J 6,66-68

J 6,66-68

Milí bratři a sestry,

jak bylo oznámeno, dnes budou křtem do společenství církve přijati Benjamín G. a Mariana V. Aby křest nebyl promarněn, aby z něj jednou mohli Benjamín a Mariana čerpat jistotu o tom, že patří Bohu, je potřeba jim předat hodnotu a smysl toho, co křest představuje. Jak tuto hodnotu věrohodně a smysluplně předávat, to je velké téma. Víme, jak nesnadné a nesamozřejmé je sdílet další generaci to, co je pro nás důležité, jak jim předat víru, jak je pozvat k naději, která je v Ježíšově příběhu.

Víra je něco, k čemu musí v posledku dospět každý sám za sebe. Dozrát k tomu, že si řekne: Ano, dává mně to hluboký smysl. Pomáhá mně to rozumět tomu, co je smyslem mého života. Co jsou ty nejdůležitější věci, o které v životě jde. Umožňuje mně to rozpoznat, že tady je pro mě zdroj naděje, zdroj odvahy a síly k pravdivému životu. Toto uvědomění je někdy velmi nesnadný a dlouhý proces, než člověk dojde k tomu, že právě tohle mu víra nabízí. Že to může být pevný bod jeho života.

Otázkou je, jestli tomuto procesu můžeme u našich dětí nějak pomoct. A pokud ano, tak jak? Co můžeme udělat proto, aby taky jednou naše děti, naše vnoučata a všichni, na kterých nám záleží, dospěli ke zralé víře. V Bibli je tomuto tématu věnována poměrně dost velká pozornost. V úvodu dnešních bohoslužeb jsme četli slova žalmu 78: „Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli, nebudeme tajit synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal.“ (v. 3-4). „Nebudeme tajit ..., budeme vyprávět ...“

Slovo, které je zde použité pro „tajení“, vyjadřuje, že to vyprávění o Hospodinu nenecháme vytratit z našich životů, necháme je zmizet, nezničíme je zapomněním. Toto hebrejské slovo má dva základní významy: „zatajit“ a „zahladit“. Co jsme slýchali, můžeme zahladit a zcela zničit tím, že o tom nebudeme dál vyprávět. To, o čem se má vyprávět, jsou Hospodinovi chvályhodné činy. Autor žalmu o nich věděl z doslechu, a přesto se staly něčím, co důvěrně zná, něčím, s čím má hlubokou osobní zkušenost. Chce vyprávět o tom, co poznal. Slovo „znát“ v biblickém pojetí znamená „zakoušet“, „zažívat“. Žalmista tedy nechce vyprávět jen o nějakých událostech z dávné minulosti, ale o něčem, co sám důvěrně zakusil. Ví, že kdyby o tom nevyprávěl, tak to zničí, protože by to zapadlo, bylo by to zahlazeno zapomněním.

Předávání víry budoucím pokolením se děje skrze vyprávění. Je to svědectví o Božím jednání v lidském životě, které si člověk nenechává pro sebe. Je to svědectví o Hospodinu, o jeho chvályhodných činech. Tím základním Hospodinovým chvályhodným činem je pro křesťany vzkříšení Ježíše Krista k životu věčnému. A Ježíš chce tento svůj život s námi sdílet. Nabízí nám na něm podíl. Je to podobné, jako když jste podílníci ve firmě, tak máte podíl na zisku této firmy. My jsme skrze křest a víru podílníci na životě Ježíše Krista. Na životě, který má perspektivu věčnosti.

V dnešním evangelijním úryvku z Janova evangelia jsme slyšeli vyznání apoštola Petra: „Pane... ty máš slova věčného života.“ Jsou to právě slova, která jsou zde spojena s věčným životem. Tedy ani činy, ani nějaké rituály nebo symbolická gesta, dokonce ani zázračná znamení, která Ježíš konal, ale právě slova. Věčný život je navázaný na slova. Věčný život je v tom, když někdo naslouchá a s vírou přijímá to, co Ježíš říká.

„Pane, ty máš slova věčného života“ - to je zásadní vyznání apoštola Petra. Dvanáct Ježíšových nejbližších učedníků dospělo k rozhodujícímu okamžiku. Viděli a slyšeli toho od Ježíše víc, než kdokoli jiný. Mnozí kolem nich považovali Ježíšovu předchozí řeč, která je v Janově evangeliu uvedena, za nepřijatelnou a mnoho učedníků kvůli tomu Ježíše opustilo a už s ním nechodili. A Ježíš na to reaguje tím, že se obrací na těchto dvanáct a ptá se jich: „I vy chcete odejít?“

A Petr na to říká, že Ježíš má slova věčného života. Na Ježíšových učednících tedy je, aby naslouchali jeho slovům, aby se jim vystavili, aby vydrželi, když jim nebudou rozumět a ta Ježíšova slova se jim budou zdát nepochopitelná. Ježíš někdy velmi provokoval a říkal věci vyhroceně. A učedníci to, co říkal, často nechápali. To může být i náš případ. Ale přesto jsou to slova věčného života, a proto je potřeba se jim vystavovat, naslouchat jim, přemýšlet o nich, být s nimi v kontaktu, být vůči nim otevřený. Tato slova zásadním způsobem působí a utváří lidské nitro.

Ve vztahu k našim dětem a k předávání víry jde také o to, abychom je vystavovali těmto slovům a pomáhali jim, aby jim rozuměli. Aby se před nimi otevíral lákavý svět Božího tajemství, do kterého jsou pozváni.

V dnešním biblickém četní ze Starého zákona jsme slyšeli vyznání víry Izraele. Toto vyznání patří mezi nejdůležitější slova Mojžíšových knih, která říkají: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům...“ (Dt 6,4-7).

„Slyš!“ - to je jediný příkaz, který je zde použitý. Hospodinův vyznavač má především Hospodinu naslouchat. Milovat Hospodina, to už není příkaz. To je důsledek naslouchání těmto slovům. Když nasloucháš Hospodinovým slovům, tak se stane to, že ho budeš milovat celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Lásku vůči Bohu způsobí právě to naslouchání. To je důležitá logika tohoto vyznání. Nejde přikázat „miluj!“ Láska se nedá přikázat. Naší odpovědností není milovat Hospodina, naší odpovědností je naslouchat jeho slovům. A láska vůči němu pak nastane jako důsledek tohoto naslouchání. Tato slova totiž mají potenciál zasáhnout naše srdce, proto je zde také konstatováno: „Budeš mít ta slova v srdci...“ A protože je budeš mít v srdci, tak o nich budeš také rozmlouvat a budeš je vštěpovat, doslova ostřit, pro své děti.

Zakončím jedním příběhem z prostředí chasidských židů. Jeden chasid přišel za rabim a přál si, aby rabi svým požehnáním způsobil, že jeho děti budou lidé znalí Mojžíšova zákona. „Víš“, řekl rabi, „tvoje přání na mě udělalo velký dojem, neboť lidé ode mě většinou požadují požehnání v pozemských záležitostech. Přejí si zdraví, materiální úspěch, dobré děti a harmonický rodinný život. Ale ptám se: Máš každý den pevně stanovenou hodinu pro studium Písma?“

„Víte, rabi, já jsem kupec a bohužel na studium Písma nemám čas.“ „Pověz mi“, ptal se dál rabi, „jak přeložíš slova v modlitbě „Slyš Izraeli“ (Dt 6,4n): V^ešinantam l^evánécha?“ „A budeš je (ta slova) ostřit pro své syny,“ odpověděl chasid. „Správně! Jak to tedy uděláš?“ „Rabi, já se neostýchám žádných výdajů a vzal jsem pro své děti ty nejlepší učitele.“ „To je velmi chvályhodné“, mínil rabi. „Přesto, jak víš, mohou se ta slova vykládat rozmanitě. Rozdělím tento verš na dva díly a vyložím ho následujícím způsobem: V^ešinantam - ty sám je budeš ostřit, l^evánécha - abys mohl být příkladem pro své syny.

Ten příběh ukazuje, že dost dobře nemůžeme předat nějakou duchovní hodnotu, kterou sami nežijeme, která se nás hluboce nedotýká. Můžeme Boží slova ostřit, zvyšovat jejich účinnost, nebo je naopak tupit, způsobovat, že nic neznamenají a upadají v zapomnění. Vštěpování nebo doslova „ostření“ Božího slova odpovídá tomu, co o něm píše apoštol v listu Židům: „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“ (Žd 4,12).

Hospodine, pomáhej nám, aby pro nás a pro naše děti bylo tvé slovo živé, mocné a ostré, aby to bylo slovo věčného života. Amen.