J 3,14.15; první čtení: Fil 2,5-11 (Velký pátek)

J 3,14.15; první čtení: Fil 2,5-11

Milí BaS, milé děti, možná někteří znáte písničku Svatopluka Karáska, která se jmenuje Návštěva v pekle. Ozývají se v ní Ježíšova pomyslná slova: „Říkaj, že jak jsem z kříže sestoupil, že prej jsem na nebe vystoupil. To však není pravda, já nešel k Otci nahoru. Já z pekelný brány šel napřed svrhnout závoru.“

Ježíšův sestup od Boha, který započal už jeho narozením, tím, že se stal člověkem, pokračoval v tom, že se stal služebníkem, člověkem poníženým, dokonce člověkem, který podstoupil smrt na kříži. A tento sestup pokračoval ještě dál, má ještě další rozměr a tím je Ježíšův sestup do pekel. Ježíš sestoupil do pekel. Tak to uvádí i apoštolské vyznání víry, ke kterému se hlásíme. Tím úplným dnem není Ježíšova smrt, ale právě jeho sestup do pekel.

Peklo je podle starověkých představ, které nacházíme i v bibli, podsvětím, jakýmsi podzemním vězením, místem setkání mrtvých, kde nedochází ke kontaktu s Hospodinem. Žalmista Hospodinu říká: „Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?“ (Ž 6,6). A v jiném žalmu se ozývá tento nářek: „Jsem počítán k těm, kdo sestupují v jámu, jsem jako muž, který pozbyl síly. Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení, co leží v hrobech, na které, Hospodine, už ani nevzpomeneš, kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou.“ (Ž 88,5.6).

Podsvětí má podle těchto představ také brány a závory, které je oddělují od světa živých (Iz 38,10; Jb 38,17; Jon 2,7). Tyto brány jsou jednosměrné, tedy lze jimi projít pouze dovnitř, nikoli už ven. Peklu nebo posvětí můžeme na základě těchto starověkých představ rozumět jako situaci totálního a definitivního odloučení od Boha. Ježíš je na Velký Pátek nejen odsouzen a umučen, tedy vydán kruté smrti na kříži, ale navíc prožívá i sestup do podsvětí, prožívá zdrcující opuštěnost Bohem. Tak lze rozumět vyznání, že Ježíš sestoupil do pekel. Ježíš úzkost této chvíle vyjadřuje zvoláním: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

My víme, že Bůh ho neopustil, že se k němu přiznal, když ho vzkřísil z mrtvých. Ale Ježíš prožívá svoji smrt naplno, včetně děsivého pocitu opuštěnosti Bohem. Prožívá sestup do nicoty, do nejzazší odloučenosti od Boha. Reformátoři učili, že Ježíš na kříži zakusil všechna muka zatracenosti. Zatracení Bohem, to je sestup do pekel. Kříž není jen místo Ježíšova tělesného utrpení a jeho smrti, je to i místo, kde se otvírá pekelná hloubka nicoty, pokušení zoufalství, totální opuštěnosti a radikální pochybnosti.

O tom, že Ježíš prošel tímto temným údolím pekla, nehovořím z nějaké kazatelské záliby v dramatických okamžicích. Je to nesmírně důležitá zvěst pro všechny, kdo jsou anebo budou ponořeni do podobné zkušenosti. I ze života některých velkých křesťanských postav víme, že v procesu umírání prožívaly tyto okamžiky pochybností, úzkostí, chvíle pokušení k zoufalství. Chvíle, kdy je tíha Božího mlčení k neunesení. Chvíle děsu ze samoty, z opuštěnosti Bohem. Chvíle, kdy má člověk dojem, že nemůže věřit v dobrého Boha. Chvíle, kdy tíha utrpení, osobního nebo toho okolního, naplňuje člověka takovou bolestí a starostí, že mu nezbývá místo pro naději a pro víru. Zbývá jen bolestné volání.

To je peklo do kterého Ježíš sestoupil. Ovšem ukázalo se, že svým sestoupením do pekel Ježíš zároveň „svrhnul jeho závoru“, jak zpívá Svatopluk Karásek, protože Ježíšův příběh pokračuje dál. Takovéto chvíle nejsou koncem, nejsou něčím trvale platným a bezvýchodným, jakkoli se to tak může v dané situaci jevit.

V Novém zákoně se Ježíšův vítězný sestup do pekel naznačuje různými způsoby. Jeden z nich, který nacházíme v Janově evangeliu, je velmi paradoxní, protože Jan nemluví o Ježíšově sestoupení, ale naopak o jeho vyvýšení. A přitom to Ježíšovo vyvýšení není u Jana v prvním plánu vyvýšením na nebesa, není to vstup do Boží slávy, ale je to vyvýšení na kříž.

V hymnu, který jsme četli z listu Filipským, je vyvýšení výrazem pro Ježíšovo oslavení: „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno.“ Ale v Janově evangeliu je to především vyvýšení na kříž, který je místem Ježíšovi smrti.

Zároveň však toto Ježíšovo vyvýšení znamená vítězství nad smrtí pro ty, kteří Ježíšovi i navzdory jeho potupné smrti věří: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“

Mojžíš na poušti vyvýšil bronzového hada na nějakou tyč, aby byl dobře vidět. A každý, kdo na něj pohlédl, zůstal naživu, i když byl uštknutý jedovatým hadem. Had je Mojžíšem vyvýšený jako symbol záchrany. My nemáme pro svou záchranu ze smrti před očima bronzového hada na tyči, ale Ježíše na kříži. Ježíše, který sestoupil do hrůzy pekel. Ježíše, na kterém se vyřádil hřích ve své plné síle. Ovšem důvěra právě vůči tomuto Ježíšovi nám přináší život věčný.

Jeden současný slavný americký psycholog Irvin Yalom, (mimochodem, recenze na jeho poslední knihu je v březnovém čísle Českého bratra), tento psycholog napsal mimo jiné knihu o překonávání strachu ze smrti, která se v českém překladu jmenuje „Pohled do slunce“. Název této knihy vychází z aforismu: „Ani na slunce, ani na smrt se nepodíváš zpříma.“ My se na smrt nedokážeme dívat zpříma, protože máme pocit, že je to pro nás pohled příliš intenzivní, příliš se nás dotýká a bolestně nás zasahuje. A tak jsme vytvořili celou kulturu vytěsnění, popírání a tabuizovaní smrti.

Ale tento psycholog si uvědomil a během své dlouhé praxe s mnoha klienty si opakovaně ověřil, že konfrontace se smrtí, jakýsi přímý a neochvějný pohled na smrt, nám může pomoct se s ní vypořádat. Myšlenky na smrt nás nemusí ničit, naopak, můžou nám pomáhat žít život naplno. Mě to zaujalo, protože minimálně dnes, na Velký pátek, jsme konfrontováni s tím, co vypadá jako totální katastrofa smrti se vším děsivým. Katastrofa kruté a násilné smrti spravedlivého a zbožného člověka. Smrt tady není jakási laskavá kmotřička z pohádek, je to absurdní a krutá smrt, zlá a nespravedlivá. Ježíš neumírá s vyrovnaností antických mudrců, ale padá do propasti bezedné smrti s pocitem odloučení od Boha. Sestupuje do pekel.

Není snadné důvěřovat někomu, kdo zemřel na kříži. Někomu, jehož život skončil, vnějšně viděno, jako život nějakého ztroskotance. Dneska se ovšem máme vystavit mentálnímu pohledu na ukřižovaného Ježíše. A neutéct od něj příliš rychle k událostem nedělního rána. Při pohledu na ukřižovaného Ježíše si můžeme položit otázku, jestli mu důvěřujeme. Důvěřujeme mu, i když byl ukřižovaný?

Syn člověka byl vyvýšen, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Ježíšova děsná smrt se totiž ukáže být životodárnou silou pro toho, kdo mu důvěřuje, i když to tak zprvu vůbec nevypadá. Amen.