeme ti za tvoji trpělivost a vynalézavost při hledání cest k naši srdcím. Amen.