Job 19,25 (pondělí velikonoční)

Job 19,25

Milí BaS, milí přátelé, Jobova výpověď: „Já vím, že můj Vykupitel je živ...“ zní podobně jako naše velikonoční vyznání. Ježíš Kristus se v knize Janova Zjevení představuje takto: „Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ (Zj 1,18). „Já jsem živ na věky věků.“ Jako by se ozvěna těchto slov vzkříšeného Krista ozývala v tom, co dávno před tím řekl Job: „Já vím, že můj Vykupitel je živ...“

Je to silná osobní výpověď. „Já vím“. Vy to možná nevíte. Ani to netušíte, ale já to vím. Přitom „vědět“ v hebrejském pojetí neznamená jen nějaké intelektuální nebo racionální poznání, ale je to bytostné zakoušení, je to prožitek určité skutečnosti. Job má osobní zkušenost s tím, že jeho Vykupitel je živ, což je v jeho situaci velmi pozoruhodné, protože jeho aktuálním fyzický stav svědčí o něčem naprosto jiném. Job je velmi zbídačený. O svém stavu referuje v předchozích verších takto: „Můj dech se oškliví i mí ženě, vlastním bratrům páchnu. I padouši se mě štítí, všichni moji přátelé si mě hnusí. Ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády. Jsem vyzáblý, kost a kůže, vyvázl jsem jenom s kůží kolem zubů...“ (Job 19,17-20).

Takovýhle člověk si je jist tím, že Jeho vykupitel je živ! Na základě čeho to může tvrdit? Kdo je vlastně tímto Vykupitelem? Odkud se vzal? Job ho na scénu svých zarputilých rozhovorů s přáteli uvádí velmi náhle a bez vysvětlení. Jobovi přátelé o něm očividně nic nevědí, zdá se, že ani nerozumí tomu, o čem tady Job vlastně mluví. Jaký Vykupitel?

Přitom vykoupení patří ke klíčovým motivům biblického vyprávění. Pro Izrael je Hospodin především ten, kdo jej vykoupil z egyptského otroctví. Motiv vykoupení je osou náboženské zkušenosti Izraele. Kolem této osy krouží jejich duchovní představivost, která vytváří jejich náboženskou i národní identitu.

Také dva učedníci jdoucí do Emauz říkají Ježíšovi, který se k nim cestou přidal a kterého ještě nepoznali: „My jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ (L 24,21). S Ježíšem bylo spojeno očekávání jeho učedníků, že vykoupí Izrael. Že se v jeho působení zopakuje ta základní událost osvobození Božího lidu. Protože Izrael, to jsou ti, kdo byli Bohem vykoupeni. Vykoupení patří mezi klíčové výpovědi jejich víry, je to základní metafora pro osvobození ze hříchu, ze smrti, ze všeho, co člověka zotročuje.

Ano, ale mluvit o svém vykupiteli je smysluplně možné pouze z pozice těch, kdo byli skutečně vykoupeni. Kdo sdílí tuto zkušenost, protože byli zachráněni, byli osvobozeni. Job však hyne. Jeho stav nesvědčí o tom, že by byl vykoupen, že by prožil nějakou záchranu. Máme slova o jeho Vykupiteli vnímat jako nějaký Jobův vzdor? Jako výraz jeho hluboké potřeby ujistit se o tom, že má nějakého zastánce? Jeho vykupitel žije, i když Job sám hyne. Možná je to výraz Jobovi odvážné víry, kterou chová navzdory tomu, co právě prožívá. „Můj vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.“ To je to jediné, co mu ještě zbývá. To jediné, k čemu ještě může upnout svoji naději.

Prach je výrazem pro zánik, pro lidskou smrtelnost. „Prach jsi a v prach se navrátíš,“ říká Bůh člověku po té, kdy začal okoušet důsledky svého hříchu. Jinými slovy: Člověče, smrt nyní patří k podstatě tvého bytí. Job, zdá se, je s tím srozuměn. Je mu jasné, že proces jeho navracení do prachu již značně pokročil. Ví, že brzo zemře. Ve svých závěrečných slovech Hospodinu říká: „Vím, že mě předáš smrti...“ (Jb 30,23). Používá zde stejné slovo, jako když před tím mluvil o svém vykupiteli: „Vím.“ „Zakouším, že má smrt je už blízko.“ Ale to pro Joba není to rozhodující. Navzdory tomu, že ví o své nakročenosti ke smrti, což je všem kolem něho patrně zjevné, Job říká, že také ví o svém vykupiteli, který je živ. To, že ví o svém vykupiteli, naopak nikomu v okolí patrně zjevné není.

Vnímám to jako velmi obdivuhodnou polohu Jobovi víry. Jobův vlastní stav pro něj není to rozhodující, rozhodující je stav jeho vykupitele. A tento stav je charakterizován velmi stručně: „Je živ!“ To stačí. Je to můj vykupitel a je živ. A bude mít poslední slovo.

Jako poslední se postaví nad prachem. I nad mým prachem. Ale nejen nad mým. Jobova slova mají dalekosáhlý dosah: „Můj vykupitel je živ a nakonec nad prachem povstane.“ To je svým způsobem univerzální výpověď. On povstane nad všemi, kteří se navrátili v prach. On jediný, který se v prach nerozpadl, jak to o něm vyznává apoštol Petr ve svém kázání, které máme v knize Skutky apoštolů. Petr zde cituje slova ze 16. žalmu: „Nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpad v prach...“ (Sk 2,27). To je podle apoštola Petra žalmistova předpověď na Kristovo vzkříšení.

Vykupitel povstane nad prachem. Protože je živ. Protože se nerozpadl v prach. Protože byl vzkříšen, řekneme my, kteří v této době slavíme zmrtvýchvstání svého Vykupitele.

Hospodine, prosíme, abychom měli víru Joba, který i v situaci velkého trápení věděl, že jeho vykupitel je živ. Amen.