Jan 1,1-18

Jan 1,1-18

Milí BaS, příběhy o Ježíšovu narození jsme slyšeli už mnohokrát. Možná i autor Janova evangelia slyšel ta vyprávění o pastýřích v Betlémské krajině a o mudrcích jdoucích od východu, o hvězdě a o dítěti položeném do jeslí… Nevíme, jestli evangelista Jan znal tyto příběhy. Každopádně Janovo evangelium příběh o Ježíšovu narození neobsahuje. Možná proto, že Jan nechce opakovat známé věci, ale spíše proto, že chce Ježíšův příchod na svět promyslet zcela novým způsobem.

Místo příběhu o Ježíšovu narození je v jeho evangeliu chvalozpěv, hymnus o cestě Slova. O pohybu Slova vycházejícím z Boha, tvořícím svět, přinášejícím světlo a život. A toto Boží Slovo se také stalo tělem a přebývalo mezi námi. Doslova se zde píše, že Slovo „stanovalo“ mezi námi: „Slovo se stalo tělem a stanovalo mezi námi.“ (v. 14) Toto stanování Slova mezi námi znamená, že nám jedinečným způsobem zprostředkovává Boží blízkost. Příběh Ježíše z Nazareta má obdobnou funkci jako Hospodinova přítomnost ve stanu setkávání během putování Božího lidu pouští.

Bůh tehdy přebýval uprostřed svého lidu ve stanu setkávání. Stan setkávání byl místem Boží blízkosti, jeho viditelné přítomnosti uprostřed lidu. A podobně tomu je při Ježíšovu narození. Boží Slovo se stalo tělem, přichází v tělesné, viditelné a hmatatelné podobě a pobývá mezi námi. Ježíš je tělesnou, smysly vnímatelnou Boží přítomností uprostřed svého lidu.

Bůh takto vychází vstříc našim lidským potřebám. Žijeme v těle a vnímáme skrze tělo. Tělesnou blízkost zpravidla prožíváme intenzivněji než blízkost, která je založena jen na určitém povědomí. V letošním roce prožíváme omezené možnosti mezilidského setkávání. Kvůli pandemii zažívá mnoho lidí to, že se nemůžou osobně setkávat se svými blízkými, a protože se lidé nemůžou setkávat osobně, tak si navzájem říkají něco jako: Myslím na tebe, jsem s tebou v duchu. I to je jistě dobré, ale oč je lepší, když lidé, kteří se mají rádi, spolu můžou prožívat i tělesnou blízkost.

Slovo, které bylo na počátku u Boha, Slovo, skrze něhož povstalo všechno, co jest, Slovo, ve kterém byl život, toto Slovo se stalo tělem a tělesně přebývalo mezi námi lidmi. Bůh učinil naše lidství vrcholným tvarem svého Slova, svého sebevyjádření a vyšel nám tak vstříc. A nevyšel jen někam na půl cesty, jen kousek naproti, ale vstoupil přímo mezi nás, jako jeden z nás. Vidím v tom z Boží strany jeho velkou vstřícnost. Bůh hledá cestu k člověku, hledá způsob, jak nám být blízko, jak pro nás být srozumitelný, jak k nám promlouvat způsobem, kterému dobře porozumíme.

List Židům začíná slovy: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků. V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.“ Bůh v minulosti mnohokrát promlouval skrze proroky, ale nakonec promluvil tím nejúčinnějším způsobem, promluvil skrze svého Syna. Boží Slovo je cestou za člověkem. Boží slovo tíhne k člověku natolik, že se dokonce člověkem stane.

Janův chvalozpěv začíná Slovem a tím, co toto Slovo koná a potom se zde mluví o světle, které toto Slovo působí. Z příběhu o stvoření víme, že jako první Bůh řekl: „Buď světlo!“ (Gn 1,3). To první, co Boží Slovo působí, je světlo. Proto se Janův chvalozpěv také věnuje tématu světla. Potom se chvalozpěv opět vrátí ke Slovu, které se stalo tělem a končí tím, že mluví o Synu: „Spatřili jsme jeho slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (v. 14) „Boha nikdy nikdo neviděl, jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ (v. 18). A tím Synem je člověk Ježíš Kristus. Vidíme, jak se v tomto chvalozpěvu postupuje od Slova, přes světlo, ke Slovu, které se stává tělem, a nakonec dojdeme k Synu. K Ježíši Kristu jako Božímu Synu. A to si už dokážeme nějak představit, že Bůh jako Otec promlouvá skrze svého Syna. Nejen skrze to, co Syn říká, ale také skrze to, co dělá, jak se projevuje, jaký je.

Bůh promlouvá ve svém jedinečném Synu, který byl od počátku u svého Otce, který spočíval v Otcově náruči, což je vyjádření jejich naprosto jedinečného, důvěrného vztahu. Tento jedinečný Boží Syn se nechal vložit do lidského těla a následně také do lidských rukou. Přijal naše lidství se všemi jeho tělesnými projevy. Přijal podmínky lidské existence a vystavil se tak moci hříchu, utrpení, nemoci a smrti. Ovšem zároveň je to pro nás nesrozumitelnější způsob, jakým k nám Bůh může promlouvat.

Poselstvím Vánoc je tato tělesná Boží blízkost, kterou bych nazval blízkostí naléhavou. Je to naléhavá Boží blízkost právě proto, že je tělesná. Má konkrétní tvář (srov. Zj 22,4), má zcela konkrétní výraz, jako když se díváme do tváře druhého člověka a vnímáme tak jeho přítomnost, jeho blízkost, vnímáme to, že jsme spolu. Bůh se stal člověkem, protože chtěl překonat odcizení, které mezi ním a lidmi způsobil lidský hřích.

Milí BaS, dnes budeme společně kolem stolu Páně slavit svatou Večeři. Při ní jde také o Boží blízkost, která je nám nabídnuta způsobem, jemuž můžeme dobře rozumět. Ježíš se při Večeři Páně klade do lidských rukou v podobě chleba a kalicha. Můžeme si představit, že Ježíš nám v tuto chvíli říká: Chci ti být tak blízko, jako jsem byl mezi svými učedníky, když jsem s nimi naposledy večeřel. Tak jako jsou si lidé blízko při společném jídle a pití, tak i já jsem vám nyní takto blízko, takto jsem nyní s vámi.

Boží přítomnost uprostřed lidí, která nastala Ježíšovým narozením, se nám po Ježíšově odchodu přibližuje v zázraku jeho přítomnosti při slavení svaté Večeře Páně. Je to předjímka trvalé a bezprostřední Boží přítomnosti mezi lidmi, o které píše Jan v knize Zjevení: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi.“ (Zj 21,3). V tomto verši je hned třikrát vyjádřeno, že Bůh bude s lidmi.

Tato Janova vize zobrazuje Boží touhu po přebývání mezi lidmi, která se plně prosadí na konci našich dějin. Je to trvalé uskutečnění Boží přítomnosti uprostřed jeho lidu, kterou dočasně zažívali Izraelci při putování po poušti a potom lidé, mezi které vstoupil Boží Syn Ježíš. Bůh se stal člověkem, aby nám mohl být blízko.

Myslím, že naší odpovědí na to, že Bůh se stal člověkem, aby nám nabídl svoji blízkost, může být to, že se také my staneme skutečnými lidmi. Takovými lidmi, kteří nabídnou svoji blízkost tam, kde může znamenat pomoc a naději. Bůh se stal člověkem také proto, aby nám pomohl přijmout naše lidství, naši tělesnost, která pro nás někdy může být velkým břemenem.

„Člověčenství naše, veselme se, ráčil vzíti na se, radujme se, již nám narodil se.“ (píseň v EZ 281,3) Amen.